O významu tradice pro kontinuitu kultury, hodnot i společnosti (2002)

Každý rok se ve Strážnici otevřou brány a začne slavnost, pokaždé stejná. Ano, tu se překvapení nečeká. Na rozdíl od Karlových a jim podobných Varů. Smyslem této slavnosti je totiž opakování, utvrzování, nové prožívání. Samozřejmě tu bývají i nové muziky, noví primášové, zpěváci a tanečníci, ale ti právě potvrzují svůj základ, jako nová jablka potvrzují každého roku starou jabloň.

Už několik let jezdím hlavně sem přemýšlet o tom. Téma i otázka jsou těžké – jaký bude osud našeho světa, půjde-li to v něm pořád tak podezřele dál jako dosud? Že to nejde dobře, toho příznakem je i to, že o tom nevznikají dobré písně. Dobré, které by také nějaký věk vydržely. Z nových písní není důvod si pamatovat text ani notu, nejsou ani k práci, ani k náladě, vlastně ani ke zpěvu. Zpívají se jen při hromadných vystoupeních a pro nahrávky, z nichž se pak zpívají samy. Dnešní zpěváci, to ani nejsou zpěváci, ale účinkující, kteří zpívají sami sebe. Dědeček Dědečka, Hutka Hutku. Já nejsem proti nim a omlouvám se, že užívám jejich jména k vysvětlení svého názoru. Zkrátka – kdo si za 50 let jejich písně zazpívá? Kdo si vůbec za 50 let zazpívá?

Uvažuji i o tom, proč takto myslím. Mýlím se? Nevnímám cosi a neznám? Je přece hloupé morálkou a estetikou soudit sám holý hmotný život, protože všechno, co ho přesahuje a přežívá, může být jenom dílem lidí, kteří to potřebují. Strážnické slavnosti jsou schůzkou takových lidí. Ale nechci tvrdit, že jinde se tací lidé nescházejí. Právě jsem si vzpomněl na příklad, který jak zapadá do času, je čím dál neuvěřitelnější, proto ho tu uvedu, dokud se mu dá věřit.

Bylo to v roce 1952 na vojně. Jeli jsme na ostré střelby do Doupovských hor, kolona aut, 20kilometrovou rychlostí, za každým autem kanón, v noci. Seděli jsme na korbě pod plachtou, slyšeli rachot a viděli jen světla aut za námi. Tu se ve tmě pod naší plachtou ozval tichý zpěv – jeden hlas, k němuž se přidávaly stejně tiše další. Poznamenávám, že kromě nás, asi dvou z Valašska, ostatní byli ze Slovácka. Uslyšel jsem neznámou píseň. V tu chvíli octli jsme se někde jinde, povýšeni nad své postavení, i nad ten motorový rachot, který se jako necitelný hlas osudu podloženě vkomponovával do tesklivé písně. Tiché písně šly jedna za druhou, až hlas po hlase zase odpadal, jak jsme v rychlosti 20 km za hodinu usínali. Ale tím zpěvem vrátili jsme se k sobě a byli jsme víc sami sebou, než jenom obsluhou jednoho kanónu.

Mezinárodní folklórní festival ve Strážnici, to je, přátelé, podnik, slučující divadlo, hudbu, tanec, tedy zábavu neslibující nic nového. Jenž naopak vás svádí tím, že tam bude to, co vždycky. Je to událost, která podobně jako v jiné zemi, nabízí poslech a podívanou a přitom dráždí k vměšování. Ve Strážnici, přátelé, můžete za tři dny a noci užít zpěvu, vína, přátelství a nevidět ani jedno pódiové představení. Protože to je děj „something is happening there“, a vy nevíte, co uděláte. Divné zdá se mi, že tento festival nikdo nehodnotí, nikdo nerecenzuje, jak se hodnotívá mnohá tuctová a davová kašparáda, kde zpěváci schválně zpívají škaredým hlasem, opakují pětkrát jednu větu, vyhrožují kytarami jako kulometem a nic tam není pěkné, citové nebo naivně dobromyslné, leda že by banálně sentimentální, nebo naopak strhující, o civilizaci níž.

Umím si to mlčení vysvětlit. Cizorodí pozorovatelé nemají o tom co říci, protože nemají ty čivy a tu zkušenost s maminkou, s polem a s kamarády. Podivuhodným projevem zdá se mi Verbuňk. To je zpěvně taneční disciplína, v níž se soutěží o svrchovaně individuální výkon, jenž však zároveň musí být čistorodý. Do verbuňku nemůžete míchat odzemek nebo kozáčka. Tento projev je původem spojen s odvodem chlapců na vojnu, což nebyla radostná zpráva a událost, naopak smutná a zlá. A takto ji přemáhali – projevem síly, vzdoru, který se tvářil jako radost. Bylo v tom i loučení. Je to rituální způsob, jak se postavit špatné budoucnosti – „Však ještě dneska jsme tu!“. V době profesionálních a žoldnéřských armád, co je dnes s tím hrozivým osudem? To je téma jinam.

Uvažuji o tom, jakým asi gestem, jenž by se vyvinulo ve sváteční rituál, budou mu budoucí mladí lidi vzdorovat? Bojím se, aby to nebylo to davové: „Ještě dneska jsme tady!“, které je o civilizaci níž.

Stopáž8 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument