Tradice 1. máje od Jana Nerudy v kontrastu s perzekucí 70. let (2002)

Byl pozdní večer, první máj… Byl první máj… Račte odpustit, píše Jan Neruda roku 1890, že začínám také já ještě tou naší, poeticky sice líbeznou, přece však jen až příliš otřepávanou frází. A mně zase račte odpustit, že se na Letenské pláni roku 1975 trochu ukryji za Nerudu, abych vyjádřil něco ze svých pocitů nad 1. májem, vlastně nad letošním součtem všech 1. májů, na něž musím myslet, uvážím-li zkráceně všechno, co se událo za 85 let ode dne, kdy Jan Neruda napsal: „Zvláštní den, podivná nálada, nikoliv strach, ach ne, toho mě nepřipadla ani možnost, ale takové divné čekání čehosi neurčitého, naprosto neznámého, zachvělo také všemi mými nervy. Pocit nikoliv příjemný – pamatuji si jen na dva momenty v životě, kdy, ač podoba s nynějším momentem třetím není takto pražádná, měl jsem pocit přece stejný – poprvé roku 1848 v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována. Tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů. Podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové blížili se Praze.

Je dnes na pováženou opsat předešlý odstavec, jejž Neruda před 85 lety stvořil docela volně. Dojem z dělnického pochodu, jenž mu byl vysloveně sympatický, přiřadil k dojmu z dějů katastrofálních. To je přece známo – silné dojetí z velkolepého dobrého děje může být provázeno mrazením jako při strachu a naopak – mohutné špatné děje např. bouření živlů, mohou člověku působit pocity až estetického řádu. Blbec však byl by se i tehdy Nerudy dotěravě zeptal – proč vás napadá právě bombardování? Co že jste měl na mysli těmi Prušáky? Jenže blbec neměl tehdy ta úřední práva. Ani já jsem se ovšem nepotřeboval bát toho množství lidu na Letenské pláni, naopak – připadal jsem si tu chráněnější nežli ve svém domově, rozhrábnutém několik dní před tím policejní prohlídkou.

Tíseň, jež se mnou od té doby seděla doma a ve všem, mě provázela, tady opadávala, jako bych ji ze sebe stíral prosmýkávaje se davem, jehož členové jedno stejné zvolili si za ochranu osobním nelišením. Dal jsem si předtím jen tak ze sportu za úkol odhadovat, kolik je tu asi dělníků a jejich předáků, kolik úředníků a jejich přednostů. Nuže, to nebylo nikterak možné. Snad tato slavnost sama vybrala si mezi všemi vrstvami lidi nějak si podobné, ale známo je také, že není u nás viditelně příkrých sociálních rozdílů.

Pojď, Andulko, do háječka… hráli tlampače náramně silně jak u kolotočů. A mně se jak u kolotočů odlehčovalo. Jenže zároveň do mě zvenčí vsákl smutek z porážky. Netěšilo mě pozbývat strachu tímto šalebným způsobem. Nad prostranstvím se vznášely veliké šedivé balóny, každý pražský obvod měl tu svá čísla – tady byla Praha 7, a nyní se lidé křižmo prodírali pod své číslo. Od balónů vedly v písku bílé čáry, na nichž těsně stáli dělničtí milicionáři v uniformách z vojenského sukna, pouze však montérkové barvy. Jejich velitelé se vysílačkami domlouvali o spojení. Pořadatelé s páskem na rukávu dávali lidem rady, že nikdo se nemohl ztratit, kdo se rozhodl tu být. Ve svém pruhu každý už snadno našel svůj závod podle veliké firmy s odznakem, či podle předáka s přednostou, kteří zde byli dřív. Jakýsi muž, jenž právě i s dítětem za krkem našel šťastně své místo, zažertoval: Pane Svoboda, udělejte mi čárku.

Chladivý vítr hnal nízká oblaka a rozvíval transparenty v rukou pověřených nosičů i prapory na stožárech nad dlouhou, rudě potaženou tribunou včele prostranství, zatím prázdnou. Do zahájení slavnosti chybělo asi půl hodiny. Dav se mísil a zas třídil, a já o něm přemýšlel. Neruda píše o hrozivě působícím mlčení pochodujících dělníků vedených měrnou myšlenkou, jejíž silou se veškerá dosavadní situace společenská i politická jedním trhnutím dnes pozměnila. Nuže nemohu myslet jinak, než že od té doby dosáhlo dělnictvo svého, když se tak zklidnilo, a už nehrozí, když v přátelském ropotu povídá si tu o věcech, jež má, a nic o tom, že by bylo třeba změn, jež by znamenaly více.

Někdo zvoní u mých dveří. Vytrhávám tento papír ze stroje a ukrývám kamsi. Jdu otevřít. Byl to výběrčí nájemného, milý, dobrý výběrčí. Strojový buchot pochodové hudby pojednou ustává a z tlampačů zaznívá hymna – Kde domov můj, Nad Tatrou sa blýská. Všichni ustrneme v pozoru, i děti jen tiše patičkami točí důlky v písku. A já vidím – na tribuně se už černají sváteční oděvy dělnických předáků, blyští se tam brýle ministrů, nejedna paže je ve vojenském pozdravu ohnuta ke generálské čepici, revoluční prapory krotce pomlaskávají v májovém vánku. Klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů.

Zvláštní, ba prazvláštní den. Zřetelně slyším šeptat Jana Nerudu, zapomenutého doposavad na chodníku Na Příkopech, bylť nestačil znamenat, že dělnické bataliony dávno již prošly, že za 85 let ušly jinačí dráhu než z Karlína na Střelecký ostrov, a že jejich předvoj, nasednuv cestou do státních automobilů, dorazil na Letenskou pláň.

Dozněla hymna. Když k mikrofonu přistoupil vůdčí, dělnický předák – Dr. Gustáv Husák, aby promluvil o věcech všeho lidu, stalo se něco, co jsem věru neočekával – neslyšel jsem ničeho. Nashromážděný lid začal poznovu tak hlasitě o denních předmětech již dosažených, o zábavách, o dětech, o počasí. Chvíli jsem tam ještě postál, a pak jsem ve zvláštní rozpolcené náladě šel domů. Ano, byl 1. máj 1975. A kdo jej – co muž dozrálý myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene.

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument