29. říjen 2020

Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá…. Nebo Modlitba za vodu. Tak tyhle písničky známe snad všichni. Ve svém repertoáru je má populární Hradišťan. Založen byl v roce 1950 a zpočátku byli kromě muzikantů jeho členy i tanečníci. Postupně se ale obě skupiny rozdělily a hudební soubor se vypracoval mezi stálice naší scény. Dávno už nevystupuje jen s lidovými melodiemi a příznivce má i daleko za hranicemi naší země. Taky se pyšní řadou mezinárodních ocenění. Z Francie si například přivezl Zlatý náhrdelník burgundských vévodů nebo Pohár zlaté mirabelky. A za své nahrávky získal i několik Zlatých desek. Letos slaví neuvěřitelné sedmdesáté narozeniny. Takže všechno nejlepší, drazí Hradišťané, a společně s Ivanem Barešem si teď připomeneme váš příběh.

Ročně se na světě pokácí víc než 15 miliard stromů. Což je obrovské množství. A smutné je, že spousta věcí, které se ze dřeva vyrobí, nakonec skončí na skládkách nebo ve spalovnách. Dobrou zprávou ale je, že to mnoha lidem přestalo být jedno a začali s tímto alarmujícím stavem něco dělat. Patří mezi ně i manželé Hana a Lubomír Krupovi z Prahy, kteří se rozhodli dát druhou šanci přepravním paletám. Všimli si, že jsou mnohdy vyrobeny z krásných a exotických dřevin a byl by hřích je vyhodit. Pokusili se z nich proto vytvořit nábytek a výsledek překvapil i je samotné. Teď se v jejich dílně dveře netrhnou. Jak na neobvyklý nápad přišli, zajímalo Josefa Kubeše.

Hry na počítačích a v mobilech jsou pro naši nejmladší generaci jednou z nejoblíbenějších aktivit. Bohužel. Skupina matematiků z Karlovy univerzity se ale zhruba před deseti roky rozhodla využít tento fenomén ke vzdělávání. Chtěli spojit příjemné s užitečným a dětem zábavnou formou přiblížit některé významné události 20. století. Několik let přemýšleli nad podobou výsledného díla, až se nakonec spojili s historiky, grafiky a programátory a pustili se do práce. V malém školním vývojovém studiu vytvořili hru, která překvapila celý svět. Navíc se jim to podařilo s poměrně nízkými náklady. Dokázali tak, že nápad je přece jen pořád důležitější než rozpočet. V čem byl ten jejich tak originální, zjišťoval Ivan Bareš.

Už někdy před čtyřmi tisícovkami let naši dávní předkové zjistili, že při lovu jim mohou výraznou měrou pomoct i dravci. A tak se zrodilo sokolnictví, které se pak k téměř dokonalosti rozvinulo ve středověku. Římský císař Fridrich II. Štaufský dokonce prohlásil, že by mělo být povýšeno na umění. To proto, že čtyřnohého tvora dokážeme zkrotit násilím, ale ptáka, kroužícího vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen opravdu silný lidský duch. V posledních letech se tento obor opět těší obdivu a úctě. Dokonce se v roce 2010 dočkal zápisu na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jedním z těch, pro které se stal celoživotní láskou a osudem, je i Petr Kolomazník z Prahy. Co ho na dravcích tak fascinuje, zjišťovala Iveta Dvořáková.

Hrdinovi naší poslední reportáže Vítězslavu Dostálovi z Hlubočce pro změnu učarovalo kolo. Své první dostal k Vánocům, když mu bylo 6 let. A cyklistika se pro něj stala vášní. V sedle bicyklu poznával nejen naší zemi, ale i svět. Tedy místa, kam se za minulého režimu smělo. A když železná opona padla, rozhodl se v porevoluční euforii objet celou planetu. Dokázal to jako první Čech. Přesně za 3 roky a 3 dny navštívil 58 zemí pěti kontinentů. Urazil bezmála 60 tisíc kilometrů. Bez navigace, internetu a mobilu, protože tyhle vymoženosti tehdy ještě nebyly. Měl jen papírovou mapu a celou cestu absolvoval úplně sám. Jaké byly jeho nejsilnější zážitky i nejtěžší chvíle, zajímalo Pavla Bělíka.