17. února 2013

Hlas katolického duchovního z řad Tovaryšstva Ježíšova Josefa Koláčka jsme mohli slýchat v českém vysílání Radia Vatikán. Koncem ledna letošního roku se katolickému spisovateli a publicistovi dostalo významného ocenění v Brně, kde spolu s dalšími čtrnácti významnými lidmi přijal z rukou primátora Romana Onderky Cenu města Brna. A jak sám v rozhovoru říká, je to v jeho osmdesáti třech letech první ocenění od civilní organizace. Josef Koláček se narodil 1. září 1929 v Brně-Bystrci. Po gymnazijních studiích vstoupil do řádu jezuitů. V roce 1950 byl v rámci „Akce K“ s ostatními řádovými bratry deportován do internačních klášterů v Bohosudově a Oseku. Po propuštění se ocitl v nechvalně známých praporech PTP. V dalších letech pracoval jako pomocný dělník a tajně studoval teologii. Byl vyšetřován v různých politických procesech, ale nikdy nebyl odsouzen. V roce 1968 odešel do Rakouska, kde dokončil teologická studia. Od roku 1970 žil v Římě a pracoval pro českou sekci Vatikánského rozhlasu, který v době totality představoval necenzurovaný informační kanál do komunistického Československa, užitečný zdaleka nejen pro katolíky, ale i pro mnoho dalších posluchačů, zavřených za „železnou oponou“.

Sestry Sofia a Maria žijí a pracují v souladu s pravoslavným náboženstvím. Pocházejí z rodiny, která neuznávala výchovu ve víře. Narodily se v Ostravě, ovšem už v raném věku je otec poslal do Řecka v domnění, že se tam rodina přestěhuje. Již v dětství začala děvčata navštěvovat soluňské chrámy, v nichž pocítila, že navzdory výchově potřebují k životu víru. Když se životní situace rodiny změnila, dívky se vrátily do Ostravy. Bydlely u babičky a potřeba víry byla pro ně ještě naléhavější. Začaly proto uvažovat, že by zřídily pravoslavnou kapli pro řecké a české věřící. Kaple byla vybudovaná za finanční podpory, darů a práce věřících na zámku v Ostravě-Porubě. Vznikl tak posvěcený, vzácný a krásný prostor v domě, který byl čtyři sta padesát let starý, ale do té doby mu chyběl duchovní rozměr…

Ve Slezských Beskydech leží v údolí mezi horami Čantoryjí a Ostrým obec Nýdek, která vznikla v období pasekářské a valašské kolonizace. V roce 1576 byl v Nýdku postaven dřevěný evangelický kostel sv. Mikuláše, aby místní nemuseli docházet do vzdáleného kostela ve Vendryni. O jeho založení se zasloužili fojt Valentin Rykala a jeho bratr Tomáš. Oba bratři byli evangelíci, stejně jako převážná část tehdejšího Slezska. Teprve v roce 1654 přešel kostel v Nýdku pod katolickou farnost. Nýdek i jeho dřevěná památka leží v kraji, který přitahuje nejen krásami přírodními, ale také řadou pověstí i působením významných lidí. O tom z nejvýznamnějších se dozvíme u památníku Jiřího Třanovského, spisovatele, básníka a evangelického kněze, který po bitvě na Bílé hoře utekl na rodné Těšínsko, kde působil jako kaplan. Památník pod Čantoryjí se nachází na místě, kde se tajně scházeli ke svým společným modlitbám evangelíci z širokého okolí Těšínska v dobách náboženské nesvobody. Při tajných bohoslužbách tady zněly písně z Třanovského slavného kancionálu Citara sanctorum. Poblíž památníku vede pěšina, které se říká Rytířská stezka, a to proto, že ve Velké Čantoryji podle pověsti sídlí rytířské slezské vojsko, podobně jako je tomu u Blaníku, které v případě největšího nebezpečí přijde Slezsku na pomoc…

Paní Anna pochází z rodiny, o níž by se dalo říct, že byla v názorech na život smíšená. Otec přesvědčený komunista a matka věřící. Zpočátku mohla Anna chodit s matkou do kostela, ale po čase už to otec nedovolil. Od malička cítila potřebu něco sama tvořit, ale když došlo k rozhodování, jaké bude její zaměstnání, rozhodl otec, že se vyučí soustružnicí. Když po absolvování učiliště přišla k soustruhu a vyráběla celé dny jeden kovový profil, dala výpověď a šla pracovat do skladu. Později nastoupila do charity, kde absolvovala kurz art terapie a věnovala se postiženým lidem, které učila tvořit podle jejich možností, aby si začali věřit a nacházeli tak radost. A právě tady, mezi lidmi postiženými, našla své vyrovnání s vírou a smyslem života. To, co ona i její svěřenci vyrobí, prodává a výtěžek věnuje na dobročinné účely, nedávno např. na opravu varhan v evangelickém kostele v Horních Bludovicích. Annu Przeczkovou dnes najdeme v keramické dílně mezi důchodkyněmi, se kterými pracuje, učí je, jak vymodelovat hrníček či sošku, jak malovat ornamenty na hedvábí, prostě jak dělat lidem radost něčím, co samy vytvoří.

Letošní rok je vyhlášen rokem víry. Jednou z možností, jak se k ní mohou zvláště mladí lidé přiblížit, jsou biskupská gymnázia. V Ostravě-Porubě je gymnázium nabízející studentům životní hodnoty, které mají svůj původ v křesťanství. Jeho studenti by měli dnes nebo později uskutečňovat to, co je dobré, a vidět lidi, kteří potřebují pomoc. K takovému prohloubení životních cílů mladých lidí slouží nejen výuka, ale také jejich zájmová činnost. Ta je na gymnáziu různorodá. Studenti si vytvořili hudební skupinu Gospel, dále je tu schola, která zpívá při pravidelných ranních mších sv. ve školní kapli, ve škole je založen dramatický kroužek a vznikla zde také studentská televize BIG TV. Studenti tak zachycují život školy, a to nejen pro zábavu svých spolužáků…