HLEDÁNÍ HÁČKU

Jméno Anděl musí přinášet zejména na základní škole neveselé chvíle s dětskou krutostí...
Děti opravdu dokáží být velmi nemilosrdné, takže já si se svým jménem užil opravdu strašně. Vyskytly se samozřejmě nejrůznější říkačky, jeden můj spolužák třeba vymyslel: „Anděl, panděl, pikumděl, tašku si dal na prdel.“ Úplná kravina, která nedávala smysl, ale to jí nebránilo, aby se mezi spolužáky nestala skutečným hitem. Částečně jsem se kvůli tomu zlobil, protože jsem dost dobře nechápal, proč mám trpět kvůli svému jménu, za které nemůžu, ale naštěstí se autor téhle říkačky jmenoval Smolák, což je taky dobré jméno, takže jsem mu to vracel. Rozhodně jsem nikdy nebyl zakřiknuté dítě, byl jsem rád středem pozornosti a motorem všech lumpáren, které následně vedly k různým průserům. Na gymplu jsme třeba vynesli trabanta našeho třídního po starém dvoukřídlém schodišti do mezipodlaží a učitelský sbor ho pak musel za pomoci jeřábu dost složitě dostávat dolů. Jindy jsme si půjčili z divadla popruhy, na kterých se na jevišti simuluje oběšení, a pověsili jednoho spolužáka na lucerně. Akorát nám nedošlo, že první, kdo půjde do školy, se vyděsí k smrti a logicky zavolá policajty; z toho byl tehdy dost slušný malér. Málem mě taky nepustili k maturitě. Rozhodně jsem ve svém dětství dost často slýchal větu: „Anděli, ty nejsi žádný anděl, to spíš pořádný čert!“ K tomu háčku nad e jsem přišel pouhou lidskou blbostí – ještě můj otec byl Andel.

Předkové pocházejí ze Slovenska?
Můj tatínek se narodil v Párovských hájích u Nitry jako Andel, ale už jako dítě odešel se svými rodiči v době osídlování pohraničí do Františkových Lázní, kde si můj dědeček vzal barák, který přebudoval na hotel ve stylu biedermeier. Za války sloužil u britského královského letectva a po únorovém převratu chtěl vzít kramle, ale odpráskli ho na hranicích. Jeho ženu zavřeli do vězení, kde umřela. Františkolázeňští samozřejmě jeho hotel vykradli do poslední mrtě, takže když si tatínek hrával u svých kamarádů, nacházel tam své vlastní hračky. Vyrůstal u tety a ve škole musel stávat jako dítě kopečkáře několik let na hanbě s batohem na zádech. Od té doby nesnášel batoh, takže když jsme později jako rodina chodili na výlety po Krkonoších, tak si to špacíroval po horách se síťovkou a my s bráchou se za něj strašně styděli; nakonec jsme ty svačinky a termosku s čajem raději tahali sami. Na vojnu otec samozřejmě nastoupil k PTP, všichni mu tam říkali pochopitelně Anděl, až si nějaký lampasák všimnul, že ve vojenské knížce má Andel, považoval to za chybu a ten háček k otcově jménu dopsal. Od té doby jsem Anděl.

Proč jste se nepokusili po Sametové revoluci o restituci dědečkova hotelu?
Pokusili jsme se, samozřejmě, ale zjistilo se, že si dědeček vzal tehdy půjčku od státu a nestačil ji splatit, takže až do své smrti byl vlastně jenom státním správcem. Jakýkoliv nárok na navrácení hotelu tedy nepadal v úvahu. Právník nám tedy poradil, abychom se pokusili získat alespoň odškodnění za babičku, kterou komunisti utýrali v lágru, ale protože jako Andělové jsme mezi prvními v abecedě a v roce 1968 proběhlo asi deset rehabilitačních soudů, babička byla rehabilitována už tenkrát – dostala asi sto osmdesát korun odškodného. Nakonec nám ještě právník radil, abychom dohledali účty za zařízení hotelu a uplatnili nárok na jejich dodatečné proplacení. Ty ovšem maminka spálila, aby nebyly za komunistů nějaké problémy. A tak jsme neměli zase nic. Před několika lety se pak dotáčely dokumenty k uvedení seriálu Třicet případů majora Zemana a jeden z nich byl právě o kopečkářích. Já to nesledoval, ale volal mi tatík, jestli bych mu ten díl mohl někde v televizi sehnat. Tak jsem mu to slíbil, zavěsil a vzápětí telefonovala mamka a říká mi, ať mu ho nesháním. Vysvětlila mi, že v něm mluvil pohraničník, který byl u toho, když mi zastřelili tatínka, že vzpomínal, jak z toho byla paní Andělová v šoku a jak ji pak kamsi odvezli. „Raději mu tu kazetu nenos, nebo ještě půjde, vyhledá toho pohraničníka a zabije ho.“ Tak jsem se otci asi tři měsíce vymlouval, že to v televizi nemohou najít, až jsme se nakonec dohodli, že se na to vykašle.

Otec prý z vás chtěl mít doktora, vaše herecké plány se mu údajně moc nezamlouvaly.
Táta měl odjakživa stíhu, co z nás s bráchou bude, takže už od kolíbky byl přesvědčený, že budeme oba doktoři, protože za jakéhokoliv režimu je to právě pan doktor, kterého potřebují všichni. A protože brácha je starší, tak ten to vyžral, ten je dneska opravdu pediatr. Tím pádem já viděl, co to obnáší, a pozvolna mě nadšení pro medicínu přecházelo. Byl jsem ve třeťáku na gymplu, bratr ve třeťáku na vejšce, já si užíval, zatímco on vůbec netušil, co se kde v Praze děje, protože v jednom kuse ležel ve skriptech. Navíc jsem v té době začal dělat divadlo. Rodiče mi naštěstí nikdy v ničem nebránili, naopak mě podporovali ve všem co jsem si vymyslel, jen abych sám přišel na to, že je to kravina. Takže když se Rudá hvězda Cheb probojovala do první ligy, tak jsem se třeba rozhodl, že budu fotbalistou. Absolvoval jsem pár tréninků, jeli jsme na první zápas a já šel do brány. Bylo strašně hnusně, pršelo, v brance byla obrovská louže, a mně přišlo odporný válet se kvůli nějakému míči v blátě. Takže jsme dostali čtrnáct gólů, všichni na mě byli pekelně nasraní a fotbalu jsem nechal. Když mě lákalo judo, otec vstal od stolu, otevřel šuplík a vytáhl z něj trenérskou knížku, takže jsem se poprvé dozvěděl, že má v judu druhý dan. Nakonec to byl právě on, kdo mě skoro jedenáct let trénoval... Ale je pravdou, že když jsem doma oznámil, že budu hercem, tak táta málem omdlel. Po chvíli se trochu vzpamatoval a povídá: „Neblázni, Pavle! Herci jdou vždycky první!“

Co vás přivedlo k herectví?
Mě přivedl k divadlu někdy ve druháku na gymplu můj učitel češtiny, který nás učil třeba Wolkerovu ranou tvorbu nebo nám vyprávěl o Kafkovi – vážně osvícený člověk. A právě on založil na škole divadlo poezie, kde jsem recitoval a hrál na kytaru. Hrozně mě to bavilo, přestože jsem do té doby býval klasický skobičkář - jak jsem přišel do divadla, okamžitě jsem nabíjel prak a už to jelo. Až jsme jednou byli se školou na Saroyanově hře Divadlo svět, v níž hrál hlavní roli klauna František Husák. Pro mě to byl doslova blesk z čistého nebe, už jsem měl nabitý prak, ale nevystřelil jsem, naopak jsem celou půldruhou hodinu seděl jak přibitý, nemohl od toho Franty odtrhnout oči a v tu chvíli jsem věděl, že chci být taky hercem. A řekl jsem si, že se s tím člověkem seznámím a že mě to musí naučit. Tak jsem na něj počkal před divadlem, třikrát prošel kolem mě, aniž bych ho odlíčeného poznal, až mě na něj musel upozornit vrátný, přistoupil jsem k němu a povídám: „Dobrý den, já jsem Anděl a chtěl bych to hrát jako vy.“ A pamatuji si přesně, jak se usmál a řekl: „No tak pojď, mladej.“ Provedl mě po zákulisí vším tím prachem a špínou, snad si myslel, že mě tím od herectví odradí. Neodradil. A tak mě začal dávat herecké lekce a nakonec mě zavedl i do divadla, zrovna v době, kdy tam nastoupil režisér Luboš Pistorius. Můj první štěk byl ve Veselých paničkách Windsorských, takže má první věta opravdu byla ta legendární: „Paní, nesu vám psaní.“ Odtud byl už jen krůček k přihlášce na DAMU. To už Franta Husák hrál v Praze v Divadle na Zábradlí a tak jsem od něj krátce po přijímačkách dostal telegram: NEBEROU TE. STOP. NAPIS ODVOLANI. STOP. VEZMOU TE. STOP. Brali deset uchazečů rovnou a jednoho na odvolání. A já byl jedenáctý. Tak jsem se ocitl v ročníku s Ivanem Trojanem, Lukášem Hlavicou, Jirkou Pomejem, Honzou Šťastným a Mirkou Pleštilovou.

Kam jste zamířil po absolutoriu DAMU?
Do příbramského divadla, kam jsem se přišel vůbec poprvé jen podívat na představení Brouka v hlavě, které jsem měl následně převzít po herci, který odcházel do jiného angažmá. Sedím si hezky v hledišti, je už sedm, kdy se má začít, ale nezačíná se, dokonce ani ve čtvrt na osm se ještě nehraje, když si všimnu, že na mě z foyer něco gestikuluje režisér. Tak jdu k němu a on povídá: „Víte, stala se nám taková nepříjemná věc, on ten herec, kterého bude nahrazovat, se na to vysral jaksi rovnou, vůbec nepřišel, tak jestli byste to nemohl skočit.“ Já tu hru v životě neviděl, neznal jsem z ní jediné slovo, navíc jsem měl hrát postavu koktavého Kamila, která je bezvýhradně postavena na zcela přesném načasování – přijít ve správný okamžik na scénu, něco zakoktat a v přesnou vteřinu zase odejít. Samozřejmě jinými, přesně určenými dveřmi. Dodnes nevím, jak jsem to tenkrát odehrál. Jen si vzpomínám, že jsem stál za scénou a oni se mnou pohybovali od jedněch dveří ke druhým a vždy mi někdo řekl: „Teď tam běžte, až tenhle člověk řekne tu a tu větu, tak vy řekněte tu svou a támhle tudy zase odejděte.“ Strašně mě to bavilo a užíval jsem si to. A tím se se mnou začaly záskoky táhnout po celou mou hereckou kariéru – i když jsem totiž o něco později přecházel do Činoherního studia, nastupoval jsem do něj opět zcela nepřipraveným a nečekaným záskokem.

Co vás potom přimělo opustit divadlo a odejít pracovat jako moderátor do rádia Evropa 2?
V Činoherním studiu jsem s Ivanou Chýlkovou, Karlem Rodenem a dalšími lidmi, kteří dnes hrají po nejrůznějších divadlech, strávil krásná léta, ale posléze se celý soubor začal pomalu rozkližovat. A protože já si chtěl divadlo uchovat jen v krásných vzpomínkách na věci, které jsem tam zažil, tak jsem se rozhodl odejít. Nevěděl jsem kam půjdu, ale procházel jsem jednou Celetnou ulicí, narazil na vývěsku Evropy 2 a řekl si, že by mě to vlastně mohlo bavit. A protože tam v té době pracovali mí kamarádi Roman Holý a Leona Machálková, tak jsem je poprosil, jestli by se za mě nepřimluvili. Až po dvou letech jsem se dozvěděl, že řediteli rádia bylo úplně jedno, jaký jsem moderátor, ale chtěl mít v rádiu Anděla. Ostatně já si tehdy myslel, že tam budu jen chvíli a zase se vrátím k divadlu, ale nakonec jsem setrval pět let.

Na návrat k divadlu už nepomýšlíte?
Divadlo mě láká pořád, jenom už jsem přestal tlačit na pilu. Tím chci trochu alibisticky říct, že pro to nic nedělám. Jednak mě za posledních pět let dost vytěžuje příprava pořadu Noc s Andělem, ale čas na divadlo bych si určitě našel, dokonce už jsem o tom přemýšlel, chtěl jsem dát dohromady zájezdové divadlo, protože těch lidí, kteří vědí, že jsem herec, hráli se mnou a bavilo je to, těch je pořád ještě dost, když v tom však přišla nabídka od České televize na pořad Poprask. Takže v současné době nemám na organizování nějakého zájezdového divadla čas ani myšlenky. Kdyby však někdo přišel s nějakou konkrétní hereckou nabídkou, asi bych neváhal, ale čas běží a čím déle jsem nestál na jevišti, tím je šance na obsazení pochopitelně menší.

A nemáte strach, že moderátorská činnost, přinejmenším v povědomí publika, ubližuje herectví? Alespoň já se při pohledu na Otakara Brouska nebo Petra Rychlého na jevišti nemohu zbavit pocitu, že každou chvíli vypadnou z role a první se otáže svého hereckého partnera na zájmy a druhý začne vyprávět vtipy.
Samozřejmě, že bych si musel obnovit některé věci, které jsem se naučil na škole a posléze během šesti let v divadle; to jsou nezbytné profesní základy, které se nezapomínají. Jestli totiž něco nenávidím, tak je to v Česku dneska velice rozšířená představa, že kdokoliv může dělat cokoliv – každý může zpívat, každý může hrát, každý může moderovat. Ale i za tím moderováním musí být nějaké profesní základy, nemůže to dělat každý. I když každý má potřebu si to vyzkoušet. Na jednu stranu tomu rozumím, já jsem taky měl v dobách, kdy jsem byl na Evropě 2, tendence natočit desku. Naštěstí jsem kolem sebe měl dost lidí, kteří se mě dost natvrdo zeptali, zda si to s tím zpíváním nechci rozmyslet. Dal jsem jim za pravdu a ujistil je, že opravdu nemíním stát se zpěvákem.

Nicméně vždyť vy jste měl ještě za studií na DAMU kapelu...
Dali jsme ji dohromady s Bárou Hrzánovou a říkali si Condurango, což bývalo svého času železité víno, prodávané v drogériích asi za dvanáct korun. Byli jsme folková kapela, která to dotáhla dokonce až na Portu, kde nám v domnění, že nás potupí, tvrdili, že jsme jako Nerez – na což jsme byli strašně pyšný. Tak nám pak šéf poroty vysvětlil, že jsme sice výtečná kapela, která dělá zajímavou hudbu, aranžérsky strašně vymakanou, ale že se naše písničky nedají zpívat u táboráku, takže je to vlastně všechno špatně. Na to jsme odvětili, že o nic takové nám nejde, čímž naše ambice skončily. Dokonce jsme měli vydat u Supraphonu singl, ale k tomu už nedošlo – jakmile Bára, která byla na DAMU o rok výš než já, odešla ze školy, kapela se rozpadla. Od té doby jsem si zazpíval jen tu a tam s kapelou Cirkus Praha a dnes si příležitostně dám nějakou písničku s Walk Choc Ice, když na sebe někde narazíme. Ale to jsou jen takové legrácky.

Takže dnes už herectví a hudbu spojujete jen coby televizní moderátor. Nemrzí vás, že teď Noc s Andělem po tolika letech končí? Proč se vlastně televize rozhodla jej ukončit?
Noc byla zrušena, protože na ni ČT nemá peníze. Zdá se to možná nepochopitelné, ale rozumím a chápu to, co se v současnosti v České televizi děje.
Jako pozorovatel a částečně i účastník posledních pěti let v tomto médiu jsem si vědom mnoha faktorů, které vedly k radikálnímu řešení. Pět generálních ředitelů, neustálé výměny v managementu, opakovaně nedodržené sliby a neodborné, neuvážené a chaotické zásahy nemohly vést k ničemu jinému.
Dokonce si myslím, že současné vedení nakročilo směrem k vnější i vnitřní očistě. Samozřejmě za předpokladu, že se mezi nimi najde někdo, kdo bude schopen najít, pojmenovat a bez sentimentu rozmetat přebujelou administrativu, neproduktivní a přezaměstnaná pracoviště a bude natolik osvícený a nekompromisní, že nenastoupí cestu „kamarádíčkování“.
Problém, spojený s tímto krokem, cítím jinde.
Pokud budoucnost ČT směřuje k takovým pořadům, jakým byl Atlet roku, vysílaný 15. 11. na ČT1 ve 20:00, kdy se na jevišti zjevovali „pěvecké“ hvězdy Pavel Novák a Martin Severa s bavičem Petrem Novotným, který pro jistotu ve stejném čase obhospodařoval diváky Novy svými Dobrotami, potom tomu nerozumím.
Nevěřím na teorie spiknutí a při vší úctě k pánům poslancům, nevěřím na politickou objednávku.
Věřím na zdravý rozum. Snažíme se, abychom zajistili financování Noci pomocí sponzorů. Ti, kteří měli Noc rádi, se ještě v lednu mohou těšit na sestřih z podzimního vysílání. Potom nevím.

S Pavlem Andělem si povídal Jan Dědek; Reflex 49/2003