Fejeton o kritice okázalosti a filozofického samozvanectví uměleckého světa (2002)

Známé fejetony Ludvíka Vaculíka inspirovaly režiséra Břetislava Rychlíka k jejich ztvárnění v televizní podobě.

Cyklus, v hlavní roli s dnes už klasikem české literatury, pokračuje autorovým příspěvkem z listopadu 1986 nazvaným Našim herečkám.

Autor v něm kritizuje okázalost a filozofické samozvanectví uměleckého světa.

Mám vinšovat Vlastě Chramostové a nemám rád herečky. To mi poraďte. Nemám rád herce, zvláště herečky, jako nemám rád zpěváky a sportovce. O sportu, té rozšířené neřesti, napíšu možná jindy. Dnes o té nechuti k herectví, protože narozeniny má divadelní umělkyně Vlasta Chramostová. A ta Vlasta Chramostová se na mě tehdy nezlobila, nemyslete si. Já jsem to přečetl na jejích narozeninách, to byla sranda, víte. My jsme měli pěkný vztah, já jsem jí říkal „mladší vlastenka“.

Já vlastně nemám rád umělecký svět. Nevím, zda je to u mě zdravý pozůstatek z mých hlinitých počátků, či chorobná předzvěst mých hlinitých konců. Jak oni kolem sebe rotují, přitahováni svými odpudivými náboji a okolo nich ti trabanti, kritici, ohlašovatelé a ctitelé. Je jich křížem krážem od písemnictví přes film a divadlo po malbu tolik, že opravdu jsou svým světem, jenž okolnímu vesmíru hlásí, o čem právě máte pět, zda je svobodno či nesvobodno a zač je duše. A tito sebranci o sobě vždy rádi veřejně besedují, píší, hlasitě se navzájem ctí, abychom je také museli ctít, spřádají souvislosti mezi čímkoliv a ničím, jen když si v tom najdou roli, a z jejich ušlechtile jemného dupotu zvedá se zvláštní prach, jemuž se praví kulturní atmosféra. A ta vyznačuje kulturní území, aniž se přemístí kolečko zeminy. To už zbude na lidi, kteří také vnímají, cítí a trpí, jenže to neumějí vymalovat a nedělají jeden druhému tu protekci.

Jakou já mám nechuť k těm uměleckým klubům, kde se smluveně pije, kouří a žvaní jak v hospodách. A musím se smát těm literárním kavárnám, kde si štamgasti dávají význam myšlenkových směrů, s nimiž stojí či padají dějiny ducha. Všechno toto umění a umění umění vzniká podle mých sebepozorování ze ctižádosti člověka, jenž se chce dát znát, proto se podle míry své síly a studu snaží vklíčit do obecného užitku.

To umělci vymysleli teorii o svém společenském poslání, vydávajíce se za barometr, sondu, svědky přítomnosti či proroky budoucna. Bývám si s tím tak protivný, že mě to žene až k pravdě. Proč psát? Nač psát? Jděte pryč! Jdu pryč! Ale když už je to, jak už to je, hledá si každý z nás pevné místečko v agresi umění všeho druhu a mezi umělci pár snesitelnějších, co si navzájem tolerují své samomluvné aspirace, až po mez mírné opilosti. Proto i já se sbližuju a smiřuju s umělou krásou např. Zoubkových soch, s filozofickou spekulací pudově malovaných obrazů Matalových, či posledně s infantilním půvabem toho šampiona chvátavosti, toho Hrabala. Taky mě až do záporu přitahuje dvouznačná tvář herce Hrušínského, a jiní, někteří, málokteří. Všechno je to trochu zvrhlost, droga, jed.

Divadlo, na rozdíl od herců, měl jsem vždycky rád. Divadlo jako výlet do cizího života, a ve vlastním životě jako vycházku na Poříčí, na Smíchov, na Vinohrady. Díval jsem se rád, ale nikdy jsem si řádně nevšiml, kdo tam hrál. Nikdy jsem proto neměl své oblíbené herce, jako nemám ani své oblíbené strojvůdce, přestože tak rád jezdím vlakem.

Vzpomínám na půvabný výjev u rozsvícené lampy v Komorním. Drahý lhář, ale kdo ho hrál? Nevím. Jistě jsem vídal i Vlastu Chramostovou, ale kdo hrál Plajznerku, nevím. Kdo mi tenkrát pekl denní chleba? Umění je prý chlebem duše. To se ti jistě líbí, herečko, že? Tedy jsem ho od tebe snědl a máš to. Já poznala svět a pochopila jsem, že není na světě ideál úplné dokonalosti. A přece ta touha dodnes je v mé duši jako kapka, která nevysychá.

Vlastně měl jsem kdysi oblíbenou herečku v Semaforu – Naďu Urbánkovou. Ale zazpívala hloupější písničku a uviděl jsem, že všechny jste nádoby – co do sebe necháte nalít, porodíte. V televizi jsem si zase oblíbil kdysi Janžurovou. Když se herečka člověku líbí, chtěl by ji mít blíž. Jeden kamarád to zkusil a z jeho života stalo se prý hrozné divadlo. Já ho nebudu jmenovat.

Myslím, že televize divadlu herce zničila. Nehrají už, imitují život. Kdo z nás mužů, kteří s požitkem vidí svou herečku na obrazovce, měl by z ní v životě radost. Manžel televizní herečky musí trpět mukami daleko horšími, než byla Čapkova kdysi. Nepravte mi, že když začne to obvyklé hnetení masa, že na tu chvilku vzali do hry jejího muže.

Cení si dnes herci svých nesčetných týdenních rolí víc než jednoho souvislého života? Či berou život jen jako divadlo? Tato divadelní sezóna zdá se mi už nepříjemně dlouhá a neveselá. A když se v ní ještě volba, role a kostým někdy zvrhne v hlasování mezi životem a divadlem, jak se máte herci?

Řeknete asi, že jsem staromódní. Trčím v divadelní sezóně, kdy si herci před tváří přidržovali jen masky zla, dobra, lásky, zrady. Ochránila je před jejich rolí. Domů pak šli ve svém pravém charakteru. Jaký jde domů herec, který se obléknutím role svlékl až na kůži? Převlékaje se po představení do svých slušných šatů, nebere si vlastně masku. Sílu sportovce, marná věc, musíme soudit podle toho, co ještě skočí. Sílu herce v dnešním divadle bez masek podle toho, co už skákat odmítne. Ano, vypadá to staromódně, ale bude to nové.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument