Proč jsou předpovědi do budoucna vždy varovné (2002)

Můj krajan Josef Koudelka byl v celém světě, zatímco já nikde. Možná proto jsme se nikdy nepotkali. Když ale vidím jeho obrázky, zdá se mi, že nemusím litovat svého sedění doma. Svět je škaredý. Můžete mi namítnout, že fotograf si úmyslně vybral škaredé pohledy na svět, jenže proč? Protože se mu daří špatně? Protože je možná nemocný? Protože se cítí sám? Protože nikdy nenachází to, za čím jezdí? Protože má strach z budoucnosti? Protože nemá děti? Protože má děti? To vše, ale i cokoliv z toho stačí, aby člověk viděl svět černě.

Koudelka nejen že tu nadělal samých pochmurných snímků, on do nich krom toho vpustil jenom zvířata, což přeci jindy bývá oblíbený zveselující prvek. Jeho zvířata však jsou také špatná. Zbídačená, opuštěná nebo zatoulaná, uvázaná, uvězněná, či dokonce mrtvá. Koudelka - možná na nás hraje morbidní pózu?! To nemám rád. Mezi pózou a oprávněnou nadsázkou je veliký umělecký rozdíl. Měl bych toho člověka trochu znát, neznám však, jsem proto svoboden v domněnkách o něm. Možná má sám doma pejska, jistě pěkně učesaného, nebo kočičku čistou, a nějakou také doufejme ženu. Když ne, tedy pardón. Ale bylo by to pochopitelnější, protože kdo by s ním vydržel, když je takový mrzutant. Kdo by se mu o ten dobytek staral, když je ve světě? Čili kdo by se tahal po světě s ním, navíc po tak neutěšených koutech každého státu?

Je to zajímavé, psát volně o někom, o kom nic nevíme. On ví, že si to všechno vymýšlíme. Můžeme říct všechno a bez závazků, zatímco kdybychom ho znali, museli bychom se držet pravdy. Totiž pokud bychom se jim nemuseli právě obloukem vyhýbat, nechtějíce ulbížit, urazit a dostat se před soud. Takto dnes bych se dnes před soudem hájil snadno. Podle předloženého souboru fotografií je Koudelka Josef škarohlíd a běženec, a ukazuje se takový naschvál. Je opuštěný, neboli frustrovaný - jak zní móda západu. Je asociální - v terminologii východu. Prostě je nekomunikativní, nedá se s ním jednat, hledí mimo lidi, nebere je vůbec do záběru, a aby to podtrhl - nedělá na barvu, nýbrž jen černobíle. Dotýká se lidstva klacíkem. Vnímá výhradně nepěkné stopy jeho přítomnosti na zeměkouli. Fotografuje ulici ve chvíli, kdy ji neruší žádný lidský exemplář. Krajinu a pole si vybírá pustá, kamenitá. Nejsou to pole lidského hospodáře, nýbrž země zničená nehospodárným člověkem. Není tam zeleného keříku, želva je na suchu, koza hledá odpadky v městě, a na lidi, zdá se, přišel mor, a dobře jim tak. Já si totiž myslím totéž, krajane.

Ale když přehazuju a obracím ty obrázky, říkám si - není to skutečně jen taková móda, hledat zánik a rozpad? Vídáme ovšem také veselé obrázky světa, které nám však připadají vždy povrchní, laciné a lehkomyslné. Navíc zpravidla něco propagují, nabízejí. Zdá se tedy, že hloubka myšlenek je výhradně ve smutku. Hluboký myslitel nikdy nebyl radostný. Kdo se zamyslí do budoucna, kdo chce načrtnout obraz příštího světa, proč vždy vidí především a jedině temno, hrozbu a nebezpečí? Předpovědi a teorie o budoucnosti jsou pořád varovné. Proč? Proč?!

I ti, co nám chtějí předestřít výboje do vesmíru, to radostné vítězství lidstva, nám nechtěně prozrazují, že v té době očekávají Zemi už úplně pustou, vydolovanou, vyschlou a přelidněnou. Přibývající lidstvo bude se tísnit na stále menší ploše a dělit se o pořád menší zásobu vody. Zkusme však myslet naopak - že lidstva bude ubývat. Ale - je to veselejší představa? Jak ho ubude? Čím? Pomocí jakých hrůz? Prostě připadá mi, že každá a jakákoliv představa o budoucnu je pesimistická. Napadá mi, zda to není jen tím, že v jakékoliv budoucnosti budeme jistojistě mrtví. Není náš pohled na radostné a svěží mládí nenarozených generací zabarven naší smrtí?

Radostné vize budoucnosti kreslili jen ideologové, utopisté a ctižádostiví plánovači lidských osudů, kteří se většinou vyvinuli v blázny nebo v zločince. Je tedy moudrost zásadně podstaty smutné, kdežto veselá je jen nezralost a hloupost? Vím už od svého katolického katechety, že budoucí poslední a nekonečná radost má být Bůh. Kdo věříme, máme se radovati. Ano, pokusil jsem se v mysli už i o takové perspektivy, ale to bych musel zdejší svět brát skoro lhostejně, nedbaje na stav polí a želv, nehledaje ničeho, než co mi samo přijde. Nanejvýš bych se ve své malé pravomoci pokorně staral o to své pole a o svou kozu. Ale což je to dnes možné, Koudelko?

Jsme ve slepé uličce života i fotografie. Přineste mi hluboké, veselé obrázky, povzbudivé a radostné, avšak plné ducha, síly a naděje! Nepřinesete, protože se nenajdou. Bude-li to právě narozené děťáko, budu na ně hledět se strachem - co budeš dýchat a jíst? Bude-li to úžasný pohled z pralesa, musím si říct - kam vlezl fotograf, vleze za ním určitě i dřevorubec. Když to bude úchvatně nedobytná skalnatá hora, vsadím se, že už se na ni vypravuje nějaký nadbytečný horolezec. Pryč s lidmi, nebo alespoň od nich. Ale to znamená, pryč od sebe. A jak se prosím od sebe jde pryč? To víme. Ale to chcete, umělcové?

Můj krajan, Josef Koudelka, nadaný fotograf, ale jaksi nechce ten poslední závěr ze svého počínání udělat. Jaksi si dává ještě naději. Čeká na milost? Od koho a odkud? Přehazuju znovu ty jeho obrázky, abych si domyslil, v co ještě doufá, a kam se chce utéct jako na poslední místo? Nalézám jediné – na obrázku č. 12 za neprůhledným křovím ta chudobná chýše s bílým štítem, na němž sedí psychicky zdravý malý pták, dobrovolně.

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument