Proč se starší literatura ocitá mimo cesty čtenářů (2002)

Známé fejetony Ludvíka Vaculíka inspirovaly režiséra Břetislava Rychlíka k jejich ztvárnění v televizní podobě. Cyklus, v hlavní roli s dnes už klasikem české literatury, pokračuje autorovým příspěvkem z 21. července 1994 nazvaným Tištěná píseň nad jezerem. Autor se v něm zamýšlí nad tím, proč se starší literatura ocitá mimo cesty čtenářů?

U cesty ven z obce mysleme si chalupu a v ní je nám dobře známý muž. Lidé jdouce kolem se u něho zastavují, mluví s ním přes plot, přátelé vejdou i dovnitř. Ale ti, co nemají k našemu muži žádný vztah, k chalupě také pohlédnou. Vědí, že v ní bydlí ten a ten, řekněme Sládek. Muž je takto v životě i ve vědomí obce. Jednou si všimne, že lidí na jeho cestě ubývá, obrátí-li chůzi jinam. Přátelé se tratí přirozenou cestou. O kus dál vznikla nová cesta, neboť povstaly nové účely a cíle, staré ztratily význam. Náš muž je pořád tím, čím byl. I jeho chalupa. A najednou jsou úplně vedle.

Proč to tak vždycky je? Takto já často uvažuji o starší literatuře, jež je pořád tak dobrá, jako když byla nová, ale málokdo ji čte, ba skoro nikdo. Až najednou jako by nebyla a opravdu – už není jinde než na seznamu. Čím je ta nová lepší? Komu pomáhá líp než stará? A čím? Například já – potřebuje nějaký čtenář číst mne tolik, kolik já se potřebuji psát? Existuje umění psát a odvaha psát. Odvaha někdy svou opovážlivostí ohluší úsudky. Snad otupěly city a myšlenky jsou ošoupány. Vždyť lidské situace jsou stejné jako kdysi. Jen obsah lidských kapes je jiný. Pravím, že navždy je co číst, a že není jiného důvodu, aby se psalo dál, než ten, že další náplav lidského materiálu potřebuje psát. Jde tedy jen o vyšší vyměšování pro pisatelovo zdraví, ale nabízím i výraz emanace ducha.

To je fuk. Zkuste si představit, že by nevyšla už žádná nová kniha. Zhroutil by se z toho nějaký živáček, krom zabrzděných psáčů? Mám vždy pocit vznešené správnosti, když čtu knihu nějakého starého autora, jenž s takovou svou příhodou už ani nepočítá. Poznal dávno, že se dostal mimo dráhy dnešního čtení. Tajívá se mi dech údivem nad tím, že smysl jeho života i jeho ležení v zemi je teď v mých rukou, že já teď jsem právě prodloužil doskok jeho ducha. Včera a dneska jsem jediný, kdo tě na světě čte, milý Zikmunde Wintře, 1846 – 1912. To pro mne jsi se udržoval proti zániku a sebezapomnění. Cítíš příteli, že jsi čten?

V posledních letech, asi dvaceti, beru je do rukou všechny – Sládka i Zeyera, nedávno Mahena, ale také už nebohého Karla Michala, jehož jsem, a není to tak dávno, vídal v redakci literárek sedávat s Pavlem Buksou. Šineme se šinem z cesty, Mojmíre Klánský. Však já už na tebe také trochu myslím, protože je léto, o jakém jsi psal. Jak se ta tvoje knížka jmenovala? Chystám se ji znovu přečíst, jediný letos – vsaďme se. Mělo by tě to šimrat. Z milionu způsobilých já jediný čtu toto léto Winterovu povídku Peklo. Vedle obsahu vnímám i to, že to snad musí autora i po dlouhém odležení vzrušovat. Až knížku odložím, bude to zase další lopatka hlíny na něj. Může-li vás to, milý Wintře, povzbudit, rád svědčím, že vaše povídka je velice dobrá. Příběh je trvanlivý a pro mne navíc vzrušující jazykem zralým 90 let. Konečně něco jiného v té dnešní slovní konfekci. Vůbec jste nezvezšel, ba máte budoucnost. Však se podívejte, co dnes na sebe navlékají ženy, co stahují z půd, jak napodobují a smíchávají styly a manýry. Ta vaše knížka z pravé látky mi voní novotou. Ještě jsem ji nečetl. A navíc – kde jsme se to spolu ocitli?

Zajel jsem si na pár dní do Prahy a přivezl si sem ty posledně jmenované housle. Nezměnil jsem názor na své hraní, ani ono se už nezmění. Ale připadám si tu s nimi kompletnější. A dávám si možnost postoupit v jednom z oborů své samoty. Když mám náladu, otevírám zpěvník, listuji v něm a brnkám si nevídané písničky. Zpěvník je to německý, obsahuje milostné písně evropských národů z osmi století. Jsou tu písně řecké, estonské, provensálské i ukrajinské, irské i dánské. Jsou uvedeny v originále, i v německém překladě. Z moravských zmiňuji píseň – Zasel jsem bazaličkuIch saeehte Basilikum, das saeehte ich. Ze švýcarských – Anneli, wo bisch gester gsi? A zas to ohromen. Z celého tohoto jejich Německa držím tento zpěvník v ruce jenom já, a musel jsem na to sem extra přijet. Jak v dobách své mládenecké svobody rozpouštím myšlenky a představy všemi směry, kam je svádějí ty písně. A jako před socialistickým šokem znovu mě lákají a dojímají zvlášť písně slovanské, svůdné rozdíly mezi tím, čemu ještě rozumím a co je mi zamčeno.

Odvezu si od jezera Stammbergského novou písničku ukrajinskou. Mám starobylý stesk, ne po dívkách, jichž je jak myší, ale po mladých „čarevnicích“ pod starými lipami, jež tu zrovna velice voní. Byly, jsou, budou? Ty milostné písně mi dnes povídají víc o okolí a osudu lásky než přímo o ní. Něco, co neměly v úmyslu a nemají ve slovech. Nejvíc a hluboko, velice daleko od svého původního básnického průmyslu se mě jedna píseň. Ta píseň je o něčem strašnějším, než o lásce. Je o tom, že jediný lužický Srb, který si ji zpívá, jsem v celém Německu já.

Stopáž10 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument