Nahý Šípek

Režisérka filmu Monika Le Fay natáčela osm let časosběrný portrét světoznámého a u nás mnohdy opomíjeného umělce, jenž by se 14. června dožil 70 let. Film vznikal od roku 2008 až do února 2016, kdy Bořek Šípek předčasně zemřel. Filmařka se štábem společně s Šípkem prožívala jak jeho nepolevující pracovní vytížení, tak nepříznivou diagnózu, pokus o léčbu v zahraničí a smíření se s neodvratným odchodem.

Bořek Šípek si našel cestu ke sklářství, nicméně po emigraci v roce 1968 vystudoval architekturu. Jeho dílo však tato dvě odvětví tvorby jedinečně propojovalo. Své vlastní studio si roku 1983 založil v Amsterdamu a brzy měl zakázky od firem z celého světa. Po roce 1989 se vrátil do Prahy, kde si založil nové studio a zároveň podpořil tradici sklářství v Novém Boru. V letech 1992–2002 působil jako hlavní architekt Pražského hradu a významně se zasloužil o obnovu interiérů této památky a doplnil je o pozoruhodné vybavení podle vlastních návrhů.

V průběhu let střídal bydliště, showroomy, studia i sklárny, byl neposedný, rozlítaný a neuchopitelný. Jedno sobotní odpoledne se vrátil ze Senegalu a večer už v DOXu ukazoval anglickému dramatikovi Tomu Stoppardovi baobab pro Václava Havla k narozeninám. Dlouholeté přátelství s prezidentem Havlem je také leitmotivem filmu. Na začátku máme možnost vidět Václava Havla v Šípkově křesle, na konci filmu sedí Šípkovi přátelé na pražské lavičce Václava Havla, která po Bořku Šípkovi zbyla. A společně s ní stovky děl od drobných designových objektů po architektonické realizace, mezi něž patří například obchodní dům Ginza v Tokiu, Glasshaus v Hamburku či Muzeum moderního umění v nizozemském Den Boschi.