Slovo autora

Klikněte pro větší obrázek Samotný název Živnostník nám připomíná časy první republiky, kdy v sobě zahrnoval sociální příslušnost ke střední třídě, popřípadě i takové věci, jako je stavovská čest. Jenže co nám z toho odkazu zbylo do dnešních dnů? Lze vůbec ještě hovořit o živnostnících, aniž by v tom nebyl obsažen pejorativní nádech? Hodně lidí se v počáteční euforii začátku devadesátých let vrhlo do svobodného podnikání s naivní představou, že všechno je dovoleno a peníze se jenom pohrnou. Byl to skok do neznáma, při němž se každý snažil vyplavat na hladinu a přežít. Někteří vyplavali, jiní se pohřešují dodnes. Mnozí skončili za mřížemi, v lepším případě s podmínečnými tresty. Většina občanů se pokorně vrátila do kanceláří státní správy anebo výrobních hal akciových společností, kde mají alespoň nějaké sociální jistoty.

Televizní film Živnostník je právě o takovém průměrném českém občanovi, který se nechal vtáhnout do soukolí podnikatelských aktivit. Libor Haman, protagonista našeho příběhu, začal soukromničit ve zcela nenápadném oboru – jako majitel malé samoobsluhy. Měl podporu svého bratra, úspěšného a dravého byznysmena, a nakonec i své opatrné manželky. Vše by mohlo dopadnout dobře, kdyby našeho živnostníka nezradila věc, s níž vůbec nepočítal... Nebudu prozrazovat peripetie našeho příběhu, jen chci připomenout, že se odehrává v počátku devadesátých let, v éře Harvardských fondů, vznikajících a zanikajících firem a bank, kdy podnikatelská atmosféra v naší zemi připomínala džungli. Záleželo na občanech, jak se dokázali v nastalém chaosu zorientovat, jaké měli informace o tom, kde se co dá urvat, a nakolik byli bez skrupulí, aby tam šli a urvali to pro sebe. Libor Haman k takovým nepatřil a sám sebe – s odstupem času – nazývá „poctivým blbcem“. Ať už jsou osudy lidí jakékoliv, právě takoví, jako je on, dávají našemu světu naději, že se nepromění v džungli.

Miroslav Sovják