Monarchie – cesta ke království (2002)

Vůbec to nechápu. Jak může někdo navrhovat,aby se prezident volil všelidovým hlasováním? A zvláště, když je tu zároveň snaha, aby měl menší moc než dosud. Prezident dosazený většinou kmene, to je přece náčelník, a měl by mít větší sílu. Hlavně nevím, odkud a jak se mají všichni lidé dovědět, kdo je vhodnou osobou pro ten úřad, když přece lidově známí jsou jen zpěváci a sportovci! Ano, řeknete, kdo kandidáta navrhne, ten ho představí a bude ho propagovat. Ale to prosím znamená, že ho hned na začátku zvolil ten, kdo měl dost peněz na úspěšnou reklamu. Prezidenta udělají vlastně peníze, čili zvolí si ho kapitál, takového, aby mu nevadil.

Jestliže Václav Klaus teď rozptyluje masarykovský mýtus, rozumím tomu tak, že by příští prezident neměl být vybírán s myšlenkami na Masaryka. Volba prezidenta formou plebiscitu bude mít ráz a kvalitu televizní soutěže Tý-tý. Bude to tanec kolem telete demokracie, prázdná figura, vynesenána podstavec davem.

Vždy mě zaráželo, že v Americe se může prezidentem stát jen ten, kdo dostane většinu hlasů i od prostých nevědomců. Ve skutečnosti i tam si kandidáta vybere užší skupina lidí, a pak najme obrovský aparát, který ho má před očima davu protlačit křovím otázek - jaké prádlo nosí? U koho nakupuje? Co si myslí o homosexuálech a o tom kubánském chlapečkovi? Jaký sport dělají jeho děti? A čeho si jeho manželka váží na Rusech? Tu práci je třeba vykonat, aby byla obelstěna část voličů, s nimiž by ani nemělo cenu bavit se o politice.

Přeju si, aby se u nás prezident volil dál prostřednictvím Parlamentu. Ten se skládá z lidí už jednou volených. Lidový názor se už na nich uvolnil, projevil se na svém menším území. Je jistá pravděpodobnost, že do Parlamentu pronikli i správní lidé, známí ve svém prostředí, a za něco i vážení. Když potom dojde k volbě prezidenta, jsou poslanci už trochu víc politicky zkušení. Vědí, co se po prezidentovi může či musí žádat. Ten pak sice nebude tak populární jako nějaký brankář, nemůžu si na žádného vzpomenout, ale bude známý v politicky informovanějších nebo odborných kruzích.

Kandidát prezidentství je vždy vystaven kritickým úvahám a diskusím, ale i náladám. V Parlamentě ovšem převažuje to prvé, v lidu to druhé. Není přece dobré, aby příští prezidentka byla hodnocena podle toho, jak brzy se po rozvodu vdala, nehledě na to, že já bych rozvedené nevolil. A tu ke mně došla petice, která žádá Parlament, aby obnovil království. Je to zase text s půvabem naivity, občanské téměř modlení se k dobru a ke ctnosti. Nemohl jsem odmítnout, podepsal jsem to. Nevím ani, kde naše petice má vyjít, nepodepsali jsme ji ještě všichni. Myslíme si, navrhujeme, vnukáváme vám myšlenku o českém králi, jenž shromáždí naše rozdrobené ctnosti a stvoří z nich svou autoritu, a tou silou zlepšíme český stát.

To se mi líbí, vždyť jsem už několikrák myslel na to stát se králem, ale nechtěl jsem se vnucovat a nevěděl jsem jak, a krom toho ctností hodnou krále je i poslechnout krále. A to bych já ano. Ale jak se král získává? Kde se na něm shodneme? Na náměstí či ve sjezdovém paláci? Bude třeba také změnit Ústavu. Založíme napřed royalistickou stranu a necháme ji vyhrát, nebo zase uděláme neústavní převrat? Nemyslím, že Václav Havel by nám tentokrát pomohl, když už na místě krále sedí. Napadá mi, že po vítězství royalistů bylo by možné změnit ústavně postavení prezidenta směrem ke kralování. To by ostatně byl způsob, jakým se už člověk v dějinách původně jakž takž volený do té pozice dostal. Ale jsem zásadně proti tomu, aby na český trůn dosedl cizinec. Cizinec by nás mohl zavléci do nežádoucích vztahů ke svému rodu kdoví odkud.

Vlastně je to otázka, co konkrétně od krále žádáme, co my sami nedovedeme, jaké činy a způsoby. Například teď, kdy vláda a Parlament se přou o rozpočet, nepomohl by nám král, s nímž bychom nic nevyženili? A také obráceně. Jaké hmotné nadání by od nás požadoval, aby to místo vzal? Vnucuje se mi nepohodlná myšlenka, že krále je možné získat jen genetickým vyšlechtěním, jak tomu v dějinách přirozeně bývalo. Král vyšel, v lepších případech, z prostředí tzv. šlechty.

Napřed bychom tedy museli vypěstovat takový společenský druh. A třebaže král je instituce nedemokratická, proces šlechtění k němu je naopak velice lidový. V každé rodině se přece ví, co je správné a co ne, co by se mělo dělat a umět a nedělá se a neumí. Práci od lenosti pozná každý, i ten, kdo to neuznává. Vzdělání je svobodné a neomezené, dokonce nezávislé na škole a na penězích. Všichni v skrytu duše víme, co vlastně nepotřebujeme, a lze se toho vzdát. A každý může někomu pomoci. Také tělesné ctnosti jsou známé a dostupné - čistota, cvičení, skok do výšky, lyžování i do kopce, zpěv… A proto že každý toto ví, je cesta ke království vlastně nakreslena.

Stopáž9 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument