Červíček v hlavě

Downův syndrom je vrozená genetická vada, způsobená jedním chromozómem v organismu navíc. Jedna malá hůlčička, která dokáže způsobit zkázu v rodině, neboť je příčinou nevyléčitelné duševní choroby. Vyznačuje se nejen specifickými fyziognomickými znaky /šikmé oči, pootevřená ústa, vrásčitá pleť/, ale také sníženou motorikou, špatnou až nesrozumitelnou výslovností a celkovou mentální retardací.

Přesto, že současná medicína věnuje prenatální péči zvýšenou pozornost -vyšetření plodové vody je dnes, zejména u starších rodiček, samozřejmostí- dětí s D.S. v naší společnosti stále přibývá. Rodí se totiž nejen matkám nad věkovou hranici 35ti let, ale v daleko větší míře mladým prvorodičkám, které tato skutečnost mnohdy zaskočí natolik, že bezprostředně po porodu svěří dítě raději do ústavní péče.

Ačkoliv je prokázáno, že výchova v rodině takto postiženým dětem daleko víc svědčí a pozitivně ovlivňuje jejich další vývoj, málokdo z rodičů má odvahu podstoupit tak těžkou životní zkoušku, riskovat vlastní pohodlí a mnohdy - vzhledem k předsudkům okolí, i svou pověst.

Díky narůstající otevřenosti v naší společnosti je však mnohem víc rodin, které na sebe přebírají zodpovědnost za postižené dítě, přesto, že jim často komplikuje rodinné vztahy a jejich soukromý život. Po určité zkušenosti v nich narůstá snaha dítě s D.S. vychovat, rozvíjet jeho schopnosti a postupně ho integrovat mezi zdravé vrstevníky.

O něco snazší je práce s "downíky", kteří jsou vzdělatelní. Pokud je jim věnována dostatečná pozornost a adekvátní péče již v předškolním věku, pak má dítě s mentálním postižením šanci dostat se do školního kolektivu buď stejně, či obdobně postižených dětí, ba dokonce do běžných základních škol.

To je případ i hlavního protagonisty našeho příběhu, Jirky Šedého, který díky usilovné péči své maminky úspěšně absolvoval základní školu, posléze střední praktickou školu a dnes je mladým mužem se spisovatelskou ambicí. Své citlivé vnímání světa dokáže vyjádřit nejen slovem, ale i obrazem, a to tak abstraktních výrazů jako je radost, štěstí, láska a něha. V budoucnu by rád pomáhal postiženým lidem a jeho krédem je Senecova věta o tom, že "žít znamená bojovat". Relativně zdravě vyhlížející 24letý člověk, který má - řečeno jeho vlastními slovy - jen "červíčka v hlavě". Jirka Šedý získal v letošním roce jako první člověk s mentálním postižením cenu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pro jeho komunikativní schopnosti jsme si ho vybrali za průvodce našim pořadem.

Společně s Jirkou navštívíme Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem v Praze-Kobylisích, kde se dozvíme, co všechno pro rodiče a děti s D.S. dělají, jaké impulsy k usnadnění života dětí s D.S. zde vznikají a jak je rodiče využívají. Po rozhovoru Jirky s vedoucí speciálního centra "Dítě" Mgr. M.Starou, zakladatelkou prvního integrovaného centra pro postižené děti v Evropě, se seznámíme s manželi Haugvicovými a jejich 4letým synem Honzíkem. Manželé Haugvicovi se nenechali odradit prvním zklamáním. Ani po prvorozeném dítěti s D.S. se nevzdali touhy po dalším potomkovi, a tak se Honzíkovi za necelé dva roky narodila sestřička. Dnes mají dvě relativně zdravé děti, které si spolu báječně rozumějí. I přes Honzíkovo postižení jsou Haugvicovi rádi, že našli odvahu řešit prvotní nepřízeň osudu dalším dítětem.

Poté navštíví Jirka Šedý paní Dagmar Dzúrovou a jejího 6ti letého synka Jarďáska, rovněž "downíka", který se zajímá o počítače a počítačové hry a který vyrůstá společně s bulteriérkou Galinkou. Paní Dzúrová tvrdí, že vychovávat dítě s postižením není o nic náročnější, než se například starat o zdravé dítě, které je hyperaktivní, a je vděčná osudu za to, že Jarďásek je takový, jaký je.

O podobných zkušenostech s výchovou dítěte s D.S. hovoří také paní Renata Kalcovská, jejíž syn Tadeáš je již ve věku puberty /13 let/. Kromě toho, že chodí do soukromé školy J.Komenského v Praze na "Míráku", navštěvuje ještě taneční kroužek, výtvarný kroužek a v posledních třech letech vybíjí svou nadměrnou energii při hodinách hry na bicí v základní umělecké škole. Tím, že paní Kalcovská zůstala po narození Tadeáše na jeho výchovu sama, je její životní situace oproti ostatním zpovídaným rodičům o to komplikovanější. Přesto tvrdí, že by se Tadeáše nikdy nevzdala, neboť její mateřská péče a výchova v rodině, byť neúplné, je pro jeho vývoj to nejlepší. Její slova potvrzuje psycholožka PhDr. Monika Janíková.

S Jirkou Šedým, který žije s rodiči v Novém Jičíně, pak společně navštívíme jeho pražskou kamarádku a vlastně i "lásku na dálku", Denisu Střihavkovou. Deniska je Jirkova vrstevnice, vyrůstá v kompletní rodině, kde je jí věnována nejen péče rodičů, ale i mladší sestry a obou babiček. Chodí, stejně tak jako Jirka, do soukromé praktické školy, mimo to navštěvuje taneční kroužek v Oáze a navíc má s Jirkou společnou zálibu, a tou je psaní. Vyšla jí knížka povídek, kterým říká "romány" a stejně tak jako Jirka by se v budoucnu ráda věnovala psaní, anebo péči o postižené, případně staré a opuštěné lidi.

Film dokazuje, že život dítěte s postižením může být, i přes obtížnosti praktického života, stejně pestrý a možná ještě bohatší, než život některého zdravého dítěte. Je-li mu věnována dostatečná pozornost a péče a jsou naplňovány nejen rodičovské ambice, ale především jeho skutečné schopnosti, dokáže se vypracovat na úroveň téměř srovnatelnou s životem zdravého vrstevníka. Navíc mu život v rodině dává příklad i do budoucna, což dokazuje vzájemná sympatie a touha Jirky a Denisky po společném soužití.