Objektiv

Severní Argentina: Po stopách zeleného zlata

Sever Argentiny, provincie Salta. Uprostřed prašné okresky několik set metrů před cílem naší cesty prudce brzdím miniaturní Chevrolet z půjčovny. Z protějšího auta vyskakuje Eduardo. „Pojďme si to celé ještě jednou projít. Tenhle farmář je sice ochotný, i tak se ho ale prosím nesnaž naštvat,“ klade mi na srdce. Tabákový byznys se v posledních letech dostává do popředí zájmů a se sílící negativní reklamou se i malí farmáří uzavírají před návštěvníky. Bez doprovodu Eduarda, který pracuje v jedné z velkých takových firem a s farmáři se osobně zná, bychom měli pouze mizivou šanci podobnou návštěvu vůbec podniknout.

Před skromnou farmou nás vítá od ucha k uchu vysmátý farmář Juan. Na místní objímání jsem si už zvykl, pusa na jednu a na druhou tvář mě ale pořád trochu vyvádí z míry. „Hola, cómo estás?“ loudím ze sebe lámanou španělštinou. Skoro ani nečekám na odpověď a hned zjišťuju, jestli si na farmě můžu natočit pár záběrů. Dopředu se takovéhle věci neřeší. Jenom osobně. „Jasně, bez problému. Cokoli budeš potřebovat, nemám co skrývat,“ odpovídá tenhle sympatický chlapík skoro bez rozmyslu.

Malá hala je z obou stran otevřená a profukuje tu příjemný vánek. Vpravo obrovské nerezové sušáky, na druhé straně několik opřených balíků. U nerezového pásu stojí z každé strany několik pracovníků, většinou zahalených rouškami. Neúnavně dělají pořád dokola tu samou práci. Přebírají žluto hnědé listy tabáku tak, aby zůstal jen ten nejkvalitnější. Výsledná cena, za kterou Juan své zboží prodá, totiž závisí právě na kvalitě dodaného zboží. Rozdíly jsou velké – za kilogram dostane od 2 do 12 dolarů.

„Tohle musí mít přesně 50 kilo?“ ptám se zručného mladíka, který láduje jednu hrst sušeného tabáku za druhou do velké krabice. „Ještě tam musím pět kilo přidat, dnes děláme balíky po 55 kilech,“ odpovídá a hned dodává. „Ale jsou dny, kdy musíme balit i po 80 kilech, to je pak pořádná makačka.“

Stejně jako většina ostatních činností, i balíkování je ryze manuální. Tabák se nejdřív přesype do dřevěné formy, ve které se, hezky po staru, nohama, slisuje do co možná nejmenšího objemu. Co nezvládnou chodila ostřílených zaměstnanců pak ještě dokoná ruční list. „Teď už jenom naložit a máme hotovo,“ ukazuje jeden z nich na zpola naplněnou modrou vlečku. „Za hodinu to má být hotový,“ křičí na mě a utíká pro další krabici.

Cesta tabáku pak pokračuje do zpracovatelských závodů. Tam už nás bohužel nedostanou ani úsměvy, ani osobní známosti. Stačila by jediná sirka a všechno by lehlo popelem. A to si nikdo bez patřičného pojištění netroufne riskovat.

Nevadí, další ráno pokračujeme v cestě. V celém regionu je právě hlavní sezona a všude na silnicích potkáváme výkonná terénní auta s přívěsy plnými zeleného zlata – mohutnými tabákovými listy vzorně naskládanými vedle sebe. Traktory sice postupem času nahradily Land Rovery, jinak se ale na způsobu přepravy sklizeného tabáku nic nezměnilo. Ani teď, brzy ráno.

„Prask, křup, křup…“ ozývá se monotónně z několik set metrů vzdáleného pole. Deset zaměstnanců v hlubokém předklonu tu odlamuje jeden list za druhým ze zhruba metr a půl vysokých rostlin. Hezky odspodu, jeden po druhém. Od šesti ráno do zhruba jedenácti hodin večer každý den, dokud není všechna úroda bezpečně sklizená. S blížícím se polednem aktivita na poli postupně upadá. Teplota v lednu, vrcholu léta, totiž letí raketově vzhůru.

I my se pomalu loučíme. Ještě obligátní objetí a pusa na tvář. Jak jinak. Vidět z blízka celý proces pěstování tabáku pro nás bylo hodně zajímavou zkušeností. Kdykoli teď někde vidím krabičku cigaret, vracím se myšlenkami zpátky na sever Argentiny.

Sever Argentiny a město Salta. V této oblasti hraje prim jedna plodina a tou je tabák. A právě tabáku a jeho sklizni bude patřit další reportáž. Jakub Freiwald se vydal na jednu z mnoha farem v této oblasti. Věděli byste, jak vypadá tabák na poli, nebo jakou barvu má její květ? Jakým způsobem se sklízí a ve kterém ročním období? Tohle všechno a mnohem víc se dozvíte právě teď.