Kristýna
15. 5. 2017
Vzpomínáte si na Kristýnu? V druhé sérii přivedla na svět syna Eliáše. „Dobrý den všem fanouškům naší rodiny. Máme se s Eliášem báječně. Synkovi byl před více než rokem diagnostikován Aspergerův syndrom. Dny jsou v režii tohohle bubáka, ale my se nedáme. Bojujeme jak lvi a Eliáš dělá ohromné pokroky. Dokonce to vypadá, že by mohl zvládnout školku. Jsem hrdá maminka malého podivína. Přátelé, a žádné koutky dolů, protože jak říkám: Hlavní je se z toho nepos*at. Přejeme vám všem krásné a šťastné bytí. Kristýna, Eliáš a zvěřinec."
Jak se máte?
Máme se báječně, jen já někdy unaveně a jsem v ohromném kalupu. Potřebovala bych dostávat jídlo v pilulkách a kafe kapačkou, abych stihla vše, co za den mám.
Máte existenční starosti?
Úplně nevím, co myslíte pojmem existenční starosti. Protože někdy je největší existenční starost sama Eliášova existence a to, abych ho nepřetrhla jak hada. Někdy je prostě jen málo času Jelikož Eldovi diagnostikovali Aspíka, bylo mi jasné, že to bude chtít pár vychytávek navíc, takže jsem začala v době, kdy synek spí a já odevzdám chůvičku někomu ze sousedů, poletovat kolem špinavých hrnců v místní restauraci. Protože spánek a odpočinek je pro bábovky. Žádná závratná kariéra to nebude, ale člověk u toho krásně vypne mozek, jen doma by to nádobí už místo mě mohl mýt Elda.
Jak se Asperger u Eliáše projevil?
Vlastně nevím, co je či není typický Asperger. Já jen věděla, že něco s Eliášem není dobře a přes několik vyšetření někdo vyslovil tento ortel. Ihned jsem se spojila s neziskovou organizací Apla, kde nám byl přidělen úžasný terapeut. Nečetla jsem si žádné obecné poučky ani návody k použití. Funguji s Eliášem podle mého zdravého rozumu a společně s konzultacemi s terapeutem to dává smysl a přináší to své ovoce. V praxi to je asi tak, že uděláte vývojově 2 až 3 malé krůčky vpřed, a pak přijde jeden větší záchvat či přibude nový spouštěč a jdete 5 sloních kroků vzad. Ale více méně jsme teď s Eliášem na dobré vlně a pádíme do sluncem zalitých dnů.
Co Eliáše baví?
Je to můj malej podivín. Miluje vše o zvířatech, vesmírných raketách a letadlech. Odmítá kreslit stromečky, sluníčka, my fičíme v písmenech a číslech. Až si říkám, že by o tu dětskou naivitu neměl tak rychle přijít, a proto teď zkoušíme zápisy do školek. Ovšem to je taky věc, bohužel narážím na nevědění či nechtění vědět, co je Aspík a jak na tom Elda je. Přestože mám posudek od terapeuta, že Eliáš klasickou školku zvládne a že ji vřele doporučuje, paní ředitelka se na Eldu tváří jak na ponožky po fotbalovém zápase. V podmínkách má přitom zadní vrátka v podobě tříměsíční zkušební lhůty, ale ani pro tu šanci Elda očividně není vhodný.
Jaký je to pocit pro mámu? A co byste nejvíc potřebovali?
Rozhodně tu nechci být za plačku, ale je to pocit zmaru. Dřeme na sobě s Eldou, aby byl co nejvíc samostatný a začleněný do klasického kolektivu, a pak narazíte na lidskou hloupost. Nedokážu moc popsat, co rodičům chybí. Nežiji teď moc společenský život. Odmítla jsem chodit do skupin lidí se stejným trápením. Asperger je individuální porucha, tedy jeho projevy, spouštěče, a já nemám v hlavě kapacitu na nic jiného, než se snažit koukat na svět Eliášovýma očima, abychom byla aspoň o vteřinu dřív u eventuálního problému. Nedělám mu svět bez „ostrých“ hran, ale dělám mu průvodce obyčejným světem pro něj s neobyčejnými pravidly. Eliáš nefunguje na rozkazy/příkazy, musím s ním hovořit v souvětích. Informace pro něj musí být dost konkrétní, aby neměl potřebu reagovat A proč? Musím dávat děsný pozor, co mu říkám, protože si to Eliáš pamatuje a bere mě jako šerifa správnosti.
Kolik vás doma je?
Nerada bych, aby toto vyznívalo jako kňourání nespokojené matky. Vůbec ne!! Jsem hrdá matka malého podivína. A jelikož je mi povahově podobný, vůbec se mezi sebou „nepereme“, pokud mezi nás neskočí Aspík. S holkama se stále milujou, na sklonku podzimu se naše domácnost rozrostla o akvárko. Nejde říct, že o rybičky. Eliáš je dobrotivé povahy, a tak se dělí o jídlo, tedy ne o svoje, to nedá kousnout ani mně, ale zvířata poděluje mezi sebou. Což o to, psicím tu a tam trochu rybího žrádla nic neudělá, ale psí konzerva rybkám nešmakuje, a tak se stalo už trochu pravidlem, že jednou za tři týdny se nám mění vodní osazenstvo.
Jsem strašně ráda, že existuje internet. Můj osobní život je vlastně menší než nula, ano, mám osobní život v záporu. Ale díky světu mobilů a internetu mám aspoň obrysovou představu o lidech a sociálních vazbách. Tu a tam si napíšeme s holkama ze seriálu, s Verčou už si slibujeme návštěvu od doby, kdy jsem ještě měla špičky od sněhu. No, jak jsem říkala v úvodu, potřebovala bych mít víc času.