Max

Píše se rok 1918 a Německo se zmítá v křečích z prohrané války. Byly zveřejněny potupné podmínky versailleské smlouvy a každý správný Němec se stydí za to, že je Němec. A do tohoto všeobecného marasmu přichází do Mnichova desátník Adolf Hitler, mladý, opuštěný muž, člověk, který se po čtyřech letech v zákopech nemá ke komu a k čemu vrátit. Nemá rodinu ani přátele, nemá ani adresu. Má jen své malování, jemuž hodlá zasvětit celý život. A zdá se, že to není tak neuskutečnitelná představa. Protože galerista Max Rothman, který zanechal na válečném poli se svou pravou rukou i vlastní budoucnost malíře, jakoby v tom smutném, zahořklém muži rozeznal zvláštní, svébytný talent. Jenomže není sám, kdo se o tohohle člověka zajímá. A umělecký talent není jediný Hitlerův dar. Tenhle na první pohled nenápadný človíček má i schopnost zaujmout, přesvědčit, strhnout, zfanatizovat svým projevem dav. A tenhle talent v něm objevila armáda, která si dobře uvědomuje, že Německo balancuje na ostří nože. Že může stejně tak dobře padnout nalevo i napravo. A že je třeba využít každé možnosti k tomu, aby znovu jako Fénix povstalo z popela k árijské čistotě a velikosti.

Scenáristu a debutujícího režiséra v jedné osobě Meyjese inspiroval k Maxovi výrok Hitlerova přítele Alberta Speera: "Chcete-li porozumět Hitlerovi, musíte si uvědomit, že původně byl umělcem." Meyjese zaujala představa, že dějiny lidstva mohly být úplně jiné, kdyby se bylo ambicióznímu Hitlerovi podařilo prosadit se na uměleckém poli. Že jeden z největších masových vrahů se v prvopočátcích své "kariéry" mohl stejně tak dobře stát umělcem jako politikem. A že k rozhodnutí věnovat se výhradně politice jej přivedlo zklamání, které zažil jako nepochopený, neuznaný malíř. Meyes o tom říká: "Koneckonců, kořeny fašismu jsou vždy stejné: strach, zlost, závist a frustrace."

K mimořádně působivému vyznění filmu přispívají i vynikající výkony obou protagonistů snímku: Johna Cusacka v roli Maxe Rothmana a Noaha Taylora jako Hitlera.