Žít v takové krajině, jako je ta naše, je privilegium a štěstí
Jak Vás napadlo zfilmovat takovýmto způsobem téma krajiny?
Krajina je od dětství moje osobní téma. Od mala ji vnímám hodně citlivě, ale vlastně také netuším, kde se to vzalo. Máme krajinu tak bohatou a pestrou, že je to skoro na hranici uvěřitelnosti. A to jde vlastně o pouhý zlomek její někdejší krásy. Pro filmaře je to obrovská výzva – natočit krajinu, kterou všichni známe, denně se v ní pohybujeme.
V čem se Váš projekt liší od podobných dokumentárních cyklů o přírodě?
Úplně ve všem. Obsahem i formou. Nejde o přírodovědné filmy tak, jak je známe. Jde nám hlavně o pocit, který můžeme prožít, když si uvědomíme, v jak neskutečném prostoru žijeme. Diváky sice seznámíme se spoustou zajímavostí, informací, ale to hlavní, co bychom rádi předali, je právě ta emoce, pocit. Je v něm radost, nadšení, okouzlení, hrdost. Jedním slovem by se to dalo nazvat vlastenectvím, což je pojem, kterému se dnes spíš vysmíváme. Máme v nátuře se podceňovat, shazovat, ale pokud si uvědomíme, odkud jsme vzešli, tak pochopíme, že krajina je největší dar, který jako národ vůbec máme.
Čím je naše krajina, v porovnání například s Evropou, tak výjimečná?
Jsou to dvě různé věci. Krásnou krajinu nejde definovat, je to subjektivní hodnocení. Říct ale o krajině, že je výjimečná, se dá na základě holých skutečností. Základem výjimečnosti té naší je její pestrost. Ta je zase dána hlavně různorodou geologickou stavbou, která ovlivňuje spoustu věcí, včetně toho, co na ní roste. U nás můžeme během jediného výletu přejít z krajiny hor, vyčnívajících nad hranici lesa, přes krasovou krajinu s jeskyněmi až do nížin s mokřady.
Můžeme něco podobného spatřit i jinde?
Ve střední Evropě ne. Ta pestrost krajinu pocitově nafoukne, zvětší. Je to skoro jako kouzlo, jako když v Harrym Potterovi vlezou do kouzelného stanu a on je zevnitř mnohonásobně větší, než při pohledu zvenčí. A my se o tohle kouzlo dobrovolně připravujeme.
V čem ta výjimečnost naší krajiny tkví?
Máme rybníky, které jinde nemají. Takové soustavy, že člověk žasne. Jsou tu staré hory se spoustou jedinečností. Nejbohatší botanická lokalita střední Evropy, nejbohatší orchidejové louky střední Evropy, nejzachovalejší říční údolí, i ubohé zbytky lužních lesů jsou vlastně v rámci středoevropského regionu snad nejrozsáhlejší. Máme možná nejhlubší propast v Evropě, třeba i na celém světě. Ještě se nikdo nedostal na její dno, jedinečnou barokní krajinu, největší skalní města… Je toho tolik!
Při natáčení jste využívali speciálních technologií, jak se při práci v terénu osvědčily?
Dnes už to nejsou už nijak nedostupné technologie, s drony lítá kde kdo, časosběry cvaká spousta lidí. My ale do té krajiny s kamerou vstupujeme s tím, že víme přesně, co chceme natočit a jak to chceme natočit, aby to ve výsledku sedělo v daném příběhu. Pocitem, náladou, rytmem i obsahem.
Jak náročné je při takových projektech přizpůsobení se technologickým trendům?
Pokud máte myšlenku, kterou chcete sdělit, tak jsou jakékoli trendy vedlejší. Když jsme začínali, tahali jsme kameru po kolejích a jeřábech – to třeba už dnes vůbec nepoužíváme, pojezdy jsou elektronické a efekt jeřábu nahradil dron. Nejdřív je záměr natočit scénu určitým způsobem, a teprve potom se pro ni hledá nejvhodnější technologie. Není to tak, že vyjde nové super makro a my kvůli tomu začneme točit detaily kytek. Naopak – víme, jaké květy chceme mít, a pak teprve volíme ideální technologii snímání. Lidé se většinou ptají na ty drony, pořád ještě je to něco nového. Já s tou technologií pracuju už několik let, a tak mi na tom nepřijde nic výjimečného; spíš se soustředím na to, aby záběry, které z výšky pořídíme, měly hlavu a patu, aby to nebyla oslava létacích strojů a jejich dovedností, ale krajiny. Každý projekt vyžaduje jiný přístup a ta změna a pestrost mě na tom taky baví.
Máte svůj vlastní štáb, který disponuje veškerou technikou. Podle čeho jste si jej vybíral?
To je poměrně dlouhá historie. Před pár lety jsem oslovil kameramana Michala Matušku s tím, že mám projekt o krajině. Michal je bojovník, je své práci absolutně oddaný. Dokáže čekat na to nejlepší světlo, i když my ostatní už jsme unavení a nejradši bychom to sbalili. Párkrát jsme spolupracovali ještě s Pavlem Zezulou. Pavel už dnes lítá s jinými letadýlky někde úplně jinde, ale my máme pocit, že nám pořád pomáhá, že alespoň tam shora přisvěcuje. Nakonec jsem ke spolupráci na filmu o Pálavě pozval Pavla Vacka a od té doby spolu točíme. Každý jsme úplně jiný, ale myslím, že to mezi námi funguje. S Michalem pracuju na všech svých projektech, jsme přátelé. Lepšího kameramana bych si nedokázal ani vysnít. Práce v terénu probíhá v klidu, v pohodě, hodně se společně nasmějeme – třeba se to taky nějak na diváky přenese.
Jakou lokalitu se Vám povedlo natočit tak, že jste si řekl, že líp to ani nešlo?
Neodejdeme z místa, dokud takové záběry, o kterých bychom si tohle mohli říct, nezískáme. Samozřejmě, že vždycky může vyjít líp světlo, a tisíc jiných věcí, ale často i letecké záběry mnohokrát opakujeme, dokud nemáme ten, který je bez chyby. Není to tak, že vypustíme dron a pak něco z toho, co natočíme, vybereme a nějak poskládáme. Vstupujeme do krajiny s jasným záměrem. S Michalem Matuškou vidíme kamerou hodně věcí úplně stejně, ale on umí do záběru propašovat ještě něco, co člověka podvědomě až dojímá. Pavel zase dovede s těmi drony tak obratně a přesně manévrovat, že si můžu dovolit, díky těmto dvěma klukům, realizovat svůj projekt o krajině bez tvůrčích kompromisů.
Není úplně běžné, aby české dokumentární filmy měly původní hudbu…
Na samém začátku jsem měl veškerou hudbu vybranou, nepočítal jsem s původní. Při práci na jiném projektu jsem ve studiu potkal Jana Maxiána. Dali jsme se do řeči a já zase dostal takový zvláštní impuls, jako v případě Michala Matušky – v určitý moment jsem nějak přijal za svou myšlenku, že pan Maxián s námi bude spolupracovat. Přitom jsem žádnou jeho věc neznal, věděl jsem, že účinkoval v kapele Nightwork. Honza má obrovský talent. Z jeho skladeb slyšíte, jak je hudebně vzdělaný, jaký má přehled. Je to hudební chameleon v tom nejlepším slova smyslu. Má výjimečný cit pro melodii, ale dokáže navíc do těch svých skladeb propašovat něco tak osobitého, že ho po chvíli prostě poznáte. Umí v hudbě vyjádřit nadhled, umí do ní dostat vtip, ale na druhou stranu se nebojí ani velkých epických celků. Jeho přínos projektu je zásadní, nejen díky té hudbě, kterou považuji za naprosto ojedinělou a světovou, ale namluvil i komentář. A namluvil ho skvěle.
Kromě Jana Maxiána jste také oslovil Aloise Švehlíka.
Původně padl nápad, že by komentář mohl být dialog dvou. To se mi moc nezamlouvalo. Nicméně když jsem nad tím přemýšlel, tak první, a vlastně jediný, kdo mě napadl, že by mohl představovat ten starší hlas, byl pan Švehlík. Nakonec jsme zvolili úplně jinou formu. Každou epizodu seriálu krátce uvádí a uzavírá pan Švehlík jako hlas toho, kdo už krajinou prošel, zná ji, pamatuje, jak vypadala dřív, vidí všechny změny, ke kterým docházelo a dochází. Je to hlas staršího, moudrého muže, nepřímo odkazující k našim předkům. Bylo pro mě velkou ctí se s panem Švehlíkem při práci potkat, jeho hlas i přednes jsou jedinečné. U Honzy Maxiána to vyplynulo úplně přirozeně. Má v hlase zvláštní směs chlapeckosti a mužnosti, patosu a zároveň nadhledu. Skvěle vybalancoval různé nálady. V jeho projevu slyšíte nadšení, okouzlení, a to se pro průvodce krajinou náramně hodí. Nechtěl jsem, aby poučoval, mentoroval, ale aby vyprávěl, a zároveň byl krajinou sám ohromen.
Co byste rád, aby diváci díky pořadu Krajinou domova spatřili?
Celý ten seriál je vlastně takovým podprahovým vzkazem. Ale moc nerad bych moralizoval nebo poučoval, chtěl bych diváky pobavit, dojmout. Přál bych si, aby tyto filmy lidem přinášely radost a třeba jim na chvíli ulevily od starostí. Protože můžeme mít těžký život, naplněný tvrdou prací, prokládaný různými ranami osudu. Ale žít ho v takové krajině vůbec není samozřejmost. Chtěl bych je provést krajinou tak, aby nevycházeli z údivu – tohle, že je u nás?