Miroslav Janek
Jak dlouho a odkud znáte bratry Formany?
Když jsem se vrátil do Čech, tak měli Formani napsaný scénář k filmové adaptaci představení Barokní opera, jednoho z jejich nejstarších. Hrají v něm jen tři loutkáři, osvětlovač a muzikant. Měli připravený filmový scénář a skrz Ivana Arsenjeva mi navrhli, jestli bych to nechtěl dělat – vznikl čtyřicetiminutový film pouze pro televizi.
Jak jste se dostal k tématu Nachových plachet?
My jsme chtěli dělat s Ivanem Arsenjevem film o Boudě – jiném představení Divadla bratří Formanů. Líbilo se nám, jak s tím představením jezdí jako staří kočovníci a strašně jsme chtěli zachytit svět kočovného divadla a všeho kolem Boudy, svět který je dnes vzácný. Nakonec z toho bohužel sešlo, ale v té samé době, předložili Formani nápad s lodí ke grantu na Prahu město kultury 2000.
Říkal jste, že jste se ve filmu snažili vstoupit do světa textů Alexandra Grina…
… no, já jsem doufal, že na tento film taky vytvoříme nějaký scénář, protože jsem nechtěl točit dokument o představení. Už mne to nelákalo. Ale ani Petr Forman ani Ivan Arsenjev neměli kvůli přestavbě lodi čas na přípravu pevného scénáře.
Strávil jsem s nimi hodně času a hledal možnost, jak to natočit tak, aby tam spíš byl duch Grina a látky Nachových plachet. Jediné pevné rozhodnutí bylo, že neudělám ani jeden rozhovor, že budu myslet spíš na obrazy. Přečetl jsem od Grina co se dalo. Vybral jsem 5 odstavců a hledal pro ně záběry.
Druhá motivace byla touha středozemských chlapečků po dobrodružství a po moři. Od začátku jsem věděl, že to bude takové jednoduché naivní – což ale Grin není. Ale protože nešlo o adaptaci jeho textů, nechal jsem se prostě vést instinktem a sladkým klapotem kamery Bolex, která je tak malá, že mi umožnila, abych byl sám sobě štábem, a znemožnila natáčení synchronních záběrů.
Jak dlouho jste na filmu pracoval?
Natáčení trvalo 10 měsíců. Stavba začala na podzim 1999. V prosinci 1999 přivezli vanu do Štěchovic a až do července se na lodi pracovalo. První čtyři měsíce na lodi pracovali profesionálové – svářeči a pod. V květnu se do Štěchovic přestěhovali karavany a obrovský stan a tam všichni zkoušeli a vyráběli věci pro představení. Celý den budovali a pak, když už večer byli unavení, začali zkoušet.
Vše jsme uzavřeli výletem do Kolína, kam jeli Formani hrát na festival. Pluli jsme jeden den po Vltavě a Labi tam a druhý zpět. Což byla jediná plavba, která se uskutečnila. Formani chtěli původně plout do Hannoveru a já doufal, že celý film natočím cestou, to se ale neuskutečnilo.
V prosinci jsme začali s Toničkou (žena MJ) stříhat – což bylo hodně těžké. Když normálně stříháme, uděláme si přesný plán, ale tenhle film tak nešel udělat. Na začátku byl velmi těžko uchopitelný. Věděl jsem, že rozhodně nechci, aby byl moc o divadle. Proto jsem ho odlehčoval takovými postavičkami jako je kapitán remorkeru a Olda, který na lodi pracuje.
Jaká ve filmu zazní hudba?
Jednak z představení, kde hraje cimbálovka – maďarští cikáni. Pak jsem přidal motivy Martina Smolky, který složil hudbu k představení. Jen jsme to nahráli na klavír a cemballo. Dále nějaké improvizace cimbálovky a čtvrtý zdroj je „Piotr“ Lešenko – jeho ruské písničky z třicátých let (tanga). Jeho CD mi dal kamarád asi dva měsíce před natáčením filmu, aniž by tušil, jak moc mi to pomůže o filmu přemýšlet.
Ve filmu ovšem zaslechneme i mluvenou francouzštinu a ruštinu…
To jsou všechno Grinovy texty. I lidé, kteří představení připravovali, byli z různých míst – Francie, Švýcarsko, USA, Anglie, proto jsem chtěl, aby i ve filmu zazněly jiné jazyky.
Jak se do filmu dostaly animované obrázky Matěje Formana?
Ke konci natáčení jsem Matěje požádal, aby mi udělal animované titulky k filmu (on kreslil a já jsem to natáčel okénko po okénku). Strašně nás to bavilo a začali jsme přemýšlet o různých motivech. Přesvědčil jsem ho, abychom dodělali nějaké animace, které se týkají samotného příběhu Nachových plachet. Neměli jsme žádné předem vymyšlené návrhy – žádný pevný plán. Sešli jsme se a připravili prkno, barvy, kameru, světlo a třeba jsme si řekli – teď například motiv milenců – lásky a kolem projede lodička. On vždy něco namaloval, já to natočil, byla to dokonalá improvizace – ani jeden z nás nevěděl, co vznikne. Pak ho přestalo bavit kreslit, a tak začal dělat obrázky z barevných sklíček, nakonec jsme to i kombinovali. Byla to úplně intimní práce.
Jaký myslíte, že jsou Nachové plachty filmový útvar?
Když jsme začali stříhat, tak jsme si řekli,že by to měl být takový sen o Alexandru Grinovi, což ve výsledku úplně není. Fakta o lodi nebyla důležitá – co všechno museli udělat, kolik to stálo, kde ji vzali. Nemuseli jsme ani vyprávět příběh Nachových plachet do detailů. Důležitá byla pocitová rovina. Scény, ve kterých divák vytuší o co jde, ale nemusí být schopen si vše vysvětlit.