Historie

„V noci ze 14. na 15. března obsadilo říšské vojsko Moravskou Ostravu a Friedberg (Místek) a během 15. III. vstoupilo všemi směry na ostatní Moravu a do Čech. Také naší horskou obcí Staré Hamry projíždělo říšské vojsko celý týden na Slovensko. Nedaleké slovenské hranice od Bílého Kříže až po Bumbálku v sousední obci Ostravice byl obsazeny německými a českými celníky, na slovenské straně slovenskými. Obchod se Slovenskem úplně přestal. Najednou začalo pašování různého zboží jako koní, dobytka, vepřů, vajec, slaniny, mouky, lihu na pálení. Mnoho pašeráků a ponejvíce řezníků a obchodníků dobytkem bylo pochytáno a zboží odebráno a pokutováno.“ Tak líčí počátek protektorátní doby obecní kronikář v obci Staré Hamry.

Nastupující okupace

Obyvatelé protektorátu akutním hladem netrpěli, nějaké potraviny se vždy daly sehnat, i když ceny byly vysoké a nabídka mizerná. Problémy začaly hned po okupaci, kdy Němci díky umělému – a pro ně výhodnému – kurzu mezi markou a korunou nakupovali potraviny, které v Říši již byly těžko dostupné, mimořádně populární byly například šlehačkové dorty a uzeniny. Lidé, kteří pamatovali první světovou válku, se snažili vytvořit zásoby a jídlo si zavařit, aby jim vydrželo. Takový nápor na obchody měl jediný důsledek – už v červenci 1939 se projevil nedostatek potravin.

Klikněte pro větší obrázekOvoce a zelenina byly velmi těžko dostupné, proto se lidé vydávali na výlety do lesů pro maliny a jahody. Problémy byly třeba s dodávkami vajec, tuku a cukru, který se začal z protektorátu vyvážet. Ledacos se dalo nahradit – Češi postupně vyměnili sladidla za cukerín a med za tzv. sladomed. Od roku 1940 se nesměla prodávat káva, kakao a čokoláda, takže oblíbená cukrovinka z roku 1939 – cukr s kakaem – se stala minulostí. V době krize se dokonce začal propagovat odvar z jehličí jako zdravější náhražka čaje, čerstvé mléko bylo dostupné jen na venkově, ve městě většinou pouze v prášku, nedostávalo se soli ani koření, které opět zastoupily chemické náhražky, stejně tak tomu bylo s limonádou místo džusů. Omezilo se také čepování piva až o čtyřicet procent, relativně dostupnou zůstávala pálenka. Není divu, že cena za jeden kilogram sádla se na černém trhu koncem války vyšplhala až na 1800 korun, za kilogram kávy by však člověk musel zaplatit 9000 korun, ačkoliv před zákazem prodeje cena činila „jen“ 30 korun. Závratné ceny na černém trhu způsobovalo vysoké riziko spojené s ilegálním převozem potravin z venkova.

Protektorátní správa zdědila po zemřelém Československu řadu problémů. Jedním z nich byla uprchlická vlna z pohraničí, která se vzedmula v souvislosti s německou okupací Sudet a polským záborem Těšínska. Pro uprchlíky se stala právě Moravská Ostrava jedním z nejvýznamnějších útočišť. Ačkoliv státní úřady a dobročinné organizace ve městě nebyly na tak drtivý nápor uprchlíků připraveny, podařilo se jim po úvodních rozpacích zorganizovat poměrně dobře fungující záchranný systém. Do konce roku 1938 zajistil uprchlíkům alespoň základní sociální jistoty (jako stravování, nouzové ubytování, lékařskou péči, a některým dokonce i práci). Ale přesycený pracovní trh, bytová nouze, obavy starousedlíků z možné konkurence a neustálý příliv dalších uprchlíků do města však uzavíraly veškeré snahy do takřka neřešitelného kruhu. S novou vlnou těšínských vysídlenců z počátku roku 1939 se už Ostrava sama vypořádat nedokázala. Úlevu městu nepřineslo ani každodenní odesílání uprchlických transportů dále do vnitrozemí.

Po obsazení zbytku republiky Německem se tímto problémem musela zabývat německá okupační správa, která se jej snažila ráznými a často nevybíravými prostředky jednou provždy uzavřít. Válečná konjunktura ostravského průmyslu pohltila brzy všechny doposud volné pracovní síly, uprchlíci zařazení do pracovního procesu (bohužel ne vždy podle dosaženého vzdělání a kvalifikace) se stali soběstačnými a nemuseli být podporováni ze státních prostředků. Sami uprchlíci ovšem považovali takové vyřešení svých problémů za pouhé provizorium, které často trvalo až do konce druhé světové války.

Potravinové lístky

Klikněte pro větší obrázekV říjnu 1939 bylo nutné zavést tzv. potravinové, lístky, jež měly přísně omezit odběr másla, jedlých tuků, cukru, masa a masných výrobků, mléka, kávy a kávových náhražek, čaje, mouky, chleba a jiného pečiva.

Němci měli podle lístkového systému nárok na více potravin než ostatní. Češi byli rozděleni na obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující, těhotné ženy, šestinedělky a děti do deseti let. „Běžný spotřebitel“ měl týdně nárok na 2900 g chleba (nebo 1200 g chleba a 900 g mouky), půl kila masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků a denně čtvrt litru mléka. Tyto hodnoty se časem snižovaly a úměrně tomu rostly ceny na černém trhu, které v některých případech stouply až o dva tisíce procent!

Příděly pro občany byly přísně upraveny a limitovány dle věku a povolání. Děti do 6 let, děti od 6 do 12 let, děti od 12 do 20 roků, dále na obyčejné pro občany nad 20 roků a některé výjimky pro těžce pracující. Při nákupu v obchodě občan předložil potravinové lístky a dle požadavku na určitý druh potravin se ustřihl příslušný kupon – například 500 g cukru. Když požadoval kilo, ustřihlo se 2 x 500 g. Při odběru 25 dg másla se muselo vystříhat potřebné množství lístků (kuponů) s celkovým váhovým množstvím 250 g, aby se mohlo prodat čtvrt kila másla. Tak to bylo u všech potravin.

Ve skladech obchodů byly tak zvané moučnice, kde se pytlovaná mouka dělila na žitnou, pšeničnou, otruby apod. Obsluha jednoho zákazníka byla pak velmi dlouhá a někteří občané to přijímali s nevolí. Při tomto setkávání v obchodě se vždycky přetřásaly všechny problémy vesnice, osobní starosti i radosti a čekání tak rychleji utíkalo.

Temná města i vesnice

Podzim 1939 proběhl za hlaholu válečné polnice. Pro obyvatelstvo v Čechách a na Moravě válka znamenala opět mnoho dalších nových omezení. Tím nejméně příjemným bylo nepochybně povinné zatemňování budov. Od 1. září se do tmy ponořily města i vesnice. Černým papírem anebo látkou byly zakryty okenní tabule, byly vypnuty pouliční reklamní poutače ve městech, světlomety automobilů dostaly speciální kryty a dokonce se dbalo, aby na hřbitovech neplápolaly svíčky. Dodržování pravidel zatemňování bylo pečlivě kontrolováno a nedostatky stíhaly nesmlouvavé exemplární tresty. Samotná válka v Polsku proběhla hladce (blietzkrieg). Německo během pár týdnů srazilo Poláky na kolena.

Po pádu Varšavy byl opět důvod k oslavě i na Starých Hamrech: „Na všech státních a veřejných budovách v Protektorátu Čechy a Morava byly vyvěšeny protektorátní vlajky i vlajky s hákovým křížem. Vlajky visely po sedm dní,“ čteme kronikářův zápis.

Klikněte pro větší obrázekS rokem 1940 přišla i nová pravidla. Byl proveden soupis domácího zvířectva, slepic a nařízena povinná dodávka 60 ks vajec ročně. Jednotlivá nařízení a příkazy končily vždy závěrečným oznámením, že každé porušení se trestá vysokými pokutami a smrtí. Kdo chtěl zabíjet prasátko, musel žádat o povolení obecní úřad a hned odvádět z této zabíjačky sádlo do určených skladů.

Lístkový systém, který se již ustálil, nestačil pro život a tak se hledaly náhradní zdroje a možnosti obživy. Chodilo se vypomáhat k jednotlivým sedlákům a při každém ukončení prací se každý snažil dostat něco z potravin. Příkazy a nařízení se ještě v tomto roce nebraly tak vážně, a tak se každý snažil získat některé potraviny mimo příděl.

Výměnný obchod

V této době nastal výměnný obchod. Protože obuv a mýdlo bylo na lístky, volné na trhu byly jen dřeváky, které Baťa začal vyrábět ve velkém množství, a staly se módními.

Průměrná mzda byla 1200 až 1600 korun. Ceny potravin byly stanoveny úřední vyhláškou.

Na poště se měly zasílat balíky s označením obsahu. Toto nařízení se ale nedodržovalo, protože kontroly zatím nebyly schopny to uhlídat. Veškerá nádraží byla oplocena a každý přijíždějící občan musel projít kontrolou s předložením jízdenky a kontrolou zavazadel, zda neveze potraviny.

Útěk na venkov a práce v zemědělství mohly na první pohled působit jako možnost předejít nedostatku potravin a schovat se před gestapem. Ale nacisté měli díky donašečům pod dohledem i venkov. Hospodářské komise, četnictvo a policie provádělo namátkové kontroly na vesnicích stejně jako ve městech, ale vesničané se to většinou dozvěděli předem, a proto měli čas schovat jídlo a drůbež. Slepice se schovávaly nejčastěji, protože trestem při odhalení byla stokorunová pokuta a čtrnáctidenní vězení, zatímco neodevzdání povinných dávek bylo trestáno přísněji. Odváděné dávky byly neúměrně vysoké, takže mnozí zemědělci museli kromě svých výpěstků ještě přikupovat potraviny, které potom odevzdali, natožpak aby ještě něco zbylo pro ně samotné. I na venkově platil lístkový systém, přičemž zemědělci nedostávali lístky na to, co sami vyráběli nebo pěstovali. Ilegální tisk vyzýval rolníky, aby ukryli, co mohli, a poskytovali potraviny Čechům za rozumnou cenu. Elektřina ještě ve čtyřicátých letech nebyla zdaleka všude zavedena a lidé byli zvyklí svítit petrolejkami. Ale i petrolej byl na lístky.

Beskydy oblíbeným cílem výletníků

Beskydský venkov zůstával oblíbeným cílem výletníků. Už za první republiky tu proudili lidé z měst na letní byty a také v hotelích na Starých Hamrech nebývala nouze ani o hosty ze vzdálenějších míst. Nyní mezi výletníky dominovali Němci. Na ozdravné pobyty za horským vzduchem přijížděly rovněž německé děti, na horských stezkách bylo možné potkat zase korzující německé oficíry z Ostravy či z Místku. Procházkám po lese věnovali občas svůj volný čas také muži ze služebny gestapa z nedaleké obce Bílá. V této chvíli byli tito obávaní tajní policisté téměř k nerozeznání od běžných turistů. Jen se chovali se povýšenecky a prýštilo z nich sebevědomí nadřazené rasy. Čechům nezbývalo než nečinně přihlížet a doufat, že bude líp.

Rok 1941 vypadal zprvu slibně. Úroda byla dobrá a válečná situace vzbuzovala naději na zvrat. Německá armáda, která se po svém prvním neúspěchu vzdala invaze na britské ostrovy, se rozhodla přepadnout obrovský Sovětský svaz. Z přesvědčení, že tentokrát si Hitler při východním dobrodružství zlomí vaz, se aktivoval domácí odboj. Ale wehrmacht postupoval a vítězil. Když byl v září dosazen za zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich, atmosféra se podstatně změnila. Stanné právo otřáslo ilegálním hnutím a následné perzekuce vyděsily většinu obyvatel protektorátu. Zhoršilo se rovněž zásobování. Z obchodů se staly pouhé výdejny potravin.

Nejistý osud židovského obyvatelstva

Klikněte pro větší obrázekNejhůře bylo asi Židům. „Ve zdejší obci bydlí dvě židovské rodiny – rodina Žofie Altmannové a rodina Anny Joklové,“ dozvídáme se ve starohamerské kronice. Už v březnu přišly rodiny o svou živnost – byli majiteli obchodu se smíšeným zbožím. Pak jim bylo zakázáno nakupovat vepřové maso, číst noviny, posílat děti do českých škol a padala na ně celá řada dalších omezení. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Se Židy se totiž v nacistických programech nepočítalo. „Dne 14. září 1942 opustily naší obec obě židovské rodiny – celkem sedm osob. Tak se naše beskydská krajina od Židů vyčistila,“ líčí v duchu dobového antisemitismu kronikář.

Osudem Židů byl holocaust. Ale jak poznat, kdo je Žid a kdo jim není? Vzhledem k tomu, že nacisté neměli a ani nemohli mít k dispozici žádný spolehlivý vědecký prostředek pro zjišťování „rasy“, byla pro určení židovského původu podle norimberských zákonů rozhodující příslušnost prarodičů k židovské náboženské obci. Za plného Žida byl považován každý, kdo pocházel alespoň ze tří židovských prarodičů. Velmi komplikovaná byla pak kategorizace tzv. „míšenců“. Za „míšence prvního stupně“ či „položidy“ byli považováni ti, kdo měli dva židovské prarodiče a k datu vydání norimberských zákonů nebyli členy židovské náboženské obce, ani nežili v manželství se Židem (v opačném případě byli považováni za plné Židy). „Míšenci prvního stupně“ měli sice obdobná práva jako plnoprávní němečtí občané, ale vztahovala se na ně některá omezení, např. směli uzavřít manželství pouze s „míšencem prvního stupně“. Pro uzavření sňatku s Němcem nebo s „míšencem druhého stupně“ potřebovali zvláštní výjimku. Za „míšence druhého stupně“ platili všichni, kteří měli jednoho židovského prarodiče. Vztahovala se na ně sice také některá omezení ve výběru povolání, ale obecně platilo, že cílem byla jejich integrace do německé společnosti. Proto byli také např. odváděni do Wehrmachtu, německé armády.

Zlomový rok 1942

1942. Rok začínal tuhými mrazy, které trvaly až do dubna. Školy byly uzavírány pro nedostatek uhlí, doprava byla nahrazována autobusy na dřevoplyn. Ten si každý autobus vyráběl sám a to tak, že kotel, který spaloval dřevo a přeměňoval je na plyn, byl umístěn na zádi autobusu a řidič musel chodit přidávat do ohniště dřevěné špalky. Zásoby dřeva obvykle vozil na střeše.

Tento rok byl pro celý protektorát tragický. Byla zavedena pracovní povinnost mužů od 17 do 65 roků, u žen od 17 do 45 let. Vzhledem k situaci na frontě byly snižovány dávky potravin a zvyšovány dodávky masa a obilí pro vojsko. Rok byl ve znamení stupňování náboru našich občanů na práci do Říše (hlavně ročník 1924). Začala bitva o Stalingrad a na podzim byl pak vyhlášen sběr kožichů a lyží pro východní frontu. Bylo zdraženo průmyslové zboží. I normálních hřebíků byl nedostatek.

Občané začali vzhledem k událostem na frontě dělat různé skrýše, aby mohli ukrýt potraviny před kontrolami, které se množily. Zvyšovaly se také ceny na černém trhu. Cena másla na 200 korun, vykrmená husa na plné 3 tisíce! Zatajené obilí se hospodáři snažili tajně semlít ve mlýně. Domácí šrotovnice a máselnice byly všem preventivně zabaveny.

27. května 1942 českoslovenští parašutisté provedli atentát na nenaviděného zastupujícího říšského protektora Heydricha. Následovala tvrdá německá odplata. V rozhlase denně zněly seznamy popravených, Lidice byly srovnány se zemí a trest smrti okupanti vyměřili také bývalému předsedovi vlády generálu Eliášovi.

Nacistická hrůzovláda kulminovala. Mašinerie smrti pracovala na plné obrátky. Pokud byl někdo jen trochu podezřelý, byl odvezen na gestapo. Pokračovalo se v dalších příkazech, zákazech a nařízeních. Byly vyjmuty krátké vlny z radiových přijímačů, aby se nemohl poslouchat zahraniční rozhlas. Přijímač byl povinně opatřen štítkem s nápisem, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.

Zahraniční rozhlas – hlavně z Londýna - vysílal zprávy čtyřikrát denně – dvakrát ráno a dvakrát večer. Vysílání bylo zahajováno typickým gongem stanice BBC a jeho znělka platí stále. Dozorčí činnost vykonávala policejní stanice. Naši četníci, dá se říci, našim občanům neubližovali. Zabývali se především trestnou činností, drobnými krádežemi apod. Mzdy našich dělníků byly na tehdejší dobu dosti vysoké, ale peníze neměly žádnou hodnotu, protože nebylo nic k dostání. Jen černý trh fungoval dobře.

Tož na zdraví!

Také beskydské obce strádaly nedostatkem, ale na rozdíl od města, bylo zde možno si něco vypěstovat a přilepšit si. Například když byly zavedeny lístky na tabák, řešil se nedostatek kuřiva domácím pěstováním: Povoleno bylo pěstovat 25 rostlin. Způsob zpracování se od chalupy k chalupě lišil. „Ať byl tabák zpracován tím nebo oním způsobem, když se kouřil bylo smradu jakoby hořela vedlejší vesnice. Každý si svůj výrobek chválil a kuřáci si jej nabízeli navzájem na zkoušku. Ale nikdo nikdy nedocílil opravdové tabákové chuti,“ čteme v jedné z beskydských kronik.

S podobným zápalem přistoupili horalé také k výrobě samohonky: „Vyráběla se z cukru, obilí, brambor, švestek a vůbec ze všeho možného. Aparáty k této výrobě byly nejrozmanitějších typů, různě dokonalé a podle toho byla i jakost výrobku,“ píše kronikář a dodává také technologické informace: „Kvas byl dán do velkého hrnce, do něj dán malý hrnec, nad to lavor se studenou vodou. Při ohřetí stoupající páry se na vnější straně srážely a odkapávaly do hrníčku. Tím byl celý proces hotov.“

Se skleničkou v ruce se pak po sousedku lépe klábosilo o nejnovějších událostech. A bylo o čem mluvit! V lesích jsou už běžně vídání muži se zbraněmi – partyzáni. SSmani se ubytovali na horních Hamrech a slídí po nich. V odlehlých chalupách se prý také zdržují uprchlí vězni – ruští vojáci. Nacházejí azyl v horských staveních, prchají na východ. Při přestřelce pod Lysou horou zajali němečtí vojáci partyzána Muroně – společně s gestapem teď obchází chalupy a udává ty venkovany, kteří jim pomáhali. Bylo hodně zloby a teklo mnoho krve. Ale mělo být ještě hůře.

Nacistická výchova mládeže

Klikněte pro větší obrázekNacistická říše si zakládala na práci s mládeží. Chlapci měli být ztělesněním všech árijských cností, zdatní, silní a plní víry ve Vůdce. Dívky zase měly na svět přivézt novou ušlechtilou generaci, která svým potomstvem osadí celosvětové panství Třetí říše. Protektorát nezůstával pozadu a po vzoru nacistické Hitlerjugend vyrůstala i česká mládež.

Všichni čeští chlapci a dívky od 10 do 18 let měli vykonávat tzv. povinnou službu. Pod tímto termínem se skrývala povinnost podrobit se mimoškolní výchově v nacistickém duchu. Tímto úkolem bylo pověřeno nově založené tzv. Kuratorium pro výchovu mládeže. Snaha, aby každý mladý Čech ve stanoveném věku prošel nacistickou výchovou, se ne vždy plně dařila, protože řada občanů toužila své děti před německým drilem ušetřit. Ale ten, kdo by se chtěl povinné službě mládeže vyhnout, k ní mohl být policejně přinucen či potrestán.

Organizace oficiálně zahájila svou výchovnou činnost 13. března 1943. Postupem času si Kuratorium vybudovalo správní a organizační strukturu, která plošně pokrývala celé území Protektorátu. Celkově se do aktivit Kuratoria pro výchovu mládeže podařilo zapojit asi půl milionu mladých lidí, což byla asi polovina veškeré české mládeže ve věku od 10 do 18 let.

Třetí říše spěje do finále

V létě 1944 otevřeli Spojenci novou frontu v Normandii a tlačili na Německo od západu. Nezadržitelně se hnali na Berlín také Sověti. Signály, že to s Třetí říší spěje do finále, byly patrné i ve Starých Hamrech. Průlety bombardovacích letadel, které se smrtícím nákladem mířily většinou nad průmyslové Ostravsko, byly stále častější. Jeden letoun padl nedaleko Starých Hamer. Posádka se snesla na padácích a hledala úkryt po vsích. Nedlouho poté klesl k zemi další americký bombardér. Jedenáct mužů se tenkrát zachránilo seskokem, dvanáctému se neotevřel padák. Jeho mrtvolu pak našli venkované po pátrací akci na stromě. Jmenoval se Cerman, byl to Kanaďan. Také v noci hučí letadla, to jsou partyzáni zásobováni shozy.

V říjnu proběhl také seskok celé skupiny rudoarmějců. Dva členové skupiny (Bachtin a Alexander) se však svým soudruhům ztratili. Když žádali o azyl u pasekáře Vrobla, ten oba zabil sekerou. Mrtvoly zahrabal v lese (po válce byl čin prozrazen, a Vrabla se synem odvezla NKVD neznámo kam).

Údolí Ostravice je střeženo německými hlídkami. Asistují jim také Rumuni a Maďaři. Mají vstřícný vztah k místnímu obyvatelstvu, za kousek chleba ochotně pomáhají venkovanům při žních a v hospodaření

15. listopadu o sobě dají vědět místní partyzáni – šest mužů s kulometem se objeví v dolních Hamrech. Prý budou střílet místní Němce a hlavně chtějí nasekat konfidentu Foldynovi. Po přestřelce s německými vojáky se stáhnou do kopců. Němci pak pro výstrahu na místě boje pověsí jakéhosi polského zajatce, kterého přivlekli z Ostravy. Čeští četníci tělo pak po celý týden hlídali.

Nedlouho poté okupanti provedou zatím nerozsáhlejší protipartyzánskou akci – Operace Tetřev hermeticky uzavře rozsáhlý beskydský prostor a pořádá hon na protivníky. V oblasti tou dobou působí partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova pod velením legendárního velitele Murzina, jednotka Wolfram a další menší skupiny. Brutalitu nacistů však pocítí především civilní obyvatelstvo vesnických obcí.

Těžce vykoupený mír

Klikněte pro větší obrázek Když se na jaře 1945 stahují ze Slovenska zdecimovaní Němci přes beskydské průsmyky, je všem místním jasné, že nastává poslední dějství dramatu. Všichni se však hrozí, co se ještě bude dít. Zvěst, že od Slovenska ustupují také SSmani, kteří systematicky pálí chalupy, vraždí obyvatelstvo a rabují, způsobuje paniku. Lidé v hrůze prchají s nejnutnější výbavou do lesů… Zvěst se naštěstí ukazuje klamnou.

Hrůza se však koná v nedalekém hotelu U Charbuláka, kam dorazila skupina 80 partyzánů a žádala 80 večeří. Když se nájemce hotelu Frajt netvářil příliš ochotně, byl zavřen ve sklepě. Po té partyzáni znásilnili jeho ženu, servírky a veškerý ženský personál i ubytované hosty ženského pohlaví, vše vypili a zdemolovali. Nazítří odtáhli k usedlosti pasekáře Milaty, kde orgie pokračovaly. Náhodou narazili na syna hajného Kremra, který jako příslušník luftwaffe zrovna dlel doma na dovolence…. Když roztál sníh, nalezli místní tři těla s podřezanými hrdly – byl to Rafael Kremr, hoteliér Frajt a jakýsi neznámý partyzán. Tak nás alespoň informuje místní kronika. 30. dubna je rozsáhlou sovětskou operací od Opavy osvobozena Ostrava.

4. května 1945 jsou osvobozeny také Hamry. Po silnici postupuje dlouhá kolona vozů tažená malými ukrajinskými koníky a silné nákladní vozy amerického původu, které táhnou těžkou vojenskou techniku. Vojáci žádají „mašinky“(jízdní kola) a „časy“(hodinky). Kdo je nedá dobrovolně, je o ně okraden. Rudoarmějci si berou také šatstvo. V Praze se bojuje na barikádách. Protektorát už neexistuje. Brzy zavládne mír.