2004† Karel Zich „Český Elvis Presley“ Karel Zich byl zpěvák, kytarista a na rozdíl od svého velkého vzoru Elvise také hudební skladatel. Navíc – a o tom mohl pravý Presley jen snít – doktor filozofie. Na Karlově univerzitě v Praze Karel Zich vystudoval obor estetika-sociologie. Muzika však dostala přednost. Koneckonců, první kytaru dostal v jedenácti letech.

V první polovině 60. let zpíval se skupinou Framus, na přelomu 70. let se Spirituál kvintetem. V roce 1974 začala jeho sólová kariéra, o dva roky později vydal první sólové album Dům číslo 5. Posluchačům se jeho zpívání líbilo. Ať už zpíval písničky, které převzal, nebo ty, které napsal sám. Těch, které napsal, bylo víc. V polovině 70. let se mu v anketě Zlatý slavík podařil nevídaný skok. Ze 112. na 4. místo. Těsně pod „bednu“. Složil hudbu k několika filmům a je autorem skladby pro fontánu v Mariánských lázních. Se svou kapelou nebo jen sám s kytarou vystupoval nejen u nás, ale ve většině zemí Evropy, ve Spojených státech, v Kanadě, v Chile, v Brazílii, Austrálii, na Islandu a já nevím, kde ještě. Prodal přes milion desek. A měl smysl pro humor.

„No, máme už dvě děti, tak to třetí... Já jsem totiž do dvou let nechodil a nemluvil...“

Když začal mluvit, vzpomínali rodiče teskně na chvíle, které strávili s mlčícím dítětem. Ale když začal zpívat, smutek je přešel. Radost ho přebila.

Dne 13. července 2004, před bezmála pěti lety, dostal Karel Zich infarkt během potápění poblíž města Porto Vecchio na Korzice. „Český Elvis Presley“ odešel. 10. června by mu bylo šedesát let.

1986† Ladislav Pešek Ladislav Pešek vždycky vypadal jako kluk. I tehdy, když už byl v letech, vlasy mu ustoupily a zbělaly, postava se nachýlila a krok ztěžkl. I tehdy mu v očích zůstala jiskérka rošťáckého kluka, jakým býval a jaké v mnoha filmech hrál.

Přes slávu, kterou si Ladislav Pešek vydobyl, zůstal skromný. Snad proto, že na ovace byl zvyklý. Když se narodil, vítalo ho do života jásavé vyzvánění zvonů a vzápětí se konala velká mše. Údajně na oslavu jmenin Jeho císařského Veličenstva Františka Josefa I.. Já bych spíš věřila tomu, že zvony zpívaly radostí nad tím, že na svět přišel další potomek slavného hereckého rodu, jehož počátky sahaly až k Václavu Thámovi. Dostal jméno Ladislav, po tatínkovi Pech, ale pro svůj herecký život si zvolil dívčí jméno své maminky - a dělal mu jen samou čest.

V roce 1929, ve třiadvaceti letech, se Ladislav Pešek stal členem činohry Národního divadla v Praze. Z kandrdase, který hvězdám Zlaté kapličky běhal se džbánem pro pivo, aby mohli svlažit hrdla vyprahlá deklamováním, vyrostl velký herec. Pan herec, který v Národním divadle vzdával hold múzám až do svých sedmdesáti let. S herectvím však neskončil ani pak. I po odchodu do důchodu občas přijal pozvání k účinkování v televizních pořadech. A rád. Neboť, jak pravil Thomas Carlyle: „Šťastný, kdo našel svoje dílo. Neptej se ho po žádném dalším štěstí.“

Ladislav Pešek zemřel před dvaceti lety. V říjnu by mu bylo 100 let.

1985† Oldřich Mikulášek

Básník a novinář Oldřich Mikulášek, který se narodil právě před 100 lety, měl k literatuře zdánlivě daleko. Jeho tatínek pracoval jako lampář na železnici a on vystudoval obchodní akademii. Přesto se s básnickými múzami neminul a stal se jednou z nejvýraznějších básnických osobností. Již ve dvaceti letech debutoval svou první básnickou sbírkou nazvanou Černý bílý ano ne.

Ve svém životě prožíval období slávy i období, kdy se ho lidé kvůli jeho politickým postojům báli potkat na ulici. Jeho popularita dosahovala vrcholu na začátku 60. let, kdy byl jmenován zasloužilým umělcem. Po srpnu 1968 se vědomě vyhnul titulu národní umělec. Roku 1971 ukončil členství v KSČ a ocitl se na seznamu zakázaných autorů.

Na velikonoční pondělí v roce 1967 na procházce se ženou špatně šlápl a ze zprvu nevinného zranění se vyklubala komplikovaná zlomenina nohy s trvalými následky.

Psal složité a silně osobité verše, bohaté jazykově i obrazově, o lásce, přírodě, vínu, jižní Moravě a milovaném Brnu. Řešil dramatický rozpor mezi životem a smrtí. Varoval před lidskou lhostejností a netečností, které lidstvo dovádí až k válečným katastrofám.

Rozlučme se s ním jedním jeho hezkým veršem:

„Tvé mlčení je poušť, v níž bloudím, každá tvá řádka nenapsaná je kronikou mého trápení.“

1983† Zdeněk Liška

Hudební nadání se u Zdeňka Lišky projevovalo odmalička. Není tedy divu, že se rozhodl po studium na Pražské konzervatoři. Hrál na trubku, trombón, harmoniku, klavír i na housle. Živil se nejprve jako dirigent, brzy začal skládat i koncertní a písňovou hudbu. Byl jedním z prvních skladatelů, který se zaměřil plně na filmovou hudbu. Dlouhá léta působil ve Filmovém studiu ve Zlíně. Už v roce 1958 ho proslavil hudba k Zemanovu snímku Vynález zkázy. Na kontě tohoto skladatele je víc jak 300 filmů a televizních seriálů. Patří mezi ně seriál Hříšní lidé města pražského, Vyšší princip, Teherán, nebo oscarový Obchod na korze. Svým osobitým „janáčkovským“ rukopisem přispěl k uměleckému výrazu filmových skvostů, mezi které paří Markéta Lazarová, Údolí včel nebo Spalovač mrtvol. Věnoval se i hudbě scénické.

Své soukromí si Zdeněk Liška pečlivě střežil. Neměl rád publicitu. Byl to svérázný a svobodomyslný člověk. Kvůli cukrovce a dalším zdravotním problémům se ke konci 70. let začal stahovat do ústraní. Zemřel v pouhých jednašedesáti letech. Jako jeden z prvních dokázal Zdeněk Liška, že filmová hudba je rovnocennou emotivní složkou filmu a dotváří kvalitu díla.

1967† Tom Simpson

„Go on, go on, tady jeď dál, jeď dál…!“ To byla poslední slova výtečného a mimořádně tvrdohlavého britského cyklisty Thomase, zvaného Toma, Simpsona.

Cyklistice se začal věnovat už jako teenager, později se dal na dráhovou cyklistiku se zaměřením na stíhací závody. Kromě mnoha jiných úspěchů získal na letních olympijských hrách v roce 1956 stříbrnou medaili. Byl neuvěřitelně odolný a umanutý. V roce 1964 dojel závod i s tasemnicí! Rok nato 1965 jel s hnisající rukou, kterou mu pak málem museli amputovat.
Ačkoli v té době byly dopingové drogy běžnou, i když nelegální záležitostí, Tom vlastní užívání popíral. Říkal, že není možné, aby kdokoli zvládal jet dva závody ročně po dobu šesti až dvanácti let, pokud by bral doping. A to se přitom traduje jeho hláška: „Když budu vědět, že mě deset pilulek zabije, vezmu si jich devět a vyhraju.“

13. července 1967 začíná třináctá etapa Tour de France. Na jejím konci čeká vrchol Mount Ventoux. Je skoro pětačtyřicet stupňů Celsia. Tom Simpson je odhodlaný závod vyhrát. Na nic se neohlíží a šlape. A bere si amfetamin. Pod vrcholem se posilňuje ještě lokem brandy.

V průběhu etapy začíná kvůli dehydrataci kolabovat. Aby se nezdržoval, odmítá i vodu od kolegů, tvrdošíjně šlape dál. Jednou spadne z kola, nedbá varování, znovu nasedá, ale brzy kolabuje úplně, upadá do bezvědomí. Pomoc přichází pozdě. Tom Simpson umírá. V kapse má jednu prázdnou a dvě plné ampulky amfetaminu. Příčinou smrti prý bylo vyčerpání, dehydratace, drogy a alkohol v kombinaci s chudokrevností.

Proč to Simpson nevzdal? Kvůli své urputnosti? Nebo sehrály roli také peníze? Krátce před závodem si totiž pořídil luxusní mercedes a prý doufal, že jej výhrou v závodu splatí. A také snad chtěl co nejdříve s cyklistikou skončit a věnovat se rodině.

Po této tragédii se cyklisté ze závodu domluvili, že pojedou závod společně a vyhrát nechají jiného britského cyklistu, Barryho Hobana. Toho, jehož si o dva roky později vzala vdova Simpsonová.

1954† Frida Kahlo

Život zamíchal Fridě Kahlo s kartami velmi krutě hned na počátku jejího života.

Osud této talentované mexické malířky a mimořádné osobnosti silně ovlivnila nehoda, která se jí stala v pouhých 18 letech. Autobus, v kterém jela ze školy, se srazil s tramvají – Frida byla nalezená se zlomenou pánví, zlomenou páteří, rozdrcenými žebry a tyčí zabodnutou v těle. Podstoupila nespočet operací, rok byla upoutaná na lůžku obalená v sádře, trpěla velkými bolestmi, ale Frida byla silná a podařilo se jí zotavit. Přesto až do konce života nesla následky tohoto zranění.

Setkání se smrtí, časté trápení v kombinaci s obrovskou vášnivostí a vůlí žít, se odráží také ve Fridiných obrazech. Už během své rekonvalescence začala malovat olejem autoportréty plné výrazných barev s prvky mexické lidové kultury.

V jednadvaceti letech se Frida seznámila s uznávaným nástěnným malířem Diegem Riverou. Zamilovala se a nakonec se za bouřlivého a o dvacet let staršího Diega provdala.

Jejich láska byla osudová, nějaký čas pobývali v USA, kde byl Diego zcela pohlcen svou prací a Frida zůstávala osamělá. Diego, který podléhal svodům žen, měl dokonce poměr i s Fridinou sestrou. Přesto Frida nakonec Diegovi odpustila. Sama byla za svého života milenkou Lva Trockého. Kvůli svému zranění z minulosti se Fridě nepodařilo mít vysněné dítě. Důsledky staré nehody – spojené ke konci života se závislostí na morfinu – nakonec její tělo zničily. Tato velká malířka i významná žena zemřela v 47 letech.

1946† Alfred Stieglitz

Alfred Stieglitz byl jeden z nejslavnějších světových fotografů. Vyrůstal v New Yorku, ale jeho rodiče pocházeli z Německa.

Jako první začal na přelomu století seznamovat Spojené státy s moderním uměním ve své galerii, kde vystavoval i fotografie. Neustále experimentoval. Mezi jeho nejslavnější díla patří série portrétů a aktů jeho druhé ženy, proslulé malířky, Georgie O’Keeffeové.

Sestře o své druhé ženě napsal: „Mluvili jsme prakticky o všem. Do jednoho týdne se nám vešla celá léta. Nemyslím, že bych někdy zažil něco podobného.“

1925* Ivan Medek

Byl vnukem malíře Antonína Slavíčka. Když jeho babička ovdověla, provdala se za malíře Herberta Masaryka, a tak se Ivan Medek stal nevlastním pravnukem prvního československého prezidenta. Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec, legionářský generál a spisovatel Rudolf Medek. Ivanův bratr Mikuláš byl jeden z našich nejvýznamnějších malířů, ale Ivan tíhl k hudbě. Byl přijat na klavírní konzervatoř a zároveň se zajímal o studium skladby. Jeho profesor mu prý tehdy řekl: „Když ti to nepůjde, můžeš dirigovat. A když nepůjde ani to, budeš psát do novin, to může každej.“ A tak během války začal publikovat články o hudbě.

Byl zakladatelem Českého komorního orchestru s dirigentem Václavem Talichem, kterého statečně hájil vůči Zdeňkovi Nejedlému. Pak se stal manažerem České filharmonie. Ovšem když k prvnímu výročí sebeupálení Jana Palacha zařadil na program koncertu Honeggerovu Johanku z Arku, dostal vyhazov. Po podpisu Charty 77 se živil jako saniťák, šatnář či umývač nádobí, a přitom trávil dlouhé hodiny při výsleších na StB. Jednou ho vyvezli za Prahu a zbitého pohodili ve škarpě. To byla poslední kapka: pochopil, že musí emigrovat. Usadil se ve Vídni jako dopisovatel Hlasu Ameriky. Po roce 1989 se stal poradcem České filharmonie a ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání a kancléřem prezidenta Havla.

1925nález Věstonické venuše

Nejpradávnější ženskou „hvězdou“ je bezesporu Věstonická venuše. Tato nejstarší dochovaná keramická soška na světě je žena nevyčíslitelné hodnoty.

Tým profesora Karla Absolona objevil venuši v popelišti, které bylo součástí nalezeného tábořiště lovců mamutů. Venuše byla rozlomená na dva kusy, nejdřív nikdo nevěřil, že by části patřily k sobě, až po důkladném očištění se ukázalo, že celek vytváří kyprou ženskou postavu.

Vědci a archeologové se do venuše tak zahleděli, že si po dlouhá léta nevšimli zásadního a pikantního detailu. Věstonická venuše má na spodní části zad otisk lidského prstu! Navíc má tento otisk tak jemné papilární linie, že se muselo jednat o křehkou ženu nebo dokonce o přibližně jedenáctileté dítě.

Ve vědeckém světě to způsobilo nemalé pozdvižení a všichni se ptali: Kdo si sáhl na venuši? Mohla nejslavnější ženu z pravěku vytvořit opět žena? Každopádně tím byl vyvrácen názor, že sošku vytvořil muž jako symbol tehdejšího sexuálního ideálu. Věstonická venuše zůstává opředená tajemstvím – vždyť je to taky žena.

1921† Gabriel Lippmann Letos je první barevné fotografii právě sto patnáct let. Stvořil ji francouzský fyzik Gabriel Lippmann, rodák z Lucemburska. V mládí velice nadaný, ale lenivý a také zlobivý student. Díky svému přístupu ke studiu nikdy nezískal učitelský diplom. A vidíte. Nakonec byl i bez něho v osmatřiceti letech jmenován profesorem matematické fyziky na pařížské Sorbonně. A v roce 1908 dostal Nobelovu cenu za fyziku. Za výrobu první barevné fotografické desky, přesněji, za objev barevné fotografie na principu interference světla.

Bohužel, Lippmannova metoda, kterou příliš nechápu, a tak se ji nebudu snažit ani vysvětlit, byla vzhledem k dlouhým expozičním časům nepraktická. Navíc nebylo možné dělat kopie jednotlivých snímků. Proto se nikdy moc nerozšířila. Jedno je však jisté. Nobelovu cenu si Gabriel Lippmann zasloužil. Dokázal svým následovníkům, že to jde.

1894* Isaac Babel Isaac Babel se narodil v Oděse. V jedenácti letech přežil židovský pogrom. Soused křesťan se slitoval a rodinu Babelových schoval ve sklepě. Isaac se proslavil povídkami, jejichž styl bývá označován za groteskní „směs brutality a něhy.“ Jak pravil jeden kritik „jedním dechem mluví o hvězdách i o kapavce.“

V době občanské války v Rusku bylo těžké se brutalitě vyhnout. Babel bojoval v Rudé armádě. Zúčastnil se tažení 1. jízdní armády vedené Semjonem Buďonným a brutality poznal víc než dost. Něha vycházela z něj. Psát začal ještě za studií na obchodní škole. Psal o tom, co znal, co viděl kolem sebe. V Petrohradě se setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, který ve svém časopise Letopis uveřejnil některé jeho povídky. Nikdy mu za to nepřestal být vděčný.

Vděčil mu i za pomoc při vydání sbírky povídek Rudá jízda. Gorkij se zasadil za její vydání, přestože povídky vycházející z Babelových zážitků během ruské invaze do Polska v roce 1920 postrádaly žádaný revoluční romantismus. Místo toho líčily život tak syrový a surový, jaký byl.

A Babel, který si jimi vysloužil nenávist mnoha mocných včetně Buďonného, pokračoval. Ve 30. letech psal o neblahých důsledcích kolektivizace, o hladomoru na Ukrajině. Když v roce 1936 za podezřelých okolností zemřel Gorkij, Babel jen suše poznamenal: „Brzy si přijdou i pro mě.“ Nemýlil se. Na základě křivého obvinění ze špionáže byl na jaře 1939 zatčen a zahynul v berijovském koncentračním táboře. Jedna verze tvrdí, že byl zastřelen, druhá, že 17. března 1941 v táboře zemřel na tyfus. Ani po roce 1954, kdy byl rehabilitován, nebylo o okolnostech jeho smrti oznámeno nic bližšího.

1841* Otto Wagner

Rakouský architekt Otto Wagner patří mezi zakladatele moderní evropské architektury.

Narodil se na předměstí Vídně. Vyrůstal jen s matkou, která na něj měla velký vliv. Dokonce se na její přání oženil. Možná právě proto manželství nebylo příliš šťastné, k rozvodu se však Wagner odhodlal až po smrti své zbožňované matky. Podruhé se oženil z lásky, ale jeho o hodně mladší žena po těžké nemoci zemřela. Tehdy si začal psát deník ve formě dopisů pro ni.
V profesních začátcích nacházel inspiraci především u tradičních historických slohů. Postupem času více a více experimentoval. Stal se velkým inovátorem. Rád využíval nejnovějších materiálů a technologií.

Vstoupil do skupiny Vídeňské secese. Po několika letech ale Wagner skupinu opustil, stejně jako její další významný člen, malíř Gustav Klimt, jehož práci Wagner nesmírně obdivoval.

Obrovský význam měla Wagnerova pedagogická činnost. Vyučoval architekturu na Akademii ve Vídni. K jeho žákům patří celá řada vynikajících architektů.

Otto Wagner spojoval krásu a účelnost. Ve slavném spise Moderní architektura napsal: „Nepraktické nemůže být krásné.“ Studenti a obdivovatelé architektury se nezřídka sjíždějí do Vídně právě proto, aby viděli mnoho jeho staveb na vlastní oči.

1793† Jean Paul Marat „Z pouhých potřeb člověka vyplývají jeho práva,“ hlásal lékař tělesné stráže hraběte d'Artois, mladšího bratra Ludvíka XVI. a fyzik tak uznávaný, že mu bylo nabídnuto místo ředitele madridské Akademie věd.

Ale přišla Velká francouzská revoluce a z Marata se stal politik a „přítel lidu“. „Nemá-li někdo ničeho, má právo vyrvati druhému přebytek, jímž se tento přecpává. On má právo vyrvati mu i věci potřebné, ano, aby neumřel hlady, má právo zardousiti ho a nasytit se jeho ještě živým masem. Aby zachoval život, má člověk právo hřešiti proti vlastnictví, svobodě, životu svých bližních. Aby se vyhnul utiskování, má právo utiskovat, spoutat a zabít.“ Prosazoval smrt krále a žádal další hlavy: „Pět nebo šest stovek uťatých hlav zajistí váš klid, vaši svobodu a štěstí!“

To bylo v roce 1790. V roce 1792 už pro „spásu republiky“ žádal tři sta tisíc hlav. Jeho řádění ukončila royalistka Charlotte Cordayová. 13. července 1793 jej zavraždila.

1607* Václav Hollar Víte, že učitelem kreslení anglického prince, budoucího krále Karla II. byl český rytec, pražský rodák Václav Hollar? Zasloužil se o to Angličan Thomas Howard hrabě Arundel. Setkání s ním změnilo Hollarův život.

Stalo se to roku 1634. Hrabě Arundel, anglický vyslanec u císařského dvora, obdivoval Hollarovo rytecké umění a vzal ho s sebou do Londýna. Hollarovi se v Anglii zalíbilo a s malými přestávkami v ní strávil zbytek života. Stal se "královským kreslitelem". Tvořil volné grafické listy, mapy, portréty, žánrové kresby, zátiší i knižní ilustrace. Byl pilný a úspěšný a přece zemřel v chudobě.

Mor v roce 1665 mu vzal jediného syna a požár Londýna o rok později téměř všechen majetek. V souvislosti s požárem se ale nejvíc projevilo, jakou vážnost Angličané přikládají jeho dílu. Hollarův Pohled na Londýn posloužil jako model pro rekonstrukci města.

1399† Petr Parléř Po smrti Matyáše z Arrasu se dostavby katedrály svatého Víta ujal Petr Parléř. Sochař, řezbář, kameník, stavitel, architekt a zakladatel pražské parléřovské huti, která šířila slávu českého stavitelského umění do celého gotického světa.

O Petru Parléři toho moc nevíme. Narodil se někdy v letech 1332 nebo 1333, neví se ani, jestli v Kolíně nad Rýnem nebo ve Švábském Gmündu. V huti svého otce Jindřicha se naučil řemeslu a vyrazil do světa. Za příbuznými. Hutě Paléřovic rozvětvené rodiny byly rozsety po celé Evropě. Parléři působili v Norimberku, ve Vídni, v Basileji, Ulmu, v Záhřebu a já nevím, kde ještě. Petr Parléř nesbíral jen stavitelské zkušenosti. Při stavbě katedrály v Kolíně nad Rýnem si našel manželku, dceru kolínského kameníka Hamma. V roce 1353 se na stavbě ve Švábském Gmündu setkal s Karlem IV. Mladý stavitel císaře zaujal tak, že ho tři roky nato pozval do Prahy a svěřil mu stavbu svatovítské katedrály. Petru Parléři bylo třiadvacet, nanejvýš čtyřiadvacet let. Katedrálu stavěl půl století. Přepracoval původní plány, vystavěl v chrámu chór a překlenul ho síťovou klenbou, postavil Zlatou bránu katedrály, kapli svatého Václava, sakristii a věž. A do svatovítského trifória vytvořil busty Karla IV. a Elišky Pomořanské a také svou.

A postavil také kamenný most přes Vltavu, později nazvaný Karlův, a u něj Staroměstskou mosteckou věž, kapli Všech svatých na Pražském hradě a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Dnes spolu s Matyášem z Arrasu odpočívá pod dlažbou svého největšího díla. Katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

100 př. n. l.* Gaius Julius Caesar Gaius Julius Caesar byl schopný politik, vynikající vojevůdce, skvělý řečník a také spisovatel. Jeho Zápisky o válce galské patří ke skvostům antické klasiky. Jak vypadal? Jeho životopisec Suetonius říká, že „posta- vy byl vysoké, pleti bílé a jemné, obličeje poněkud plnějšího, očí černých a živých a zdraví stálého. Vyjma toho, že v posledních letech nenadále omdléval a i ve snu se lekal. A dvakrát byl při výkonu úřadu zachvácen padoucnicí. V péči o tělesnou krásu byl úzkostlivý a velmi těžce nesl ohyzdnou pleš. Proto si zvykl sčesávat řídnoucí vlasy dopředu a ze všech poct, kterých se mu dostalo, nepřijal žádnou jinou s větší radostí, než právo nosit neustále vavřínový věnec.“ Byl náchylný k rozkošem. Při galském triumfu prý jeho vojáci zpívali: „Římané, své ženy chraňte, jdem k vám s lysým nemravou!“ Uměl skvěle zacházet se zbraní i jezdit na koni. Lid ho miloval a senátoři se ho báli.

O březnových idách roku 44 před Kristem jeho život ukončily dýky spiklenců. Jak napsal Seneca: „Božského Caesara zavraždil větší počet přátel než nepřátel, protože jim nesplnil jejich nesplnitelná přání.“ Nikdo z vrahů ho nepřežil o více než tři roky.

Sdílet

Facebook Twitter E-mail

Odkaz