Filmu obětoval Karel Kachyňa všechno. Byl jeho skutečným životem, do něhož zahrnul malé dětské příběhy i rozmáchlé historické fresky a politické metafory. V divácké poloze zprostředkovával výboje nové vlny. Druhá série portrétů filmařů, kteří stvořili československou novou vlnu. Režie P. Všelichová

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Ve dvojici s Vojtěchem Jasným prošel Karel Kachyňa (1924–2004) agitačně zaměřenou dokumentární tvorbou, samostatně debutoval pohraničnickou Ztracenou stopou (1955). V šedesátých letech ve spolupráci se scenáristou Janem Procházkou přešel od příběhů dospívání k syrovým společensko-kritickým dramatům Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) či Ucho (1970). Na pohled studený praktik a rutinér, podržel si svůj poetický rukopis, sklon k obrazovému experimentu, lyrickou procítěnost a smysl pro humor i za normalizace (Lásky mezi kapkami deště, 1979).

V této části bude řeč o následujících filmech:

Noc nevěsty (Karel Kachyňa, 1967)
Krabice filmu (Václav Sklenář, 1958)
Není stále zamračeno (Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, 1950)
Lidé jednoho srdce (Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, 1953)
Pouta (Karel Kachyňa, 1961)
Trápení (Karel Kachyňa, 1961)
Naděje (Karel Kachyňa, 1963)
Vysoká zeď (Karel Kachyňa, 1964)
Ať žije republika (Já a Julina a konec veliké války) (Karel Kachyňa, 1965)
Kočár do Vídně (Karel Kachyňa, 1966)
Ucho (Karel Kachyňa, 1970)
Směšný pán (Karel Kachyňa, 1969)

Účinkují:

Karel Kachyňa
režisér

Karel Kachyňa

* 1. 5. 1924

† 12. 3. 2004

Jsou filmy, které rozpláčou, nebo rozesmějí. Karel Kachyňa chtěl točit filmy, které jsou někde mezi tím. Netoužil po tom, aby divák cítil z jeho filmů smutek. Sám měl rád humor, i když na place při natáčení byl velmi přísný. Nesnášel ve štábu větu: „Nejde to.“ Říkal, že kvůli tomu vždycky musel ze sebe „udělat zlýho dědka“.


Stopáž57 minut
Rok výroby 2013
 P ST
ŽánrDokument