Krajina jako dědictví i odkaz
Rozhovor s autorem seriálu Krajinou domova, Petrem Krejčím
Proč točíte o krajině?
Je to moje osobní téma… a taky proto, že do teď u nás podobný projekt nevznikl a jako divákovi mi to scházelo.
Mně se zdá, že s dokumenty o naší krajině se roztrhl pytel.
Ale to až v poslední době, a stejně to pro mě jako pro diváka není to pravé ořechové.
Takže vlastně točíte pro sebe?
To vůbec ne, točím, abych s lidmi mohl sdílet svoje pocity, pohledy na svět kolem nás, abych se mohl podělit o radost z krajiny, o to jak ji vnímám. Kdybych o ní nemohl natáčet nebo psát, asi bych explodoval. Na druhou stranu – pokud by už nějaký takový projekt o naší krajině existoval, tak bych se do Krajinou domova nepouštěl.
Musí být asi příjemné, když Vás přirovnávají k Davidu Attenboroughovi, k seriálům BBC?
Nepříjemné to není, ale je to takové prvoplánové srovnání, které spíš vychází z toho, že u nás zatím nebyl kladen takový důraz na kvalitu záběrů, na jejich kompozici, barevnost, světlo… Nikdy by mě nenapadlo se s ním srovnávat, Attenborough definoval celý jeden typ dokumentárních filmů, pořád jej rozvíjel, až k úplné dokonalosti. Planet Earth je zjevení, ale když to začnete rozpitvávat, tak zjistíte, že všechny ty dech beroucí záběry, kdy kamera letí spolu s ptáky nebo sleduje ze stromu na strom přeskakující zvíře, jsou vlastně trikové sekvence. Používají ochočená, cvičená zvířata, časosběry kvetení rostlin točí v ateliérech, kde simulují třeba prostředí tropů. Bez počítačové animace by se neobešli. Je to epická podívaná, ale už se blíží spíš Pirátům z Karibiku, než zachycení reálného života v přírodě. BBC poskytne prakticky neomezený rozpočet, do celého světa se vyšlou různé týmy, natáčí třeba pět let. Ale to, co pak v televizi vidíte, je do značné míry zmanipulované, inscenované, nereálné, dělané pro efekt.
To mi celkem berete iluze.
Ale oni se tím ani netají, podívejte se na making of Planet Earth. To je mi na tom zase sympatické, že se netváří jako by to skutečně takto zachytili v krajině. Klidně přiznají, že když se Attenborough krčí uprostřed lanového mostu, aby unikl náletům kaloňů, tak je ve skutečnosti ve studiu, před zelenou stěnou a kaloňové jsou dodělaní počítačově. Jako diváka mě to baví, ale jako tvůrci by mi to nestačilo, už to je vlastně inscenace. Hra na to, jak by dokument vypadal, kdyby neměl žádná tvůrčí omezení. Taky bychom si mohli půjčit ochočeného tetřeva, postavit jej na šumavské rašeliniště, natočit v detailu jak se v jeho oku odráží západ slunce a v komentáři přitom mluvit o divočině. Já mám ale rád, když jako divák ten štáb za kamerou vnímáte co nejmíň. Neměla by to být exhibice dovedností tvůrců.
Čekal jste, že Krajinou domova sklidí tak pozitivní ohlasy?
Bude to znít asi namyšleně a pyšně, ale lepší než falešná skromnost. No já to, musím přiznat, celkem čekal. Vnímal jsem už dlouho, že je po něčem takovém mezi lidmi poptávka. Vycházel jsem z toho, jak jsem jako divák sám toužil po podobném projektu. Vždycky, když jsem v televizi viděl něco o naší krajině a přírodě, tak jsem si říkal – kurňa, proč je to tak odfláknuté, proč na té lokalitě točili jenom jeden den, proč není zachycená ve všech ročních dobách nebo alespoň v zajímavém světle? Rozčilovalo mě, když jsem viděl jiný seriál o naší krajině, a tam třeba v jednom dílu průvodce snad polovinu délky filmu nesleze z vysílače na kopci, který je utopený v mlze, a vypráví divákům, co by bylo vidět, kdyby to bylo vidět. Prostříhá se to „švenky“ natočenými za jízdy z auta, na objektiv přitom dopadají kapky, protože prakticky celý film proprší.
To asi bude spíš otázka financí, než že by to neuměli natočit líp.
No samozřejmě, to si snad nikdo neřekne, že vyrazí natočit špatný film. Produkce očividně měla prostředky snad jen na jediný natáčecí den nebo na dva, ale takhle má vznikat reportáž do zpráv, ne dokumentární film o krajině. Je to škoda, protože potenciál naší krajiny je pro kameru i pro vypravěče prakticky nevyčerpatelný.
Ale vzniklo alespoň něco, bez těchto levně vyráběných věcí by toho o naší krajině v televizi asi moc neběželo.
S touhle logikou můžete hokejovým fandům místo přenosu z finále mistrovství světa nabídnout záznam, jak hokejkami šmrdlají borci Horní Dolní někde na zamrzlém rybníce nebo místo výpravného dobrodružného filmu lze posadit před kameru vypravěče, který to všechno přečte, protože na herce a exteriéry prostě nejsou prachy.
Byl jste první, kdo v takové míře už před lety využíval při natáčení dron. Nebojíte se, že to, co dnes působí nově a moderně, bude za pár let úplně běžné?
Za pár let? Je to běžné už teď. Drony se používají i ve zpravodajství, a čím dál častěji. Jsou všude. Dovolili jsme si u první série jejich řekl bych až nadužití, protože to bylo opravdu poprvé, kdy se v takové míře použily, a šlo nám o to diváky do té krajiny nějakým způsobem uvést, nastavit si s nimi komunikaci, představit jim jiný úhel pohledu nejen obrazem, ale i stylem vyprávění. Krajina jako celek, rozdělená do několika základních typů. Přitom jsme už ale věděli, že budeme pracovat na pokračování, a že to pokračování bude trochu jiné.
V čem je jiné?
Celý projekt je od začátku koncipován do tří sérií. V té první jsme se krajiny jen dotkli. Měla to být její oslava, určitá demonstrace citu, který k ní chováme. Prostě úvod. Sám pro sebe tomu říkám plakát. Chtěli jsme si první sérií připravit prostor k tomu, abychom v té druhé mohli lidem přinést skutečně unikátní záběry a příběhy. K tomu jsme ale potřebovali přesvědčit, že to umíme udělat i jinak, než je běžné, a že to bude fungovat.
Takže teprve teď nám ukážete krajinu víc v detailu? Pochopila jsem, že tam bude mnoho zvířat.
Je to hodně o zvířatech, ale také pořád hodně o krajině. V některých dílech se to zvířaty jen hemží, jinde pořád klademe důraz spíš na samotnou krajinu. Ale není to turistický průvodce, naopak některé známé lokality v té které oblasti záměrně vynecháváme. Aby lidé věděli, že jim ukazujeme pořád jen části naší krajiny, a že když do ní vstoupí, uvidí mnohem víc, i když se nad ní nebudou vznášet.
Když jsem viděla ukázky z druhé série Krajinou domova, tak jsem si pomyslela: vida, tak on to u nás taky někdo umí. Vy ale podle mě volíte mnohem náročnější cestu, chcete v divácích vyvolat emoce, nedržíte se typické kostry dokumentů o přírodě, apelujete na vlastenectví…
To bych tak neřekl, že apelujeme. My s ním počítáme, to ano, ale ne z nějakého kalkulu. Sami to tak cítíme, máme naši krajinu rádi, a chceme s lidmi sdílet pocity, které nám přináší – a to jsou opravdu hluboké emoce, od dojetí, k čiré radosti, ale patří tam třeba i smutek nad něčím, co jsme si zničili…
Musím říct, že to funguje, ty emoce opravdu umíte vyvolat. V diskuzích pod Vašimi filmy to potvrzuje spousta diváků, i mně se párkrát draly slzy do očí, umíte dojmout.
Nejšťastnější jsem, když vidím, že se třeba diváci v kině na konci neudrží a rozbrečí se, protože je to zasáhne… brečí s omluvným úsměvem na tváři, protože jim přijde divné, že je dojal nějaký dokument. Měli jsme pár takových projekcí, a je to pro mě největší dar, že to v lidech takto rezonuje.
Čím si to vysvětlujete?
Podle mě cítí, že jsme na tom dělali srdcem, že to není přetvářka nebo kašírka, kalkul… nějakou energii jsme do té práce vložili a lidé ji skrz ty záběry vnímají a reagují na ni. Jsem za to nesmírně vděčný, už kvůli klukům, se kterými Krajinu domova natáčíme. Dávají do toho opravdu všechno. Neexistuje, aby si počítali odtočené dny, a když je pro daný díl překročíme, aby si stěžovali, že dělají nad rámec smlouvy.
V jedné recenzi se o Vás píše, že jste vtrhl mezi české dokumentaristy jako smršť, která boří platná dogmata, ale že to funguje, protože víte, o čem vyprávíte. Na portálu filmových fanoušků ČSFD Vaši práci mnozí diskutéři přirovnávají ke světové špičce. Vnímáte, že pracujete jinak, než ostatní?
Já se vůči ostatním vůbec nechci vymezovat. Vážím si kolegů, protože vím, jak náročná ta práce je, jak je těžké vůbec nějaký projekt prosadit. To, že točím jinak, neznamená, že bych jejich prací pohrdal, naopak. Každý vypráví, jak umí. Neřekl bych ani, že něco boříme. Spíš doplňujeme, nabízíme jiný pohled.
Co považujete za hlavní problém našeho vztahu ke krajině?
Zpřetrhání tradic. A že si neumíme udělat vlastní názor. Že nám stačí, když se nějaký papaláš vyjádří ke kůrovcové kalamitě na Šumavě a my tento často hrubě účelový pohled přebíráme. Suchý strom je pro spoustu lidí mrtvý strom. Přitom je to obrovský protimluv, mrtvý strom je naopak oázou života. Ti lidé, kteří prosazují prakticky zrušení parku, spoléhají na lidi, kteří se do hor nikdy nevypraví, aby situaci viděli na vlastní oči. Spoléhají na lidi, kterým se dá lhát, kterými lze manipulovat.
Točili jsme před pár dny na Šumavě, v jednom kiosku pod Plešným jezerem seděl chlapík s lahváčem v ruce a ptal se, kam jdeme. Když jsme mu řekli, že k jezeru, tak z něj vypadlo, že na Šumavě žije skoro 20 let, ale u jezera ještě nebyl. A hned to zdůvodnil: nebyl tam, protože má rád živý les a ne mrtvý. Ale ten „mrtvý“ les je tam jen pár let, měl skoro 15 let na to, aby se šel podívat na zdravý horský les. Ale nešel. A nepůjde už nikdy, jsem si tím jistý. Kdyby šel, tak by viděl, co za zázrak se na Šumavě právě odehrává. Není ani potřeba slov, přesvědčování, stačí tam skutečně vyjít, udělat si výlet, a každému je hned jasné, o co na Šumavě jde. Nicméně věřím, že tento pán, který sice na Šumavě žije, ale ve skutečnosti neví ani co má za domem, je velmi hlasitým odpůrcem národního parku nebo obecně ochrany přírody. Vystačí si s názorem, který slýchá kolem sebe od těch, kteří v Šumavě vidí především zdroj svých zisků.
Nechci do toho moc zabíhat, na to asi není prostor a tohle téma si nezaslouží zjednodušování, je to mnohem složitější problém, protože šumavským lidem dlouhá léta všichni lhali a z velké části pořád lžou. Ze všech stran, bez výjimky. Proto je tak důležité umět si vytvořit vlastní názor.
Takže Šumava je podle Vás hlavním současným problémem naší krajiny?
Ne, to že nemáme ten vlastní názor. Ale ono se to naštěstí mění. Bohužel až v důsledku ohrožení našeho způsobu života. Největší průšvih naší krajiny je vysychání. Všichni to teď řeší, ale obávám se, že může být skoro pozdě.
Nestrašte mě, jak to myslíte?
Studie o tom, jaký fatální dopad budou mít meliorace, napřimování toků, vysoušení mokřadů, budování obřích přehrad i charakter zemědělství nebo způsob lesnické práce existují několik desítek let. Jenomže my žijeme okamžikem, přítomností, a dokud voda teče z kohoutků, tak žádný problém nevidíme. Ale co když téct přestane? Dovedete si vůbec představit, co by se dělo?
Naše krajina byla dřív především krajinou mokřadů, vlhkých luk, meandrujících toků, listnatých lesů, rybníků, pastvin a úzkých pásů mnohadruhových polí, oddělených od sebe remízky, mezemi… tuhle krajinu jsme totálně zdevastovali, máme lány, na kterých nic nedrží tu nejúrodnější vrchní část zeminy. Desítky let ji každý déšť splavuje do řek. Naši předkové věnovali celé životy tomu, aby půdu co nejvíc zúrodnili. Pak přišli naši dědové a otcové a během několika let celý tradiční a fungující systém změnili. Ve jménu budování socialistické vlasti. Teď zase pro změnu budujeme vlast kapitalistickou, takže na černozemi máme solární panely nebo obří velkosklady nadnárodních korporací… dáváme peníze za studie o zatopení údolí Berounky, jako bychom vážně uvažovali o tom, že jej zatopíme. Na jaře se celá republika dusí agresivní řepkou, protože na ni jsou dotace. V rybnících se už nedá koupat, jak jsou znečištěné. To, co jíme, už není to, co si vypěstujeme. Prostě to k nám přiletí odkudsi z Číny nebo Jižní Ameriky, my na polích pěstujeme benzín.
Ale ve svých filmech přitom představujete krajinu krásnou, zdravou, neporušenou…
Chci lidem ukázat, jak by to mohlo vypadat… jak to dřív vypadalo… nemám ambice poučovat, moralizovat, jen to chci ukázat, ať to každý pro sebe zhodnotí, jak chce. Vědci lidé „straší“ dlouhodobě a žádný velký efekt nepozoruju. Tak třeba bude fungovat jít na to z druhé strany – ukázat lidem, že naše krajina dřív opravdu byla tou Zahrádkou plnou života. Krásnou na pohled. Zdravá krajina, kterou člověk svým intenzivním hospodařením ještě víc obohatil, zkrášlil.
Zeptám se Vás přímo: myslíte si, že naši krajinu, respektive národ, čeká nějaká taková katastrofa, která bude důsledkem našeho počínání?
To je teda otázka… Zeptám se Vás: jaké jste v dětství mívala prázdniny?
Krásné… nevím, na co se ptáte?
Jaké jste mívala zimy? Byl sníh, mrzlo? Byly v létě pravidelně po horkých dnech bouřky? Jaké se vybavíte nejvyšší teploty? Stávalo se, že by několik týdnů v tahu bylo nad 35 stupňů? Jak dlouho na jaře kvetlo kvítí? Bylo to odkvetlé během dvou tří týdnů, jako poslední roky nebo trvalo jaro skutečně tři měsíce? Vybavíte si nějaké zničující povodně? Orkány, které během mžiku smetou celé kusy lesa? Kvákaly vám u rybníka žáby? Kvákají tam dnes? Pozorovala jste někdy při procházce lesem, že by vás napadali v takové míře kloši? Bylo tolik klíšťat? Lezly vám po zahradě rezaví plzáci? Až někde zahlédnete berušku, schválně jí spočítejte tečky, na 99 % jich nebude sedm…
Chápu, ale to pořád může být nějaký přirozený vývoj, změna klimatu je přece globální, není způsobená dílčími úpravami krajiny.
Samozřejmě, ale ty dílčí úpravy, jak říkáte, tu krajinu celou předefinovaly, změnily její podstatu a ona už není schopná se s těmi změnami, které považujeme za globální, vyrovnat. Prostě jsme si krajinu odvodnili, udělali jsme všechno pro to, abychom z ní tu vodu co nejrychleji dostali pryč. Co jsme čekali, že se stane? Že bude pořád stejně šťavnatá a zelená, i bez vody?
Vraťme se ještě k druhé sérii Krajinou domova. Navštívil jste během natáčení naopak nějaké místo, které vás naplnilo optimismem?
Ale já jsem optimista. Docela velký. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kterým situace není lhostejná a sami s ní něco dělají. Obnovují zaniklé stráně, meze, vysazují rozptýlenou zeleň, čistí studánky, hloubí tůně, obnovují mokřady… ne za miliony, jak to dělá stát. Prakticky nic je to nestojí, stačí prostě chtít mít to kolem svého města nebo vesnice pěkné a něco pro to udělat. Čím dál víc lidí cítí to násilné odtržení od tradic, od našich předků, kterého se na národě dopustili komunisté a snaží se najít si k nim vlastní cestu.
Na co byste diváky nalákal, aby se na Krajinou domova II dívali?
Zveme diváky uvidět naši krajinu v její nejzachovalejší podobě. Ukážeme jim běžné druhy naší fauny, ale i ta nejvzácnější zvířata. Od hmyzu, přes obojživelníky, plazy, ptáky, až k savcům a velkým šelmám. Uvidí ji od Krkonoš po Šumavu, od Krušných hor po Beskydy. Ve všech ročních dobách, v různých náladách, z výšky i časosběrně. Uvidí ji tak, jak ji doposud vidět nemohli. Zveme je na zážitek, na velkolepou podívanou. Chceme je vzít za ruku a vlídně tou krajinou provést, vyprávět jim její příběhy a dát jim prostor na to, aby si uvědomili, v jak neskutečně krásné a pestré zemi žijeme. Že to není samozřejmost, ale dar. A zodpovědnost.