Objektiv

Kuba a její kouzlo

Mně osobně připadá Kuba trochu jako zakletá perla Karibiku. Ostrov, který zná snad každý a o kterém člověka napadají samá kdyby… Největším z nich je nejspíš: „Kde by Kuba byla, kdyby nebylo Fidela Castra?“

Co má v sobě Kuba za kouzlo, že ji zná například takřka každý Čech, přestože o jiných zemích podobně vzdálených a exotických průměrný Čech znalostmi či zájmem příliš nepřekypuje…? Nemluvě o tom, že Kubu snad zná i každý Američan. To už je opravdu co říct, protože tamní obyvatelé jsou obzvlášť vyhlášenými ignoranty, co se geografie či zahraniční politiky týče!

Procestoval jsem většinu zemí Jižní Ameriky, mnohé z nich opakovaně, a z latinského světa jsem nedávno poznal ještě trochu Mexiko. A pak přišla konečně na řadu Kuba. Jakmile se plány zhmotnily, bylo mi jasné, že i když mě v latinském světě už mnoho věcí nepřekvapí, tentokrát to bude hodně jiné. A bylo. Vítejte na mezinárodním letišti José Martí v Havaně… mi doznívá v uších, když v horku kráčím po letištní dráze od letadla k jakési přízemní budově připomínající levnější supermarket zezadu. Kdyby se na ní neskvěl nápis „Aeropuerto Internacional José Martí – La Habana“, myslel bych, že jsme z technických důvodů přistáli někde v provincii…

Havana je velkým překvapením. Že bude město zašlé, neudržované, jsem čekal. Ovšem jak rozsáhlé je historické centrum (a ve špatném stavu 90 % z něj), a jak výstavné (kdysi) bylo, mi vzalo dech. Taxík projíždí mezi kdysi honosnými budovami s impoznatním sloupovím dlouhé minuty. Pak se vyjede na nábřeží a míjíme domy s krásnými fasádami. Opět překvapuje rozhlehlostí. Uličky staré Havany jsou naopak úzké, jak se na nejstarší část města sluší. Velmi často jsou rozkopané. Matně se mi vybavuje stav rozkopanosti socialistického Československa pod vládou komunistů. Na ty kubánské jejich čeští protějšci neměli… Už dávno jsem odvykl míjet takové množštví rozkopaných děr, z nichž přímo čiší, že v nich už dlouho nikdo nekopl… Jako by se na Kubě, kde se kopne, zastavil čas. Podobné je to s lešením na rozpadající se budově. Jako by vyšší síla bránila Kubáncům v dokončení jakékoliv opravy. Jedno lešení je dokonce porostlé břečťanem. Odzdola až do nejvyšší části!

V odlehlé části Havany fotím auta projíždějící louží. Do kaluže vjel vozík tažený koňmi. Mladí vozkové na mně zdálky mávají – a nabízejí, ať si sednu. „Jedeš tam?“ „Ano“ „Jo, klidně tě svezeme“ a už se poplácáváme po ramenou… Když vystupuji ptám se kolik mám zaplatit. Udiveně kroutí hlavou, a pak už se zase smějí a mizí v pouliční vřavě…

Santa Clara – velké město ve vnitrozemí. Město spojené s revolučními úspěchy v roce 1958, tady Che Guevara za pomocí buldozeru vykolejil vojenský vlak, čímž prý zásadně přispěl k vítězství revoluce. Vykolejený vlak je tu dodnes – a celé okolí upravené na vzpomínkové místo. Tři dny v Santa Clara nestačily na návštěvu malé expozice v několika vagonech. První den nám hlídač říká, přijďte zítra, dnes už je zavřeno. Druhý den se dozvídáme, že v neděli je to zavřené. Třetí den je pro změnu jakýsi svátek, a tak je i v pondělí muzeum zavřené. Dobře přišli jsme o pár fotek a snad i exponátů uvnitř dvou vagonu, naštěstí „Che Guevarův“ buldozer stojí na trávníku v části volně přístupné bez ohledu na zavírací dobu. Fotoaparát cvakne, adorovat ho samozřejmě nebudeme.

Velikášské Che Guevarovo mauzoleum, pochopitelně se revolucionářovou sochou v nadživotní velikosti je na druhé straně města, a je to zcela jiné kafe než vykolejený vlak – kolem vysokého betonového kolosu se rozkládá obrovská betonová plocha, připravená na velké přehlídky. Kvůli přehlídkám jsme nepřijeli, tak ani nevadí, že je prázdné. Vlastně ne úplně, v jednu chvíli po něm přejel osamělý žigulik.

Che Guevarovy ostatky skrývá interiér betonového kolosu. Po povinné prohlídce muzea plného Guevarových propriet od vysvědčení z první třídy můžeme konečně za dohledu povinné průvodkyně i do jediné oficiální kubánské svatyně – místnosti upravené trochu jako jeskyně, kde v pietně nasvícené stěně jsou přihrádky a ostatky Guevarových nejvěrnějších spolubojovníků a jeho samého. „Fotit se tu nesmí,“ upozorňuje průvodkyně, když vidí, jak manipuluji s mobilem, foťáky jsem musel povinně odevzdat v úschovně před vstupem. „Ale jestli chcete, pojďte sem, tady to nesnímají bezpečnostní kamery,“ špitá slečna průvodkyně, když vidí můj nešťastný výraz… Vždyť jsem jí předtím tak srdceryvně líčil, jak jsem putoval po Guevarových stopách v Bolívii, která se mu stala osudná…

Santiago de Cuba, kdysi vážný konkurent Havany při hledání hlavního města ostrovního státu, nebylo konkurentem ledajakým. Největší přístav země městu zajistil prosperitu, kterou narušil až nástup revoluční vlády. Komičnost historie vykládané prostřednictvím propagandy připomínají zdejší kasárna… Dnes hezky upravené – připomínají první Fidelův neúspěch z roku 1953. Mladý Fidel podnikl na kasárnu útok, který skončil fiaskem, na jehož základě se dostal Castro do vězení a poté do exilu v Mexiku. Hezky do žluta vyvedenou fasádu opravených kasáren zdobí důlky po kulkách kulometů. Původně byly způsobeny střelami Castrova komanda. Po zneškodnění naivních revolucionářů nechali představitelé Batistova režimu fasádu opravit, aby nezůstala na útok jediná vzpomínka. Po Castrově vítězství o několik let později byly důlky do fasády opět vyrýpány…

Nevýchodnějším městem Kuby je Baracoa. Tak to je opravu hodně zapadlé místo i na kubánské poměry. Jak píše Lonely Planet, stačí přivřít oči a uvidíte procházet temnými uličkami dávné bukanýry, kteří se tu střídali prý jak na běžícím pásmu. Bukanýry jsme neviděli, a v temných uličkách nás spíše dojímala otevřená okna, nebo i dveře, přímo do bytu a tam se – jak soudobí duchové – kolébali v houpacích křeslech Kubánci vzdorující další horké kubánské noci – za blikotu obrazovky televizoru. Kdo ví, který díl té které telenovely z Mexika či Venezuely právě dávali…

Překvapivě skromná je socha připomínající, že právě tady se Kolumbova noha údajně poprvé dotkla 12. 10. 1492 kubánské půdy… Kousek od ní sedí na zídce nábřeží usměvavý člověk ve slamáku a najednou na nás promluví plynou slovenštinou… „No to je škoda, že musíte už dnes odjet, všechno bych vám tady ukázal,“ říká muž, kterého tu prý všichni znají pod přezdívkou Papito, tatíček… „Je škoda, že tu nemám s kým mluvit slovensky, rád bych si rodný jazyk občas trochu procvičil,“ loučí se s hodně slabým náznakem stesku, protože jinak působí, že ho hned tak něco z kubánského poklidu nevyvede.

Na opačné straně ostrova v městě Pinar del Río snad poprvé cítíme z lidí dravější obchodnické ambice. Opakově se k nám přitáčí někdo na ulici s nabídkou prohlídky tabákové farmy… Stejně tak v penzionu, kde spíme, se hned po našem příchodu objevuje „jako náhodou“ – mladík, který je „ale opravdu úplně čirou náhodou“ zkoušečem kvality doutníků malé tabákové farmy. Kuřákovo zaměstnání snů!Nabídka je neodolatelná, přes zjevné divadlo s náhodou působí tak bezelstně, že následující den se ocitáme na farmě, kde nás domorodci zasvěcují do celého tabákového procesu. Věnuje se nám muž hovořící plynně anglicky a jeho výklad byl opravdu dokonalý. Prý se rád cvičí v angličtině, aby byl připraven, až začnou jezdit turisti ve větším počtu.

Vyvrcholením návštěvy je ukázka balení doutníků. Umění profesionálního baliče je obdivuhodné, balení se věnuje od mládí. Doutník balí naprosto ledabyle – a to je právě ten dojem, který svědčí o mistrovství v kterékoliv lidské činnosti. Po dobalení doutníku přichází další část výkladu – o cenách doutníků tady na farmě a jinde, o kvalitě doutníků tady na farmě a jinde a o možnosti koupit si balíček doutníků přímo zde v rámci malého podnikání, které úřady povolily teprve nedávno. Cenu zdůvodnili tak přesvědčivě, že ač jsme dva nekuřáci, doutníky na kubánské farmě přímo od malovýrobce nemůžeme nekoupit. Co jiného dovést z Kuby jako dárek? (Rum už v batohu máme.) Anebo jsme právě podlehli tomu nepochopitelnému kubánskému fluidu, tajnému kouzlu, kterým Kuba nenápadně, ale neustále poutá a přitahuje pozornost celého světa?

V první reportáži vás dnes Objektiv zavede na Kubu. Natočit baliče doutníků při práci není vůbec jednoduché. Autor reportáže Martin Mikyska měl ale štěstí a jeden z baličů, se kterým se setkal, udělal výjimku a umění balení doutníků mu poodhalil a jak uvidíte za malou chvíli, není to vůbec jednoduchá záležitost.