Čína: Pejskaření
Doma máme psa. Jmenuje se Duoduo, co ve volným překladu z čínštiny znamená „něco malé navíc“. Vzali jsme si ho z útulku. Jo, čtete správně, z útulku v Číně. A tenhle článek píšu pro všechny, které tato informace zarazila.
Možná jsem žil v Evropě příliš krátce, nebo v Číně příliš dlouho. Ale když jsme dali s manželkou první fotku z našeho Duodua na Facebook a napsali, že náš nový člen rodiny je z útulku, první komentáře z Evropy nás šokovaly. Nemusím asi detailně popisovat, o čem pojednávaly.
Dejte někomu v okolí, nebo sami sobě úkol. Sestavit na slova „pes a Evropa“ několik slovních spojení. A pak zkuste „pes a Čína“. Napadá vás něco? Z reakcí, které jsme měli na našeho psa, si zkusím tipnout odpovědi. Zabíjejí, jedí, stahují z kůže, prodávají, trýzní, topí. Když dám stejné otázky Číňanům, v obou případech budou ta slovná spojení stejná: chovají, mají rádi, domácí mazlíček, společník, nejlepší přítel člověka. My jsme uvězněni v předsudcích a nevědomosti. Oni ne. Proč?
Zkusím nabourat alespoň tu nevědomost. Pejskaření je trend, který zasáhl celou Čínu. Začalo se to ve velkých městech. Dnes už najdete rodiny, jejichž pejsci s nimi žijí víc jako 10 let, nebo už mají druhou generaci psů. Pravidla jsou tady podobná jako u nás. Ve městech by měl být registrovaný každý pes a měl by mít svůj průkaz. U malých psů se to až tolik nesleduje, průkazy tedy nemají. Velcí psi je mít musí. V případě, že by ho neměl, majitel dostane pokutu. Velkého psa může mít rodina jenom jednoho. Čínská města jsou už i tak přecpaná. Psy musí každý očkovat, očkovací stanice jsou zhruba na každém 5. kilometru. Jsou to takové malé obchody s kompletní starostlivostí o psy. Nejenom tu psy očkují, ale i učešou, slouží i jako psí hotely, či prodejny psů. Se psem nemůžete do metra, do obchodu, ani do restaurace. Můžete však do autobusu, do taxíku po dohodě s taxikářem. Do vlaku můžete se psem v tašce nebo přepravce. Velkému psovi můžete zajistit místo v zavazadlovém vagónu, nebo v přepravce.
S našim Duoduoem se chodíme procházet do parku na našem sídlišti. Psa tu má každý. Velkého, malého, mladého, starého, vychovaného, nevychovaného. A nikdo tady psa nejí. Nikoho jsem neviděl psa dokonce ani bít. Naopak, všichni ti psi jsou možná až moc rozmazlení. Už je i vidět, že majitelé stále častěji chodí ven se sáčkem na výkaly. I když většinou to dělá zahradník v naší čtvrti. Když jdeme po ulici, zastavují se u nás děti a dospělí, aby Duodua pohladili. Ptají se na jméno, na věk. Třeba Šanghajčanky nad 50 let ale zajímá jediná věc: kolik jsme za něj zaplatili. Poprvé mně to zaskočilo. Ale když se o to zajímala asi padesátá paní, zvyknul jsem si. V Šanghaji jsou lidé prostě trochu na peníze.
Ano, když velmi chcete, seženete tady restauraci, kde mají psí maso. V Číně se kdysi jedlo běžně. Ale to nejenom v Číně. Nemusíte se ale bát, že když si objednáte BBQ na ulici, že místo jehněcího dostanete psí maso. To spíš vepřové. Psí se shání těžko a je poměrně drahé.
Abyste si ale nemysleli, že hodnotím Čínu jenom z pohledu Evropana žijícího v Šanghaji. Samozřejmě, jsou lidi, kteří mají psí maso rádi. Hlavně na jihu a severovýchodě Číny. Například v provinci Kuang-si je pes běžnou potravinou. Jenomže psi jako potravina se tady speciálně chovají.
Letos na jihu Číny několikrát řádili zloději psů, kteří házeli uspávací prášky zabalené do masa a zvířata prodávali restauracím. Dvakrát je chytili sousedi. Zloděje téměř zlynčovali a musela zasahovat policie. To je spíš ale výjimka. Nevím, kolik jich je procentuálně. Ale v přepočtu na množství obyvatel to bude asi tolik (nebo i míň), kolik u nás doma těch, kteří psy tráví v parku, protože je prostě nemají rádi. Psy jsem míval doma v Evropě a budu je mít i doma v Číně. Budu je cvičit stejně a nebudu je jíst. Stejně jak to nedělá celá má čínská rodina.
