Vratislav Varmuža

Portrét sochaře a a keramika (1996)

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Nerad hovořím o tom, co jsem chtěl a zamýšlel. Já se domnívám, že věci, čili to hotové dílo, by mělo hovořit za mě. A buď to, co jsem zamýšlel, tam je, nebo to tam není. A jakékoliv zdůvodňování a vysvětlování v mém případě se zdá zbytečné. I když v poslední době je tomu obráceně, když ve škole vidím, že studenti mi rádi zdůvodňují a rádi píši všelijaké filozofické úvahy a ty předkládají jako první, až druhé je to, co udělali. Takže se domnívám, že tomu může být i obráceně.

„Na počátku 80. let při své cestě do Poštorné za prací jsem ve vlaku zažil velmi zajímavou humornou historku. Moravští Slováci, tři hoši, z toho jeden asi padesátiletý, tedy v mém věku, hráli karty a bavili se. Jak už to bývá, nejvíc se bavili na účet toho nejstaršího. Ptali se ho, jak to vypadá, zda ještě může pracovat, zda dovede jezdit na kole. Pak se ho ptali, jak je to doma, jak jsou děti spokojené, jak je manželka spokojená a další podobné otázky. Tento velice moudrý hoch v závěru, kdy situace byla tak vypjatá, že to byla snůška urážek, najednou řekl: Volové, co umíte vy, umím já také. Praštil kartami a odešel. Jsou to slova, která jsem si zapamatoval a která jsem použil ke své tvorbě, a to tak, že jsem si řekl: Volové, co umíte vy, umím já také.

Původně jsem chtěl být malířem jako většina lidí, protože obrázky se mi líbily, sochy jsem nikdy neviděl. Veškeré mé směřování se vyvíjelo k tomu, abych se stal malířem. Někdy na počátku 60. let byla v Praze světová výstava keramiky. Díky tomu jsem si uvědomil, že dělat keramiku je pro mě něco závažného a důležitého.

V Poštorné jsem našel spoustu báječných lidí, mám zde spoustu přátel a kamarádů. A v Poštorenských keramických závodech, kde jsem strávil podstatnou část svého tvůrčího života a udělal téměř celou svou keramickou tvorbu, byli vždy ve vedení báječní lidé, kteří mi tuto práci umožnili.

Život, jak moje maminka říkala, je velmi krátký. Snad až později ve zralém věku člověk pochopí, že to není fráze. Domnívám se, že touhy a přání nikdy nekončí. Pokud je člověk zdravý, tak asi každý z nás má nějaké touhy. Přál bych si, abych do Poštorenských keramických závodů mohl stále ještě jezdit a mohl v klidu tu keramiku, ta svoje díla, tady vytvářet. Jak budou vypadat, jestliže se mi to podaří, nedovedu říci. Moje představa o tvorbě je spíš impulzivní, nahodilá než záměrná. Ale příliš od toho, co jsem udělal, se nějak lišit nebude.“

Stopáž15 minut
Rok výroby 1995
 ST 4:3