Aneb od vinylu k iPodu – Zvuky a média (2016). Dokumentární cyklus, který sleduje vývoj československé pop music, její zákonitosti, paradoxy i nečekané souvislosti. Režie J. Skalický

Zhruba šedesát let populární hudby, to je také šedesát let proměn jejího zvuku i jejích médií. Vzpomínky pamětníků jdou od rozhlasu po drátě, přes mnohakilové páskové magnetofony neboli „kotoučáky“, malé gramofony a na nich praskající singly a elpíčka, kazety a kazeťáky, až k cédéčkům a jejich přehrávačům. Mottem tohoto dílu by mohlo být třeba obecné: „Každá doba má svou muziku a každá muzika svou techniku“.

Rádio a padesátá léta

Jako první médium vstupovalo do domácností už v padesátých letech rádio. Hudební nabídka tehdejšího jediného Československého rozhlasu se pravda nevyznačovala nějakou velkou pestrostí – většinou se jednalo o dechovku, vojenské pochody, folklór a budovatelské písně, které mnohdy vznikaly v různých skladatelských soutěžích – ale občas bylo možno zaslechnout i něco méně „angažovaného“. Jako další médium v tom čase začínala i televize, ale na rozdíl od rádií byla mnohem hůře dostupná, což ji zatím poněkud diskvalifikovalo. Výhoda rozhlasu spočívala i v tom, že svými radiovými vlnami dokázal překonávat státní hranice, přičemž tou zásadní byla pro nás pochopitelně ta západní. Zpoza ní se Klikněte pro větší obrázekk nám od druhé poloviny padesátých let šířila „ideologická diverze“ v podobě západní pop-hudby, a prim v tomto ohledu hrály zejména dvě stanice: AFN Munich a Radio Luxembourg. Zpěvačka Marta Kubišová byla jednou ze zasažených: „Munich jsme poslouchali vlastně všichni – bylo to americký vysílání pro Americký vojáky, kteří sídlili v Západní zóně, tedy v Berlíně a Západním Německu, a přitom to nebylo rušený. Takže to byla úžasná inspirace.“

Diverzní stanice, zvuková technika a první domácí magnetofony

Kromě AFN a „laxíku“ existovaly i další u nás hodně poslouchané západní stanice - Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Ty vysílaly do komunistických zemí kromě zpráv i hudební pořady. Na Free Europe byla pak oblíbenou moderátorkou Rozina Jadrná, která mj. uváděla pořady s beatovou hudbou. Obavy z rostoucího vlivu těchto stanic na mládež a zároveň určité tání v politice vyvolaly programové uvolnění v Československém rozhlase. Od poloviny šedesátých let měla zelenou hitparáda Dvanáct (třináct) na houpačce manželů Jiřího a Mirky Černých a vzniklo také Mikrofórum, kde byl hudebním redaktorem Ivan Štědrý. A měli z čeho vybírat – nahrávek s československou pop music v tom čase utěšeně přibývalo.

Písničky samozřejmě vznikaly v nahrávacích studiích. Ta se nacházela v Rudolfinu, v budově strahovského stadionu a to nejdůležitější pak v Karlíně – Studio A Československého rozhlasu. Jiří Zobač, mistr zvuku, hudební režisér ČR v letech Klikněte pro větší obrázek1958–66, vzpomíná: „Tenkrát ta technologie byla velice jednoduchá. Byly ouzký pásky, čili nahrávalo se mono: každá písnička, která se natočila, se musela natočit najednou, nestříhalo se a ty lidi (zpěváci – pozn. aut.) to museli opravdu umět, museli být dokonalí.“ Když se například něco zvoralo třeba až na konci, muselo se celé nahrávání opakovat. Pozdější byly pásky (neboli magnetofonové záznamy zvuku) již kvalitnější, což umožňovalo i mechanicky stříhat. Zpěvačka Yvetta Simonová z toho občas šílela: „To se stříhalo nůžkama! Normálně nůžky a ten pásek se přestřih´. To bylo něco neuvěřitelnýho.“ Zvuková technika šla ale stále dopředu, objevily se pásky na stereofonní záznam, následně čtyřstopáky. „Bylo to něco, nad čím zůstával rozum stát – čtyřstopé dvoupalcové pásky, široké.“, říká hudební režisér, producent a publicista Antonín Matzner. „Když nám je poprvé přinesli ukázat, tak jsme si z nich každý kousek odstřihli, a ten jsme doma ukázali rodinným příslušníkům, jaký to je zázrak, že teď se už pojede na čtyři stopy.“ Milan Papírník, mistr zvuku a hudební režisér Čs. rozhlasu let 1959–92 ho doplňuje: „A teď jsme si vymejšleli to, že jsme ty dvě stopy slučovali do jedný, a ještě aby nám zbyla jedna…No, a pak přišel osmistopák, šestnáctistopák, dvacetičtyřstopý. A těch dvacet čtyři stop bylo asi tak vrchol toho, co se v tý analogový technice dalo smíchat.“

Také domácí poslech a zachycování hudby se nevyhnuly pokroku. Od konce padesátek existovala malá přenosná rádia (tranzistoráky) a na druhé straně drahá gramorádia, která měl ovšem málokdo. S příchodem další dekády se objevily v prodeji první malé levné gramofony a také kotoučové (cívkové) magnetofony Sonet Duo. Ty sice nebyly finančně moc dostupné, ale v každém, popu a beatu Klikněte pro větší obrázekchtivém společenství se většinou našel někdo, kdo přístroj měl (nebo spíše jeho rodiče). Jak říká zpěvačka Tena Elefteriadu: „Například když v Brně někdo vlastnil náhodou magnetofon, už to vědělo celý město, protože to bylo hrozně vzácný. A určitě muzikanti byli první z těch, co měli kotoučový magnetofony. Takový těžký hovado to bylo.“ Hudebníci na Sonetu Duo oceňovali i fakt, že do něj šla zapojit kytara. Zvuk byl sice slabý, ale fungovalo to.

Od rentgenu k černému vinylu

Na konci padesátých let bylo u nás mezi mladými desek s jazzem, rhythm&blues nebo rockandrollem poskrovnu. Tuzemští kutilové si přesto dokázali poradit – vyrobili si tzv. ryčky, pomocí kterých skladby z vzácných desek nebo radia vyrývaly do filmového materiálu: nejoblíbenějším se ukázaly být rentgenové snímky. Ty se pak obstřihly, aby získaly typický kulatý tvar a vešly se na gramofonové šasí. Co se týče materiálu u standartních desek, až do 50. let se vyráběly z tvrdého a křehkého šelaku.: „Až v té druhé polovině padesátých let se postupně přešlo na vinylovou hmotu,“ říká Zdeněk Pelc, ředitel gramofonových závodů Loděnice, 1980–2016. „Takže takové to rozbíjení desek vlastně tímhle skončilo. A taky se samozřejmě zvedla kvalita toho záznamu. Vinylová deska má samozřejmě svých třicet centimetrů v průměru, pokud se bavíme o elpíčkách. A ten záznam – protože rozteče drážek jsou nějakým způsobem normovaný – se pohybuje něco kolem těch 22–23 minut na jednu stranu.“ Elpíčka ale zpočátku nebyla tím hlavním, co se prodávalo. Nejméně do druhé poloviny šedesátek byl pro pop music základním nosičem singl neboli SP-deska o 45 otáčkách za minutu, přičemž na každé straně byla jedna písnička. Až poté nastal rozvoj vinylových LP-desek, tzv. alb, s rychlostí záznamu 33 otáček za minutu. Navíc v polovině dekády do hry vstoupilo ještě stereo.

Propojení rozhlasu, televize a gramofirem aneb soc-byznys

V tom čase ale už začala mediální prostor ovládat televize, čemuž napomáhal fakt, že její přijímače byly tehdy docela dostupné. Jak říká hudební publicista Josef „Zub“ Klikněte pro větší obrázekVlček: „Televize byla samozřejmě magický prostředek. Ten dokázal zpopularizovat zpěváky víc než všechny hity v radiu. Tehdy vlastně nebylo nic jinýho než jeden program televize, a na to se prostě koukalo.“ Pop music se v televizi vysílala v podobě tzv. televizních písniček, což byly v podstatě jakési pravěké klipy. Všechny mediální a ekonomické zájmy se tehdy sepnuly: rozhlas rozšiřoval vysílání a samozřejmě sháněl gramodesky, televize zase potřebovala playbacky pro obrazová ztvárnění písniček. A gramofirma – tehdy monopolní Supraphon – toužila šířit své nahrávky všemi kanály.

Supraphon v té době také začal budovat síť svých prodejen: nakonec jich měl po celé republice na sto padesát. S tím, jak souběžně rostl počet gramofonů v domácnosti, rostly i počty prodaných desek, nejvíc pochopitelně singlů: písničky jako Babičko, nauč mě charleston, Tereza nebo Včera neděle byla se v prodejnosti pohybovaly okolo 250–300 tisíc kusů. Na přelomu 60. a 70. let pak vedle Supraphonu vznikla dvě další státní vydavatelství – českému hudebnímu fondu patřil Panton, na Slovensku v roce 1971 vznikl Opus. Tím pádem se ještě více začalo dařit i jediné lisovně desek u nás, gramofonovým závodům Loděnice. Zdeněk Pelc: „Z hlediska výroby gramofonových desek, ta kapacita průběžně stoupala, čili v těch šedesátejch, sedmdesátejch letech to mohlo být kolem pěti miliónů.“

Na začátku sedmdesátých let se u nás na trhu objevilo díky Supraphonu další hudební médium – kazeta. V podstatě se jednalo o užší magnetofonový pásek, který byl schován do krabičky. Což mělo dvě výhody – zaprvé byla kazeta odolnější a dokázala přežít jak nepřízeň počasí, tak hodně drsné mejdany, a za druhé, tím, že byla malá, byla velmi skladná. Nadto ji šlo pouštět na méně objemnějších přístrojích („kazeťácích“), které byly snadno přenosné, a hlavně levnější než kotoučové magnetofony. Původně měla být kazeta jakýmsi sekundárním nosičem elpíčka (tzn. co vyšlo na vinylu, doplnilo se i určitým nákladem kazet), ale postupem doby byla mnohem větší poptávka po prázdných kazetách, na které si člověk mohl nahrávat, co sám chtěl.

Domácí nahrávací studia

Na konci 70. let existovala oficiální hudební studia (Rudolfinum, Studio A v Karlíně atd.), ale našli se i jednotlivci, kteří zatoužili postavit si vlastní studio doma. Klikněte pro větší obrázekPrůkopníky byli v roce 1978 Petr a Pavel Ormové. „Tak to bylo u Pavla v bytě, kde jsme si ho vybudovali v pokoji na pětadvaceti metrech,“ říká Petr Orm. „V předsíni jsme měli kabinku, kde jsme točili živý bicí, a když jsme potřebovali třeba natočit bubínek, aby měl takovej hall, kterej jsme znali z těch západních nahrávek, tak jsme šli do kuchyně, kde byl kovovej sporák a kovovej dřez, a tam když jste do toho dal ránu, tak to byl ten pravej zvuk. () To byly první zkušenosti s tím, co udělá přirozená akustika.“

Samozřejmě, že vytvoření domácího studia nebylo jednoduché: technika stála spoustu peněz, navíc zabudovat ji do bytu, přístavku nebo chalupy tak, aby bylo možné vůbec něco natočit – to byla práce pro zkušené domácí kutily. Ale pokud se zadařilo, mělo to své výhody. Jednu připomíná i hudebník a skladatel Ladislav Štaidl, který si své studio postavil na začátku 80. let: „To bylo nejlepší rozhodnutí, který jsem kdy v životě udělal. Protože jsem se mohl vzbudit ve tři hodiny ráno a jít si sám nahrávat a tvořit.“ Hned vedle Štaidlovy vily vybudoval jedno z nejvytíženějších nahrávacích studií i skladatel populárních písní a filmové hudby Karel Svoboda – o tom se vědělo, že je technicky velmi dobře vybavené. Mezi další, kdo v osmdesátých letech měli svá vlastní studia, patřili třeba „mistr basů“ Karel Vágner nebo klávesista Jazz Q Martin Kratochvíl. Později přibyli ex-klávesista Elánu Vašo Patejdl a jeden ze „správnýho týmu“ Kroků Michal David.

Soukromá studia fungovala mnohdy lépe než studia státní. Za prvé byli jejich majitelé nadšenci, a jelikož potřebovali vydělávat, snažili se dělat Klikněte pro větší obrázekvše co nejlépe, což znamenalo, že zákazníci se k nim vraceli anebo je doporučovali dále. Státní studia měla kapacity naplněné, frekvencí bylo málo, takže nahrávky sekala jak housky na krámě. A podmínky v nich byly mnohdy tristní. Zpěvák a hudebník Jozef Ráž z Elánu třeba vzpomíná na studio Opusu: „Dlouho bylo to studio na zámku v Pezinku, a tam se šetřilo. Třeba se tam netopilo. Takže my jsme tam nahrávali v lednu, voda ve vodovodu zamrzlá, a já jsem v beranici a kožichu nahrával zpěv a basu. To byly poměry, které si dneska nikdo neumí ani představit.“

Fenomén videa

Do osmdesátkové pop music vstoupil záhy nový fenomén – video a videokazeta. Nastává překotná vizualizace populární hudby. Pro nové a nové videoklipy dokonce v roce 1981 vznikla samostatná televizní stanice – MTV, která vysílala v Americe a později v západní Evropě. U nás se klipy objevovaly na konci sedmdesátých let v Televizním klubu mladých, v jehož rámci vznikl soutěžní písničkový měsíčník Hitšaráda. Ten se vysílal od ledna 1978 do prosince 1986 a stáli za ním scenáristé a moderátoři (a muzikanti) Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř. V rámci možného udělali z měsíčníku velmi sledovaný pořad, přestože kapacity měli velmi omezené. Šíp Klikněte pro větší obrázekkupříkladu neustále tlačil na vedení, že už nastala doba barevného filmu, a oni musí stále točit na šestnáctkovou kameru černobíle. Odpověď zněla, že by to bylo moc drahé. „Pak došlo k zajímavý věci, že na tom světovým trhu stříbro podražilo, takže naopak byl vzácnější černobílej film, v kterým je stříbro. A tak jsme se prvně dočkali toho, že ty písničky v Hitšarádě mohly bejt barevný. Já jsem to bral jako zázrak, byl jsem celej šťastnej.“

Také na Slovensku vznikl klipový soutěžní pořad s názvem Triangel a ten zasáhl bez nadsázky celou jednu generaci. Sice ještě nabízel studiové klipy s umělci na playback a juchajícím komparsem, ale zároveň i ty exteriérové, na tehdejší dobu docela velkorysé. Všechno samozřejmě v barvě.

Nástup cédéček

V polovině 80. let k nám dorazily i první CD (cédéčka), disky, z nichž se záznam přehrával pomocí laserového paprsku. Karel Arbes, obchodní ředitel Supraphonu v letech 1974–91: „Ten vlastní vynález to je patent holandskýho Philipsu, nicméně v život ho uvedli Japonci. První CD přehrávač jsme z Japonska přivezli v roce 1983. Tenkrát skutečně padaly dotazy, jak je to vůbec možný, na jakým principu to hraje, protože tenkrát nebyly počítače, nebyly tablety – nikdo si vůbec neuměl představit, co to ten digitální záznam je.“ S přechodem do devadesátých let všechny světové (i naše nově vzniklé) gramolabely začaly své interprety postupně více vydávat na CD discích, přičemž vinyl byl zdánlivě odsouzen k zániku.

Ovšem problém nastal v okamžiku, kdy se zjistilo, že se cédéčka dají vypalovat – to znamená kopírovat. Josef „Zub“ Vlček: „To byla rána. Ale u nás se kopírovalo vždycky. I ve světě se kopírovalo. Ale na rozdíl od toho světa, u nás to, že si lidi za bolševika kopírovali muziku, pomáhalo tý muzice žít. Zatímco teďka najednou když ty gramofonový firmy zezačátku začaly ztrácet peníze – protože se vypalovalo – tak byl problém přesně opačnej: to znamená, že to vlastně tu muziku dusilo.“ Hudebník Ota Baláž v tom má také jasno: „Mám doma všechno digitál. Počítač, na kterým nahrávám – to strašně usnadňuje práci. Je to rychlý, je to prostě geniální. Ale hudební průmysl to úplně zničilo. Mě se cédéčko jako takový prostě nelíbí. Je to na hovno.“ Další tomuto médiu vyčítají sterilní zvuk, a navíc dle hudebníka Petra Kučery (ex-Oceán, ex-Shalom) „výtvarníci trošku zaplakali, protože jim šla výtvarná plocha dolů, zmenšila se na malinkej formát.“

Devadesátá léta – aneb zlatý věk naší pop music

V devadesátých letech u nás vzniklo snad na 1700 videoklipů – však po nich také byla v televizích pěkná sháňka. Hitparáda, Bago, Point, Trip, Šedesátka, Puls, Paskvil, Medúza, Klipy-klapy a Eso na Nově či S.O.S. na Primě. Tolik hudebních pořadů jsme neměli nikdy předtím a ani potom. Dalším novem byla i skutečnost, že před listopadem ´89 měla tvorbu klipů v rukách takřka výhradně televize. V nové situaci převzaly otěže gramofonové firmy, kterých tu vyrostlo neurekom – například Bonton, Monitor-EMI, Tommü rec., Multisonic, Globus International, Popron, B&M, Universal atd.

A firmy měly samozřejmě ke klipům zcela odlišné přístupy. Například v mamutu Klikněte pro větší obrázekMonitor-EMI se to dle moderátora Martina Hrdinky „vyrábělo spíš spontánně, protože tam vycházelo strašně moc alb, Kabáti, Orlík, Plexis, Svatej Vincent třeba… A jelo to jedno za druhým. A k tomu se měl udělat videoklip, tak ho někdo udělal. Jakýmkoliv způsobem. Nemyslím si, že by to někdo nějak řídil a schvaloval třeba scénář k tomu videoklipu.“ Naopak „firmy jako Běloušek-Mráz (B&M) – tam to bylo velice koncepční, a dokonce si myslím, že všechno umělečtější: skutečně si najali tým, kontrolovali zrod toho videoklipu, moc dobře si dávali pozor, k jaký písničce z toho alba ten videoklip vzniká, jestli je to první singl nebo druhej singl… Řídili si to, byli opravdu pečliví, myslím, že jim záleželo na každý koruně, kterou za to utratili – ať už to byly klipy Lucie, Habery, Wanastovjech vjecí nebo tak.“ Jezdilo se natáčet do Londýna, do Řecka, do Izraele. A přitom klipy tehdy nebyly vůbec levné a utrácelo se za ně dost peněz, jak uvádí zpěvačka Leona Machálková: „Třeba videoklip v režii Filipa Renče stál půl miliónu.“ Přesto se to gramolabelům rentovalo. A navíc – některé klipy z dílny F. A. Brabce, Tomáše Mašína, Zdeňka Suchého a dalších báječných mužů s klikou fungují dodnes.

V televizích se navíc objevovaly koncerty anglo-americké produkce, takže jak říká zpěvačka Bára Basiková „jsme měli konkrétní inspirační zdroje.“ Zpěvák a skladatel Miroslav Žbirka to shrnuje do jedné věty: „Přišel fenomén, že jsme písničky nejen poslouchali, ale začali jsme se na ně dívat.“

Nová média

Éra kompaktních disků navzdory nesporným výhodám trvala ve srovnání se stoletou tradicí gramodesky mizivou dobu, o takzvaných mini-discích ani nemluvě. Vše velmi rychle převálcovaly miniaturní nosiče digitálních formátů a internetové služby. Nástup internetu byl tak rychlý, že ho gramofirmy nezachytily. Tudíž v podstatě nastal jejich soumrak. Josef „Zub“ Vlček: „V okamžiku, kdy se jakžtakž dalo vyrovnat s tím kopírováním, tak se začalo stahovat. A to stahování bylo ještě intenzivnější a ještě silnější než to kopírování.“

Hudba se nám jakoby ztrácí před očima. Odhmotnila se do digitálních formátů. A proč se obtěžovat s jejím stahováním a ukládáním na vlastní přehrávač, když stačí jednoduše se připojit a poslouchat ze společně sdíleného úložiště s výběrem desítek tisíců skladeb z celého světa všech dob.

Stopáž56 minut
Rok výroby 2016
 ST HD
ŽánrHudba