University – Tajemství evropského zázraku

Univerzita je zcela novým typem školy, jaký nevytvořila nikdy předtím žádná vyspělá civilizace, ani orientální ani antická. Neznamená to, že by dřívější civilizace neměly školy charakteru vysokého učení, ale nedokázaly z nich vytvořit duchovně jednotnou a propojenou síť. To, že se to zdařilo západní Evropě, bylo zásluhou křesťanského univerzalistického (dnes bychom řekli globalizačního) programu, který církev důsledně naplňovala jako jeden ze svých prvořadých úkolů. Evropské etnikum za poměrně krátkou dobu vytvořilo univerzální vzdělanostní systém, který mu dodával silnější paměť, než jakou měly mnohé jiné, ještě ve 13. a 14. století, vyspělejší civilizace.

Za to, že evropská civilizace je posléze během 17. a 18. století předstihla, vděčí Evropa své křesťanské tradici vzdělání, která vznikala v síti klášterů a později v síti univerzit, zakládaných většinou papeži. Křesťanská církev byla jedinou významnou institucí, která přežila rozpad antického světa a uchovala dědictví antické vzdělanosti, neboť jej přejala a přizpůsobila svým potřebám. Zároveň se snažila důsledně naplňovat jako svůj prvořadý úkol myšlenku křesťanského univerzalismu, a sice udržet jednotu křesťanského lidu, církve jako Kristova společenství spásy.

Z těchto všech činitelů vyrostl patrně nejlepší komunikační systém, jaký kdy byl vytvořen a který překročil rámec církve a přispěl k propojení nejprve Evropy, posléze i světa. Tok informací byl totiž do značné míry zaštítěn jednotným metajazykem - latinou, na jejíž pojmovou čistotu, srozumitelnost, kompatibilitu a pojmové sladění, církev velmi pečlivě dbala.

Z tohoto pohledu univerzita, vznikající v soutěži papežů, králů i městských států Západu, v trvalém zápase mezi kancléři (těmi jsou často biskupové), profesory, studenty a měšťany, je duchovním i politickým místem, kde vzniká vědomí identity západní Evropy a jejích národů, je plodem spolupráce a soupeřivosti i dědictvím boje katolické církve za udržení duchovní jednoty západoevropského heterogenního světa.

Pro bývalého universitního studenta, papeže Inocence III., byla univerzita řeka, jež oplodňuje půdu všeobecné církve, a my dodáváme, že je to také strom života v našem pozemském ráji, z něhož jsme byli vyhnáni a na lodi jménem církev putujeme do nebes.