Pavel ANDĚL
Typická talk show je boj od začátku do konce. Noc s Andělem jsou proti tomu vlídné mítinky, myslí si moderátor jednoho z nejúspěšnějších pravidelných pořadů tohoto typu u nás.

Opravdu jste na ZDŠ střílel skobičky po hercích v divadle?
To jo, střílel.

A měl jste klasický „kaťan”, prak z drátu omotaného bužírkou?
No jasně, kaťan a skobičky, štípali jsme hlavičky hřebíkům a už to jelo, stříleli jsme po hercích v Západočeském divadle v Chebu… Což mi vydrželo přesně do chvíle, než vylezl na jeviště herec František Husák. On byl osobnost, se kterou když se potkáte, něco vám dojde. Schoval jsem prak a sledoval s otevřenou pusou, jak hraje. Tehdy jsem se poprvé potkal s tou magií, kterou nese divadlo.

Ale pak jste sám vystudoval DAMU a hrál divadlo. Vystřelil někdo i po vás?
Bohužel ano. V Příbrami jsem to zažil na vlastní kůži, když jsme hráli Výnosné místo od Ostrovského. Já dostal hlavní roli a moji snoubenku hrála taková docela vyspělá holka. A byla tam scéna, kdy přišla na jeviště v krajkovém negližé. A zažívali jsme peklo oba: po mně lítaly z hlediště skobičky a po ní typicky bezohledný puberťácký poznámky…

Jak se vám vyplácí tahle zkouška ohněm při moderování Noci s Andělem?
Bez ní bych do toho asi nešel.

Pořad jede čtyři a půl roku. To je dlouhá doba. Nestává se z toho pro vás už tak trošičku rutina?
Ono se sice říká, že se má v nejlepším přestat, ale já cítím, že to jde pořád ještě do kopce.

Jak si vybíráte hosty?
Výběr původně probíhal spontánně, aniž jsem vymýšlel nějakou strategii, ale postupně se to začalo měnit. Třeba když zvažuji, jestli někoho, kdo je sám o sobě zajímavý, pozvat nebo ne, tak přihlížím i k tomu, jestli ten člověk má dost prostoru k prezentaci jinde, a dávám přednost těm, kteří tolik možností nemají.

Ale známých tváří máte v Noci pořád víc než těch neznámých.
Jistě, to je věc rovnováhy. A od letošního září se jejich výběr bude ještě víc měnit. Třeba letos v září nebo v říjnu přijde Dagmar Havlová.

Čili nastává posun k širšímu diváckému vkusu?
To ne, jenom se rozšiřuje spektrum. Když je u nás třeba Pavel Fajt, což je totálně alternativní záležitost, tak má kupodivu stejnou sledovanost, jako když tam je Tereza Brodská nebo Jan Tříska.

Máte spočítáno, kolik Nocí se už odvysílalo?
Sedmého června poběží jubilejní dvoustá.

Kdo bude hlavní host?
Richard Müller. A moc se těším, až si spolu zavzpomínáme na tu vůbec první Noc, kde byl právě on, a já jak jsem byl nervózní, tak jsem to chtěl odlehčit a povídám: „Richarde, hele, my Češi jsme už od vás Slováků poměrně dlouho odtržený a já tam teď dlouho nebyl, jak vy teď žijete, máte tam třeba taky mobily?” A on se v tu chvíli strašně namíchnul.

A odešel?
Neodešel, ale dal mi to sežrat.

Občas si všimnu, že když během přenosu nevíte, tak se o to víc smějete. Nic ve zlém, jenom mě zajímá, jestli to tak je?
To je jeden z mých zlozvyků. V okamžiku, kdy v tom plavete, zafunguje nějaký pohybový nebo slovní tik. Dlouho jsem se například zbavoval slovíčka „tak” a různé jiné slovní vaty. A teď se zkouším zbavit toho smíchu, on sice je mnohdy přirozenej, ale dramaturg Honza Kratochvíl mi říká: „V momentě, kdy ukážeš mandle, bereš smích druhejm!” Pak jsou případy, že se mi na place někdo rozesměje a já se chytnu, a to je pak peklo. A jindy se směju sice na správném místě, jenže to funguje tak, že smích kradu divákům, protože když někdo řekne fór a já se zasměju, až drnčej obrazovky, tak divák necítí potřebu přidat se.

Co se v Noci s Andělem změní?
Zrychlí se rytmus, aby to bylo svižnější, a budeme si víc hlídat, abychom nespadli do prázdného tlachání. A budeme víc využívat faktu, že jde o přímý přenos, to znamená snažit se překvapovat jak hosty, tak diváky. Jistá změna nastane už v červnu, kdy budeme poprvé vysílat zvenku, a sice ze Střeleckého ostrova s Kinematografem bratří Čadíků a s lidmi, kteří dělávali Divadelní pouť, snad dorazí i Eva Holubová, Bohumil Klepl a ostatní. Přes prázdniny pak budeme reprízovat poslední dva silvestry, já rád vzpomínám na ten z roku 2001, kde hrály Buty, které nám připravily šok, když o půlnoci zazpívali českou státní hymnu v romštině.

Přerostl vám v Noci někdo přes hlavu?
Mockrát, ale já to mám rád. Včetně momentu, že když se ve studiu odehrává nějakej průser, když mi někdo dává sodu a lidi si navzájem volají a říkají: „To neni možný, co se děje na Noci s Andělem, to je průůůser, pusť si to!” Nebo zas když u nás byla Ester Kočičková s Jardou Duškem, tak mi vůbec nedali šanci jim do toho zasáhnout. Když mě někdo zatlačí do defenzivy, je to v pořádku. Je to boj. I když zdaleka ne takový, jako v typické talk show…

Co je typická talk show?
Ten pojem je u nás spojen s pořady, kde se hovoří, ale pro mě je zosobněn americkou talk show, a to je boj od začátku do konce. Vždycky to stojí na hlavní osobnosti, která to tvrdě kočíruje; pozve si hosta a celá půlhodina je o tom, kdo z koho udělá většího blbce. Třeba David Letterman je typický příklad ostré talk-show, ten je jízlivej od první vteřiny. Proti tomu Noc s Andělem jsou vlídný mítinky.

Ono by se to u nás ani takhle dělat nedalo…
Nedalo, Anglosasové jsou zvyklí bojovat. Třeba zrovna Letterman má na triku legendární díl s Madonnou, která dlouho nechtěla do pořadu přijít, až nakonec vyměkla, přišla, a on ji vyhodil. Seděla tam deset minut a všechno, ale úplně všechno, co řekl, fakovala, on se naštval a řekl jí: „Víš co, jdi do háje!” A ona na to: „Tak jo!” a zvedla se a šla.

Stalo se něco podobného vám?
Během přenosu nikdy, jsem poměrně nekonfliktní. Ale jsou lidi, o kterých vím, že už bych si je příště nepozval. Ostatně, když někdo během přenosu prudí, tak to neřeším, protože to je zpráva o něm.

Přišel už host, se kterým jste si vyloženě nesedli?
Ano, ale musím říct, že to má pokaždé stejnou příčinu: stává se to v případech, když se k nám někomu nechce a já ho přemluvím. Základ úspěchu totiž je, když má host chuť přijít. A ještě je zajímavé, že když u nás byly hvězdy, od paní Jiráskové přes Lasicu až po Jiřího Kodeta, lidé, kteří mají něco za sebou a mohli by mít nárok dělat trochu kůžičky, všichni se chovali bez výjimky slušně a vstřícně.

Hrozí vám sankce, když klesne sledovanost?
Ona ta sledovanost není zase tak špatná… Jiná věc je, když klesne okamžitá sledovanost, to je pro mě signál, že někde něco neklaplo. V momentě, kdy se na nás dívá sto tisíc diváků a během minuty spadne jejich počet na padesát, musím zkontrolovat, ve které chvíli to začalo haprovat a proč.

Nemůže to být třeba tím, že na Nově v tu chvíli střílí Arnold Schwarzenegger?
Ne tak docela. Noc začíná, když většina hlavních pořadů končí, takže vždycky začínáme s málem diváků, ale ti se pak rychle nabalují. A navíc se stávají věci, které nemůžete čekat. Nedávno u nás byla zakladatelka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková a přivedla s sebou pěstounku, paní Válečkovou. A když paní Válečková, která se stará o několik adoptovaných dětí a v životě nebyla v televizi, začala mluvit, všichni všeho nechali a poslouchali, protože mluvila krásně jasně a lidsky. V průběhu její řeči byla na ostatních programech nejspíš nějaká reklama, jelikož žádný pořad nikde nekončil, a jak lidi začali z nudy surfovat, narazili na paní Válečkovou a už u nás zůstali. Z minuty na minutu nám stoupl počet diváků z 80 na 160 tisíc. A vydrželi až do konce, což znamená, že je paní Válečková převálcovala svojí magií obyčejné hodné ženské úplně stejně jako nás ve studiu, kde byli všichni normálně dojatí. To jsou okamžiky, které mě fascinují: nikdo si pořad nepustí proto, že tam má být nějaká paní Válečková, ale když náhodou přepnou, tak je to vtáhne.

Co děláte, když lidi, kteří nejsou zvyklí vystupovat v televizi, zkolabují kvůli trémě?
To se stává i takzvaně ostříleným; frontman slavné kapely nebo známý herec, když mají najednou hovořit sami za sebe, jsou často ztrémovaní taky. Ale protože pořad trvá poměrně dlouho, mám dost času dát jim najevo, že o nic nejde, že můžou mluvit, o čem chtějí, a že po nich nebudu chtít vědět, jakou mají barvu slipů nebo s kým zrovna spí. Spousta lidí se vyděsí, když slyší větu: „Za dvě minuty jedem!” V tom okamžiku je důležité, aby pochopili, že cokoliv se řekne nebo stane, je součástí pořadu a patří k němu. I ty průsery. A taky dost důležitou roli hraje fakt, že naše studio má strop.

Jak to, strop?
V normálním studiu když si sednete, tak třicet metrů nad vaší hlavou zeje černá díra, což rozhodně nepřispívá k pocitu útulnosti. Proti tomu naše studio je pokojíček.

Máte nějaké řešení pro případ, když host odmítne mluvit?
Zdravotníka, který by zasáhl v případě mdloby, nemáme. Ale jsem připraven na to, že když bude host odpovídat jednou holou větou, musím mít v zásobě dost otázek, abych pokryl celých devadesát minut.

Jako ten proslavený díl s Lukášem Pollertem?
No, to mělo trochu jiné pozadí; on nemluvil proto, že se vysílalo ve chvíli, kdy se definitivně rozhodl, že bude lékařem. Byl zvyklý říkat, co mu slina na jazyk přinese, a najednou měl problém, že když stojí ve špitále u lůžka, na němž leží šedesátiletá paní, a ta v něm pozná toho floutka, který si nevzal dres se lvíčkem a navíc prodal medaile, a tím pádem si neváží republiky, tak mu nevěří a nechce, aby ji léčil. Lukáš ten problém zrovna řešil a všechno, co řekl, hned cenzuroval. Měl strach říct cokoliv.

Sledují Noc s Andělem vaše žena a děti?
Žena píše scénáře na střídačku ještě s jednou kolegyní, takže sleduje. A je dost kritická. Klukům je 16 a 18, tak ty ani tak nezajímá, co vykládám já, ale když je pozvaná kapela, kterou mají rádi, tak se dívají.

Nezačínáte trpět nedostatkem hostů?
Zajímavých lidí je víc než dost. Horší je, že jsem vyčerpal muzikanty; s úplně mladou kapelou 90 minut neutáhnete. To totiž souvisí s faktem, že se z Noci stává čím dál víc hudební pořad. I když u nás byla spousta herců a výtvarníků a spisovatelů a sportovců a dalších profesí… Mě trápí, že existuje spousta zajímavé muziky, která nemá prostor.

To by mohl pokrýt váš plánovaný pořad, magazín české hudby Poprask. Co s ním je?
Dlouho ležel u ledu, ale teď to konečně vypadá, že startujeme letos v září.

Co bude jeho náplní?
Aktuální zprávy o dění na naší hudební scéně, takový full servis: chci mapovat začínající skupiny, mezi kterými je mimochodem velká spousta zajímavých muzikantů, informovat, kde budou jaké koncerty, kdo točí novou desku, klip, kde je kdo na šňůře, dělat rozhovory s lidmi od muziky, věnovat se například i filmové hudbě. Osvobodím se tak od potřeby dávat v Noci prostor původní české hudbě a víc se soustředím na lidi.

Ještě k Noci… Když má například přijít Ivan Trojan, jdete se na něj předtím podívat do divadla?
Rozhodně, už proto, že musím vědět, o čem se s ním mám bavit. Když měla přijít Petra Hůlová, přečetl jsem si její knihu, na což bych normálně asi neměl energii. Mimochodem lidi, kteří ji znají, mě varovali, že je totálně nemluvná, a ona byla nakonec úplně v pohodě a vykládala docela dlouho. A oni pak žasli: jak se ti to povedlo?

A jak se vám to povedlo?
Vlastně nevím. Když někoho zvu, tak si sjedu rozhovory, které s ním už vyšly, a snažím se mezi řádky, mezi tím, co už řekli stokrát, najít to, co je doopravdy trápí nebo co by říct chtěli, a nikdo se jich na to neptá. Tak snad proto…

Tolerujete, když se někomu o nějakém tématu vyloženě nechce mluvit?
Určitě. Občas se stane, že mi někdo před přenosem řekne: o tomhle rozhodně nechci mluvit, a já řeknu: jasně, to téma vynecháme. A on se po půlhodince uvolní a sám o tom začne, protože to v něm je jak v koze.

Stalo se, že se v průběhu vysílání někdo opil?
Dokonce se to stalo mně, když tam byl David Matásek a Jarka Rytychová. Přinesla láhev čínské kořalky a my jsme ji s Davidem během řeči zkrátka a dobře vychrupli. Takže když byl konec, tak jsem se loučil asi deset minut a celý studio bylo vyřízený. Což byl zatím jediný okamžik, kdy jsme si vysloužili od České televize zdvižený ukazovák: tudy ne!

Jan Beneš, Instinkt č. 23/2003

Rozhovory