Rozhovor dramaturgyně Věry Krincvajové s autorem dokumentárního filmu Miro Remem

Kdy jsi začal film natáčet a jak dlouho natáčení s Richardem Müllerem probíhalo?

Celé to začalo před třemi roky v Bratislavě na lodi Adyho Hajdu, kdy se nám s kreativním producentem filmu Markem Kučerou podařilo přesvědčit Richarda, aby souhlasil s naší nabídkou natočit o něm film.

Nepatříš coby mladý tvůrce ke generaci „odchované" Müllerovou hudbou, takže co vlastně jeho tvorba pro Tebe představovala?

Nepatřím ke generaci odchované jeho ranou tvorbou, ale jeho tvorba z přelomu milénia mě už oslovovala silně. Potom jsem si nacházel cestu k jeho starším trackům. Jeho písně byly otevřené, intimnější než cokoliv jiného na trhu. Bylo zajímavé sledovat, jak jsem v nich v průběhu svého dospívání nacházel nové a nové významy. Podobně vícevrstevně se v současnosti snažím tvořit i já. Jsem rád, když film funguje jak na poprvé, tak na podruhé, i napotřetí a pokaždé jde o něco hlouběji.

Pamatuješ si na vaše první setkání? Jak probíhalo?

Úplně poprvé jsem potkal Richarda v hudebním studiu v bratislavských Kramárech. Přišel jsem za ním s nabídkou, jestli by neodehrál koncert ve vězení. Právě jsme točili film Comeback a Richard tedy plánoval svůj comeback na hudební scénu. Bylo by to ideální spojení. Bohužel nevyšlo. Richardovo onemocnění ho natolik limitovalo, že si na to netroufl. Škoda, bylo by to super.

Co je pro tebe jako režiséra při natáčení dokumentárního portrétu nejdůležitější?

Intimita, otevřenost, příběh.

Oslovil jsi také bývalé partnerky Richarda Müllera. Souhlasily s natáčením hned, nebo jsi je musel přemlouvat?

Točili jsme s nimi po konzultaci s Richardem. Tenhle nápad se mu líbil stejně jako nám. Prvotní komunikaci s partnerkami řešil už zmíněný Marek Kučera. Za nic jsme se neschovávali, na rovinu jsme řekli, že budeme intímní a otevření. A takoví jsme i byli. Ivu Bittovú jsme natočili jako první. Nikdy předtím se o vztahu s Richardem nevyjadřovala. Soňa na naše intimní otázky neodpověděla. Byla ale milá. Připravila si pro nás „partnerský“ statement, z kterého se dalo hodně věcí pochopit. Řekla, co chtěla říct, tečka. My jsme to respektovali. Wanda neměla problém mluvit o čemkoliv. Film jsme nakonec na ženách postavili, právě pro jejich otevřenost.

Ve filmu jsou i velmi osobní archivy natočené přímo Richardem. Nabídl tento intimní materiál k užití bez výhrad?

Jednoho dne nám Richard řekl, že má doma krabici plnou videomateriálů ze svého „zlatého“ období, kdy točil desku Nočná optika. Sám cítil, že to, co točíme, není to pravé ořechové. Chybějící energie a spontánnost z dob minulých je daní za nemoc, která ho omezuje. A tak nám poskytl archív, který ostře kontrastoval s jeho současnou podobou, s jeho dnešním životem. Bylo to velké gesto. Richard nás nelimitoval, spíš nás limitovali jeho manažeři. Ale to už je jiný příběh.

Svými dosavadními dokumenty jsi prakticky vždy vzbudil na Slovensku bouřlivé diskuse a rozděloval publikum na nadšené zastánce tvých filmů i na nesmlouvavé kritiky. Nejinak je tomu u Nepoznaného. Lze v těch reakcích nalézt nějakou pozitivní zpětnou vazbu, inspiraci pro další práci?

Je dobré, když filmy vzbuzují vášně, když se o nich hovoří. Ať už se o nich mluví v dobrém nebo ve zlém, vnímám obě polohy, i tu kritickou. Tyto polemiky jdou na vrub žhavým tématům s kulturně-společenským přesahem. Film považuju za prostor, kde nemusíte uhýbat, kde je možné být nekompromisní a autorský. V tom spočívá jeho kumšt. Jinak mě to ani nebaví.