Le Concert d’Astrée
Závěrečný koncert 20. ročníku moravského festivalu 13 měst Concentus Moraviae proběhl ve Valticích a byl spojen se slavnostním otevřením renovované zámecké jízdárny. Protagonistkou večera byla mezzosopranistka Magdalena Kožená, kterou doprovodil barokní soubor Le Concert d'Astrée s dirigentkou a uměleckou vedoucí Emmanuelle Häim v novém programu s názvem "Podvedená a zrazená Médea". Projekt představil moravskému publiku francouzské dvorské písně, kantáty a instrumentální skladby 17. a 18. století.
Zveme vás do Francie, do doby vlády králů Jindřicha IV. a zejména Ludvíka XIV. a XV. Počátek 17. století přinesl v hudbě velké stylistické změny znamenající posun od akademické renesanční vokální polyfonie k emocionální vokálně instrumentální pestrosti baroka. Za průkopníky nového stylu jsou považováni Italové, ale i ve Francii se zrodil zájem o pojetí hudby jako prostředku k vyjádření afektů v textu. Jedním z raně barokních tvůrců byl i Jean-Baptiste Besard, skladatel, právník a lékař. Proslavil se svými kusy pro loutnu a dvorskými písněmi, takzvanými "airs de cour".
Pěvecké nadání Michela Lamberta bylo odhaleno v chlapeckém sboru kapely vévody z Orleansu, bratra Ludvíka XIII. Lambert odešel studovat zpěv do Paříže a od roku 1636 zde sám působil jako zpěvák a učitel zpěvu. Za krátkou dobu si získal mnoho příznivců mezi významnými lidmi od dvora, včetně kardinála Richelieu. Od roku 1651 vystupoval na dvoře Ludvíka XIV. ve dvorních baletech, v roce 1661 se stal mistrem komorní hudby a o devět let později kapelníkem. Lambertovy dramatické dvorské písně hrály podstatnou roli při vzniku francouzské opery.
Jméno Marina Maraise je téměř synonymem pro zlatý věk francouzské violy da gamba. Žák proslulého hráče Jeana de Sainte-Colomba byl roku 1679 královským dekretem Ludvíka XIV. jmenován sólovým hráčem na violu da gamba a k jeho povinnostem patřila i pravidelná hra pro krále. Od roku 1685 byl členem Lullyho orchestru Královské hudební akademie jako přední hráč continua a Lully se stal jeho učitelem kompozice. Marais se brzy začal uplatňovat jako skladatel instrumentálních i operních titulů. Suite d’un Gout etrangerje v mnoha ohledech průkopnická. Neskládá se totiž z běžných tanců, jak bylo v té době obvyklé, nýbrž z charakteristických – tedy popisných až programních kusů. Stejně byla inovátorská sbírka Pieces en trio – je jednou z vůbec prvních pro toto obsazeni.
Bratři Castor a Pollux, známí též jako bájní, s olympskými bohy spříznění blíženci, jsou hlavními hrdiny opery o generaci mladšího Jeana-Philippa Rameaua. Mají k sobě silné bratrské pouto a zároveň oba milují princeznu Telaire. Tím ovšem jejich podobnost končí: Pollux je nesmrtelný a Castor smrtelný, Telaire miluje pouze Castora, který ovšem padne ve válce proti králi Lynkeovi. Telaire i Pollux prosí Jupitera, aby Castora vrátil zpět mezi živé. Jupiter pošle Polluxe pro Castora do podsvětí a jeho nesmrtelnost rozdělí mezi oba bratry – vytvoří z nich věčné souhvězdí Blíženců. Telaire tak sice zachraňuje Polluxe, nedočká se však naplnění své lásky. Její árie Tristes apprets ze 3. scény 1. jednání je lamentem nad smrtí Polluxe.
S hudbou Jeana-Marie Leclaira se dostáváme do období osvícenství, hudebně pak do stylů předcházejících klasicismu. Leclairův kompoziční styl je ve srovnání s ornamentální, přebujelou francouzskou hudbou 17. století srozumitelný a přehledný a zároveň propojuje tradice francouzské i italské hudby uplynulých období. Leclair se proslavil jako virtuózní houslista – není divu, když jeho učitelem byl žák Arcangela Corelliho. Vystupoval pravidelně v pařížské koncertní řadě Concert Spirituel, působil ve službách Ludvíka XV. i oranžské princezny Anny Hanoverské v Holandsku. Leclairovy instrumentální skladby pro komorní obsazení – včetně suity Deuxieme récréation de musique – mají sólové instrumentální party nadepsány "Dessus", tedy vyšší poloha, bez přesného označení nástroje. Party mohou hrát jak housle, tak flétny – zobcová i příčná.
Hudební zpracování Médeina příběhu můžeme srovnat ve dvou verzích. Jejich autory dělí jedna generace – zatímco Marc-Antoine Charpentier byl současníkem Lullyho a patří mezi základní tvůrce francouzské barokní opery i chrámové hudby, Louis-Nicolas Clerambault je typickým představitelem pozdně barokní syntézy. Charpentierova opera Médée, "zhudebněná tragédie", jak zní její originální označení, měla premiéru v Paříži roku 1693. Příznivě ji přijala jak kritika, tak Ludvík XIV., jemuž byla dedikována a jehož bratr v představeních účinkoval. Autorem libreta je Thomas Corneille, mladší bratr slavného dramatika Pierra. Vypjatá arie Quel prix de mon amour pochází z třetího dějství, v němž se zoufalá Médea dozvídá o nezvratnosti Iasonovy svatby s dcerou korintského krále a rozhoduje se k pomstě.
Celý příběh si na závěr poslechneme v Clerambaultově kantátě Médée. Vyšla tiskem v roce 1710 v souboru šesti skladatelových kantát pro různá hlasová obsazení s instrumentálním doprovodem, nazvaném jednoduše Cantates Françoises (Francouzské kantáty). Ve srovnání s operou kratší a zhuštěnější forma kantáty v sobě nese velkou intenzitu hudebního zpracování, emocí a prostředků k jejich vyjádřeni. Zvláště pak v příběhu, jako je tento. Sopránový part je nositelem a interpretem celého příběhu, vyjadřuje zuřivost, zoufalství i rozhodnost k hrůznému činu. Emoce podtrhuje doprovod včetně dvou obligátních nástrojů – flétny a houslí.
