Lidé si nejsou rovni a nemají mít stejná práva – převaha méně odpovědných a lidsky méně vyspělých lidí zničí Evropu (2002)

V době, kdy se na většině světa vede boj základní boj za rovnoprávnost lidí a za demokratický pořádek proti diktaturám, já se zabývám svou dávnou úvahou, že si lidé nejsou rovní, nemají mít stejná práva, a že Evropa by si to měla konečně přiznat a vyvodit z toho důsledek. Bojím se, že převaha méně odpovědných, či snad méně lidsky vyspělých lidí během několika volebních období zničí Evropu. Tím míním její přírodu, instituce, kulturu a ducha Evropy. V Evropě vymře po mozku i po srdci druh člověka, jenž kleče pokorně na zemi odvažuje se rukama roztrhhnout oponu nebeských sfér, aby zbožnou hlavu strčil drze do vesmíru. Tady by měl být k mé posile ještě jeden člověk od nás - Josef Váchal, spisovatel, malíř, grafik a posměvačný mystik. Jenže on je dávno mrtvý. Ten kdysi vyjádřil téma vašeho setkání slovy: „Svět se řítí do ďáblovy řiti!“, což znamená: „Die Welt ist auf dem Marschin den Teufels Arsch.

Tento svět, který je pořád ještě dost pěkný, patří všem. Ale všimněte si, kdo mu den po dni, metr za metrem dává podobu. Určití lidé, já jim říkám podřadní, vyřiďte jim prosím omluvu, si všude dobývají svobody zmocnit se toho, co se jim zlíbí a zničit, co nemohou dostat, vynutit si, co jim hoví a zakázat, čemu nerozumějí. Ostatní se jim přizpůsobují. Milion lidí se v noci vyhne odlehlým uličkám a parku pro stovku zločinců. Čí je svět? Společnost se snaží potlačit špatné činy tresty, ale na to je třeba pachatele nejdřív chytit. Proto v obchodních domech například jsme všichni sledování kamerami, umělecké galerie a muzea na nás nastražily poplašná zařízení, a přesto, že jsme nikdy neukradli ani svíčku, nacházíme kostely zamčeny, nebo jejich vchod zatažen mříží.

Čí je tedy svět? Největší škoda a nebezpečí nehrozí od tvorů zločinné povahy, vadného mozku a špatné výchovy. Evropský duch, tedy například úcta k lidské osobnosti, respekt k odlišným lidským skupinám, ohled k místu, tradicím a zvykům, slábne vinou lidí tzv. normálnícha průměrných, jakých je většina. Oni prosazují průměrná a krátkodobá řešení, jejich většinový vkus, plazící se při tom před módami, smazává půvab odlišnosti části světa. Tito lidé jsou vždy schovívavější k nižším projevům, a naopak nedůtkliví k těm, jenž je přesahují. Průměr a nízkost jsou ve zvláštním sousedství, nebezpečném a účinném. Úroveň lidské většiny, přes její lepší výživu, oblečení a elektronické vybavení, klesá. A vše - výroba, tisk, škola úřady, tomu ustupuje.

Jsme po generace vedeni k myšlence o rovnosti lidí, o směrodatné vůli většiny. Pro ni jsou od první třídy ve školách nadanější děti zdržovány ve vývoji méně nadanými. Proto citlivý mladý člověk se dlouho trápí tím, jak srovnat svou ctižádost, touhu a potřebu s míněním kolektivu a s prospěchem obce. Občanem se nikdo nerodí. Každý se rodí jen členem své rodiny, a ani tam není hned rovnoprávný. Občanem se stává pomalu, jak začíná chápat své okolí - občanem obce, svého kraje, státu. Ne každý občan státu je občanem Evropy. Neměl by tedy člověk nabývat občanských práv postupně? Uvažme, kdy asi začíná člověk chápat obec - její problémy, organizaci, a mít na ně platný názor. Tehdy by měl teprve dostat volební právo obecní. Podle své práce, svého jednání a podle vážnosti by pak občan obce nabýval vyššího práva - zemského? Státního? Každý trestný čin by znamenal zbavení volebního práva - tedy podvodníci, zloději, vrahové a špatní spisovatelé by nemohli do veřejných věcí mluvit. Vím, že můj návrh je opovážlivý. Zdá se mi, že takový systém by napomohl tomu, aby se veřejné věci dostaly do rukou způsobilejších lidí.

Velice často si říkám, kam se poděli všichni ti lidé, co ve starší Evropě byli čeledíny, kočími, služkami a pradlenami, nádeníky a bez řemesla, tuláky, pasáky dobytka, ale také kramáři, ponocní, posluhovači, písaři a potulní zpěváci? Měli ve společenské stavbě své místo - dobré, horší, špatné, ale přesné. Myslím si, nevím, zda to není jen vliv mé špatné četby dobré literatury, že tito lidé většinou měli svůj obraz světa, který byl úplný. Zmenšený, ale úplný. A že ho přijali. Měli tedy svou sociologii, filozofii, dokonce posmogonii, zařadili se do ní, ba snad v níi panovali. Kočí přece měl být nač hrdý - na dobré koně a pěkně vystrojený vůz. Kam se lidé tohoto vybavení dostali dnes? Nevíme, nepoznáváme je. Ale svět je plný lidí, kteří svůj svět odmítají přijmout. Velký svět, jenž se k nim všemi způsoby dere, nechápou, s malým se nespokojí. Tito nádeníci továren, pradlenky módního a kosmetického salónu, posluhové úřadů se chytají všeho, co je zdánlivě přeřazuje výš - motorů, elektroniky, politických stran, drog a zbraní. Ale svět jim naopak uniká, a nám také.

Vedl jsem jednou své přátelena Brumovský hrad. Vyjda ze zatáčky nad pivovarem, zůstal jsem jak praštěný - podél rybníků byl železný plot. Nemohl jsem to hned ani přijmout do zraku. Hráze rybníků tu vždy byly přicloněny mohutnými stromy, ale i malou tabulkou - Vstup na hráze je zakázán. Protože z té vody pivovar vaří. Každý si to přečet, vstoupil na hráz, ale nemočil do vody, nepustil do ní krávy. Bylo to jedno z lepších míst Brumova - cíl svátečných špacírů, kousek dávnější panské romantiky, jejímuž kouzlu byl vystaveni rolník, vedoucí tudy kravský potah. A důvody toho plotu? Aby tam někdo nehodil zdechlinu, aby si tu například traktoristé nemyli stroje. Tedy lidé nejnižšího druhu, takoví dva, tři zřídili pro tři tisíce ostatních plot. Čí je svět? Být já tak pánem na Brumově! Dal bych takové lidi přivléci na hrad a vysázet jim 25 ran. Tak bych si tu zřídil takový výzkumák - vodili by mi sem takové lidi celého brumovského dominia, a já bych zkoumal, kolik ran pomáhá.

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument