Aneb od vinylu k iPodu – Žánry a styly (2016). Dokumentární cyklus, který sleduje vývoj československé pop music, její zákonitosti, paradoxy i nečekané souvislosti. Režie J. Skalický

Jak se praví v úvodu dílu – česká a slovenská populární hudba přijímala a přejímala vlivy ze zahraničí. Některé dobové žánry a módní vlny infikovaly tuzemský pop silně, některé méně a jiné prakticky vůbec.

Swing a rock'n'roll

Československý pop druhé poloviny padesátých let vycházel v podstatě z hudby, která se u nás zabydlela už ve třicátých letech. Bylo to pochopitelné, neboť ji tvořili a hráli lidé, kteří se v branži etablovali v „lepších časech“ před únorem a jen jí aplikovali do nové situace. Onomu stylu se říkalo swing. Z orchestrů, které ho u nás produkovaly, jsou nejznámější ty od Karla Vlacha a Gustava Broma, ze zpěváků pak Richard Adam nebo Karel Hála, ze zpěvaček samozřejmě jazzová Vlasta Průchová. Kromě swingu byla ale v té době oblíbená i hudba latinsko-americká a tichomořská, které nejznámějšími představiteli byli Kučerovci. Písničky odposlechnuté ze zahraničních rozhlasových stanic se pak hrály v tanečních kavárnách. Na desky se z nich mnoho nedostalo. Tento prostor byl vyhrazen písním domácích autorů. Jejich činnost stimulovaly i první vyhledávací soutěže typu Hledáme písničku pro všední den, v kterých byla důležitá písnička, nikoli interpret.

Na přelomu 50. a 60. let se ke slovu dostaly dva „rychlejší“ žánry – dixielandrock'n'roll. První styl brzy odezněl, druhý zůstal a pomalu infikoval domácí pop music. Oba dva ale silně zasáhly hudební složku divadel malých forem. Jedním z nich byl i Semafor, jehož zpěvák, skladatel, textař a dramatik Jiří Suchý k tomu Klikněte pro větší obrázekříká: „Já se přiznám k jedný věci – já jsem nevěděl, co to ten rock´n´roll je. Čet´ jsem o tom, ale nedoved´ jsem si představit, co to může bejt. Přitom jsem ho z rozhlasový stanice AFN Munich poslouchal, jenže jsem si myslel, že to je takovej jednoduchej jazz…“ Staří pardálové v čele velkých bandů ihned rozpoznali potenciál hudby, která ze Semaforu vycházela, a postupně začali využívat jeho autory i interprety. Jednou z prvních byla písnička Blues pro tebe, kterou nakonec odzpíval tehdy populární Josef Zíma.

Semafor se stal vlastně základním kamenem rodící se tuzemské pop music. Vzájemně se doplňující duo Jiří Šlitr – Jiří Suchý bylo ideálním autorským tandemem, nové mladé tváře v divadle pak svěžím větrem, který se brzy chopil šance rozčeřit hladinu usedlé taneční hudby. A pak tu byl Semafor jako vzor a příklad: jeho následníci se nemuseli vázat na orchestr a zavedené autory kolem něj – skládáme si sami, zpíváme to také sami, nepotřebujeme za sebou lesy smyčců, plechy ani jiné dechy.

Šedesátky aneb bigbít a soul

Hladina se ale nejen rozčeřila, nýbrž vznikly i silné, divoké proudy. V polovině 60. let už český muzikant i posluchač ví, co je beat (rock), který začal znít nejprve ze zahraničních stanic a posléze po troškách i z Československého rozhlasu. Občas k nám zavítaly i hvězdy žánru (Manfred Mann, Beach Boys), a mladí čeští interpreti i skupiny mají postupně možnost něco natočit – v češtině i angličtině – v nahrávacích studiích. A aby zvuk těchto písní zněl moderněji, přibral si tehdy stěžejní „nahrávač“ Taneční orchestr československého rozhlasu ke spolupráci beatovou skupinu Mefisto, která v divadle Rokoko doprovázela mladičké Martu Kubišovou, Václava Neckáře a Helenu Vondráčkovou.

Důležitou roli hrála v té době také Ostrava, její rozhlasový orchestr (ORO) a lidé kolem něj. V tomto okruhu vznikly dvě důležité a vlivné skupiny – Majestic Ivo Pavlíka a Flamingo Richarda Kovalčíka. Zvuk ocelového srdce republiky byl však jiný Klikněte pro větší obrázek– jak je možné, že právě zde se uchytil soul, tedy vyloženě černošská muzika? „Tam byli muzikanti, kteří ji milovali, kteří ji hráli a v podstatě ji tomu publiku vnutili,“ myslí si zpěvačka Marie Rottrová, která prošla oběma zmíněnými kapelami. „Myslím, že se to dá – když chce člověk dělat kvalitní hudbu, tak ti lidi ji nakonec přijmou. Když nemají na výběr.“ Svým způsobem byl ve světě soul tím, co konkurovalo britským beatovým kapelám, tudíž žánrem moderním.

A co se dělo v Brně, v říši krále Gustava (Broma)? Mládež v moravské metropoli se jednoznačně nadchla pro bigbít. Za tím si stojí Petr Ulrych, zpěvák a hudebník dvou zásadních brněnských kapel Vulkán a Atlantis: „My jsme poslouchali Radio Luxembourg, tam jsme najednou slyšeli She Loves You a byli jsme okouzleni. A nejenom Beatles, to byli i Kinks, Manfred Mann, x dalších – to byla hitparáda, kde byla jedna nádherná písnička za druhou.“ V obou výše zmíněných kapelách postupně zpívala i jeho sestra, skvělá zpěvačka Hana Ulrychová.

Situace na Slovensku byla zpočátku poklidná: kavárny, cikánské kapely, tango a foxtrot a swing. Ale zhruba od dva až třiašedesátého se začala měnit – vznikla moderní skupina Braňo Hronca, mezi mladé se dostal twist (krycí název pro rock´n´roll) a v polovině dekády vybuchla v Bratislavě beatová bomba, takto Klikněte pro větší obrázekskupina Beatmen. Svou roli hrála i blízkost Vídně, tudíž poslech rakouského rozhlasu a sledování rakouské televize. Textař a dramaturg Ľubomír Zeman pak uvádí zásadní místo setkávání: „Myslím si, že taková největší zábava se odehrávala ve známém bratislavském Véčku. To byl klub, kde každý muzikant začínal – když chtěl něco znamenat, musel začít ve V-klubu.“ Zdá se to zvláštní, ale je to tak – středobodem mladé slovenské pop music byl tehdy prostě vysokoškolský klub.

Fúze beatové skupiny a big bandu

Určitým milníkem se nejen ve světovém rocku a popu stalo album Beatles „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“ z roku 1967. Jako první neslo určité známky koncepčnosti, skladby byly mezi sebou propojené, a k jeho nahrávání byl přizván i velký orchestr. Najednou tu byla inspirace i v něčem jiném, než v tříminutové písničce. U nás se průkopnicky o koncepční album pokusila beatová skupina Rebels a orchestr, který vedl dirigent a skladatel Václav Zahradník – výsledkem pak bylo album „Šípková Růženka“ (1968). O rok později nahrál Zahradník s orchestrem a pop zpěváky koncepční LP „Boublík“.

Asi nejzásadnějším propojením beatu a big bandu byl počin brněnské skupiny Atlantis společně s Orchestrem Gustava Broma – jednalo se o LP „Odyssea“ (1969). Klikněte pro větší obrázekPřipomíná ho i autor Petr Ulrych: (Odysseus) původně vycházel a byl inspirován kapelou Cream, ale my jsme si to samozřejmě udělali po svém a skutečně jsme nahráli nahrávku, která byla první fúzí big bandu s rockovou kapelou. A myslím si, že to svým způsobem byla naprosto klíčová deska pro nás, ale bohužel i v tom negativním slova smyslu.“ Abychom to vysvětlili – Odyssea skončila pro domněle závadný textový obsah ve stoupě a Ulrych dostal stopku: nesměl se objevovat v médiích (v televizi a rozhlase). Zákaz vydání LP jakoby předznamenal dobu, kdy si český pop podobné ambice odpustí a zcela přehodnotí své směřování.

Normalizační bída a nástup bubble gumu

V šedesátých letech se hodně písniček přebíralo – zejména songy anglo-americké produkce. Zároveň vedle zahraničních předělávek získala určitou pozici i vlastní domácí tvorba. Pro šedesátky je ale typické, že coververze dobových hitů stále hrály důležitou roli – navíc pronikly mimo pódia na gramofonové desky a do médií. Tuzemské verze zahraničních hitů s českými texty plnily v té době i určitou osvětovou funkci: svět nebyl ještě tak propojený a Západ tak dostupný, aby se originály snadno dostaly i sem.

V časech tzv. normalizace počátku 70. let se československý pop proměnil – důležitým prvkem repertoáru mnoha interpretů se staly ušlechtilé košaté kantilény. V nich se mohly vyřádit zejména big bandy, které přežily svou vlastní smrt. Hudební vývoj jakoby zamrzl a vrátil se o celé desetiletí nazpátek. Přesto se objevilo něco nového: bubble gum, pokleslý kolovrátkový pop pro nejjednodušší občany, což byl u nás z obchodního hlediska segment zatím neoraný.

Bubeník František Ringo Čech ale hned věděl, která bije. Když hrál v Americe s Černým divadlem, porozhlédl se tam, a zjistil cosi o obecných zákonitostech popu. Jak to komentuje Viktor Sodoma, v tom čase zpěvák Čechovy kapely Shut Up: „Říkal – co maj Češi nejraději? No, nejraději maj dechovku, a z toho polku. Tak víte, co uděláme? Uděláme jim polku s kytarama.“ A jak Ringo řekl, tak učinil – sehnal si něco zahraničních dechovkových kolovrátků, udělal k nim rádobyvtipné české texty (Parní stroj, Žárlivý kakadu atd.) a nabídl je kapele. Klikněte pro větší obrázekSodoma: „My jsme mu říkali – prosím tě, ty chceš dělat takovouhle muziku? My chceme dělat trochu bigbít. A von říkal – kreténi, bude vás to živit celej život. A měl pravdu.“ Ale možná si Čech budoval pozici hudebního komika i pro léta nadcházející: měl rád Black Sabbath, ovšem hrát tehdy hard rock znamenalo být jednou nohou v průseru a druhou balancovat na hraně ekonomického přežití. Přesto nestál o to být bubblegumovým králem – chtěl se stát císařem českého hard rocku. A to se mu společně se zpěvákem Jiřím Schelingerem ve druhé polovině sedmdesátek, opět za cenu ústupků, nakonec podařilo.

Bubble gum byl vskutku děsný. Ale v tomhle potůčku bublavém se smočili snad všichni tuzemští populárové. Lovil v něm i Karel Šíp, tehdejší baskytarista a textař skupiny Faraon, který se zhlédl v britské kapele Mungo Jerry. Výsledkem byl pak hit Šlapací kolo. Hudební publicista a kritik Josef „Zub“ Vlček o zdomácnění bubble gumu u nás říká: „Kdyby to byl rok nebo dva roky, tak to bylo stejně dlouhý jak v těch Spojenejch státech. Ale ono se to táhlo celý sedmdesátý léta a pak to vlastně ještě obnovil Janeček se svou kapelou Kroky, takže u nás ta bubble-gumová éra místo dvou let trvala patnáct.“

Oblíbeným únikovým žánrem té doby bylo i country – americký zvuk soudruhům nevadil, snad i proto, že texty byly mnohdy jakoby humorné a hlavně bezzubé. Předními představiteli byli Greenhorns, přejmenovaní na Zelenáče, a Rangers, z kterých se stali Plavci. Do náruče country se během sedmdesátých let přesunul i Waldemar Matuška (k tomuto účelu postavil kapelu KTO) a ovšemže i Country Beat Jiřího Brabce a s ním zpívající zlatá slavice z let 1972 až 1976 Naďa Urbánková. V tomto ohledu je zajímavé, že kořeny jak českého bubble-gumu, tak country-popu leží na půdě divadla Semafor v partě kolem dvojice Šimek & Grossmann. Semafor tak vlastně naposledy výrazně promluvil do historie českého pop music.

Věk předělávek aneb autorská práva cizáků se nerespektují

V sedmdesátých letech kopírování zahraničních hitů opět nabralo na síle a důvod byl jasný: málo práce a větší šance na úspěch. Ale – existoval souhlas původního autora? A jak to bylo s jeho právy? Publicista a DJ Miloš Skalka v tom má jasno: „To byla opravdu velká divočina. Nikdo se nikoho na nic neptal, nikdo o žádné svolení nežádal, prostě ta písnička se vzala, tak jak byla, otextovala se česky, vydala se na deskách, a to, že práva někomu patří, to vlastně tehdy nikoho nezajímalo.“ Klikněte pro větší obrázekNapříklad hymna fotbalové Chelsea Blue Is The Colour má samozřejmě své autory. Singl s touto písní se dostal k šéfredaktorovi Supraphonu, a ten jí okamžitě nabídl Ringo Čechovi, ať ji otextuje a nahraje. Tak vznikl slavný fotbalový hit Zelená je tráva. Čech: „Bolševik vůbec nerespektoval autorský právo. Celej východní blok měl svoje vlastní zákony, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli… No, a já jsem to otextoval, nikoho jsme se neptali a nahráli jsme to s Vlachem a s fotbalistama. A teď nedávno mi říkal Petr Novotný, že mu volal z Anglie nějakej fanoušek a říkal – vyřiďte panu Čechovi, že mu z Chelsea ukradli hymnu, ale maji na to jiný slova. To je nádhera, že jo?“

Pamětníci si vybavují, že v některých případech docházelo k pomyslným závodům, kdo dřív dorazí na Supraphon a zabukuje si příslušnou píseň. Tuzemských autorských skladeb bylo sice o něco více než těch převzatých, ale skoro všechny hity, které dodnes plní radiový éter, nejsou domácího původu. Až na výjimky trpěly originály v československém pojetí nejen texty o ničem, ale i po zvukové stránce. Což bylo mimo jiné způsobeno technologickým embargem, kterým „oškliví kapitalisté“ dlouhá léta trápili „tábor míru“.

Rock ve službách popu

Vedle hlavního proudu existovaly žánry, kterým se říkalo menšinové – rock, folk nebo jazz. Hlavní proud některé jejich představitele dočasně přijal a přizpůsobil k obrazu svému. Nejvýraznější to bylo u rockových kapel, které ale musely přistoupit na různé kompromisy. Tyto průniky rocku do popu jsou u nás známy zhruba od druhé poloviny 70. let. Jak je uvedeno výše, jednou z prvních kapel, která se o to pokoušela, byla Skupina F. Ringo Čecha s frontmanem Jiřím Schelingerem. Jenomže i když byla u nás v ranku hard rocku nejlepší, stále musela občas natočit nějakou opravdu přiblblou písničku. Přitvrzovat – a navíc většinou s původní autorskou tvorbou – se snažila i skupina Bacily se zpěvákem Václavem Neckářem. A samozřejmě Olympic s Petrem Jandou a Petra Janů s kapelou Pro-Rock.

Vše ovšem vyvrcholilo, když se na scéně objevila formace Katapult v čele se zpěvákem a kytaristou Oldřichem Říhou a textařem a manažerem Ladislavem Vostárkem. Jednalo se o jednoduchou tvrdší muziku s jednoduchými – dle některých kritiků primitivními – texty. Rozhodně to ale mělo velký ohlas: vyprodané koncerty, stotisícové prodeje desek a dva Zlaté slavíky z let 1979 a 1980. Ladislav Vostárek manažoval Čecha, Schelingera, Katapult, až nakonec stvořil Turbo, popmetalové hvězdy osmdesátých let. A možná, že bez Katapultu a Turba by nebylo fenoménu Kabát a vlastně všech těch zábavových kapel, které v devadesátých letech nakrátko stanuly na pokraji slávy a kterým se přezíravě říkalo agrometal.

Disco a novoromantický pop

V druhé půlce sedmdesátých let dorazila do malé země v srdci Evropy vlna disco-hudby. Diskotéky u nás samozřejmě fungovaly i předtím, ale hudba vytvořená speciálně pro tanec přišla až nyní. A Češi si ji uchopili tak nějak po svém. Přejala se Klikněte pro větší obrázekobecná formule, tzn. dle zpívajícího bubeníka Vítězslava Vávry „basa hrála celou dobu osmičky, anebo v oktávách. To byl základ všech diskotékovejch písniček.“ Speciální odrůdou tohoto žánru bylo italo-disco, které se u nás rozšířilo v první půlce let osmdesátých. U nás jej budeme mít asi navždy – nebo do té doby než pamětníci vyhynou – spojené s televizními přenosy ze San Rema a vemlouvavým hlasem mistra „ostrý obraz a dobrý zvuk“. Josef „Zub“ Vlček ovšem nachází jiný příchozí kanál italské ducky k nám: „Německej pop na nás měl vždycky velkej vliv. Takže celá ta vlna italský muziky v osmdesátejch letech k nám nepřišla z Itálie, ale zprostředkovaně přes Německo.“ Jestliže bubble gum byla velmi pokleslá odrůda popu, o italo-disku lze v bleděmodrém říci zcela to samé. Dle Petra Jandy, zpěváka a skladatele Olympiku „italský diskotéky – to je typická pátá kolona toho bolševismu. Oni sem nechtěli pouštět americkou muziku, ale na oko museli dělat, že sem pustěj to, co si ten lid žádá. A bohužel tomu lidu se líbilo to italský disco.“

V první půlce osmdesátých let se tuzemská zábavná hudba začala opatrně seznamovat i s tím, čemu na ostrovech říkali novoromantický pop, respektive se syntezátorovou novou vlnou. Někde – a zde se dere na mysl především Slovensko – byly výsledky zprvu průkaznější (například skupina Banket se zpěvákem Richardem Müllerem). Jinde to vypadalo, že progres spočívá v nákupu drahých syntezátorů a placatých automatických škopků. Těm, co mohli naladit Radio Bayern nebo Österreich Drei, se pak rozhostil na tváři leda tak soucitný úsměv. Přesto lze o několika českých skupinách říci, že hozenou rukavici přijaly a svého úkolu se zhostily vcelku na výbornou – na konci osmdesátek to byly party Precedens se zpěvačkou Bárou Basikovou a Oceán s frontmanem Petrem Mukem.

Porevoluční džungle

Začátek devadesátých let se do historie naší popmusic zapsal výrazně. Zejména tím, že sem začalo oficiálně proudit dříve zakázané ovoce. A tak se pulty našich hudebních prodejen začaly prohýbat pod metráky západního popu a rocku, v televizích se zhusta objevovali dříve nevídaní umělci ze zahraničí, exponenciálně přibývalo pořadů s klipy západních kapel. Jak říká zpěvák a skladatel Miroslav Klikněte pro větší obrázek„Meky“ Žbirka: „Přišla taková éra, kdy lidé nikam nechodili. Herci byli deprimovaní z toho, že jsou prázdná divadla, nechodilo se na koncerty a objevil se takový názor, který se rozšířil v branži, že je konec. Že teď přišla světová scéna, že je tu všude, a tím pádem domácí scéna jakoby končí.“ Je pravda, že pro některé naše interprety byla nová éra zničující, zejména pro takové ty tváře normalizačního popu. Spousta z nich si musela dát nedobrovolnou přestávku, někteří se živili tím, že pronajímali svá domácí studia nově vzniklým gramofirmám, které do nich cpaly své mladé a dravé zpěváky a skupiny.

V pop-rocku zářila skupina Lucie, na českých pódiích se proháněly české nápodoby Guns N´Roses či tuzemští funky kocouři, na vzestupu byla i hard & heavy kapela Kabát. A také první čeští rappeři typu Chaozz. Na konci dekády se objevily i písničkářky a la Alanis Morissette nebo první boy-bandy typu Lunetic, včetně girl-bandu Holki. K němu se vyjadřuje Vladimír Kočandrle, ředitel Monitor/EMI: „To byl nějakej českej odraz Spice Girls, to znamená, že i proti těm Spice Girls to bylo takový víc knedlíkovitý. Ale Češi prostě milují polku. I Kabát hraje většinou polky. Všimněte si, že ty rychlý věci jsou normální polky. Češi vůbec necejtěj nějaký synkopy, mají prostě rádi rovný rytmy – a podle toho taky fungujou ti interpreti, který tohleto uspokojej. Takže jsou opravdu slavní.“

A ještě jedna věc se v první polovině devadesátých let přihodila – kromě českých předlistopadových borců zmizela z horizontu i většina Slováků, což mělo jistě i důvod v rozdělení Československa. Z malého trhu se staly dva ještě menší.

Retrem k „národnímu“ smíření

Postupem času ale začala přicházet vlna jakéhosi retra a nostalgie po starých „dobrých“ časech. Jak připomíná zpěvák Peter Nagy, začala na Slovensku: „Po pár letech soukromá rádia, která tehdy vznikala, udělala takový kaskadérský čin – začala vysílat staré písničky české i slovenské… A ono se to strašně chytilo. Najednou zjistila, že lidé ty písně mají tak navázané, že se to nedá odpárat.“ Klikněte pro větší obrázekStaří slovenští veteráni se pak vydali zpátky do éteru, a posléze i do edičních plánů gramofirem, a do televizí. Stejný trend se potvrdil i v Čechách a na Moravě. Takovým prvním výrazným prolnutím byl obnovený Český (Zlatý) slavík v roce 1996, ve kterém bodovali zejména staří pardálové z normalizačních dob.

Český slavík byla první fáze ofenzivy padlých andělů: jejím úspěšným završením se pak stalo vystoupení Michala Davida po boku národních hrdinů z olympiády v Naganu (1998). Skvělý reklamní tah pachatelů oné vítačky položil hvězdy socialistické popu do jiného světla a kontextu a dal jim tím jakési zaštítění. Co na tom, že ta písnička (Správnej tým) byla přežitý reklamní popěvek a že při její premiéře lidé pískali. Co na tom, že si hokejisté hráli Davida v šatně spíš z recese. Dnes už je to úplně jedno.

Na konci tisíciletí došlo k jakémusi národnímu smíření. Starým profíkům se dostalo satisfakce za hubená devadesátá léta. A mladí se rádi ohřáli v odlesku jejich slávy. Bylo jedno, kdo je kdo, odkud přišel, a co znamená. A duha míru se klenula nad českou populární hudbou. Protože každý národ má takovou pop music, jakou si zaslouží.

Stopáž56 minut
Rok výroby 2016
 ST HD
ŽánrHudba