Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje...

České aristokracii bylo souzeno, oproti řadě jiných evropských zemí, postupně se vytratit ze společenského života i z povědomí veřejnosti. 19. století ji připravilo o politické výsady, první republika o tituly a jména, komunisté o veškerý majetek. Po změně poměrů v roce 1989 ji čekal návrat, který sice vedl k majetkovému vyrovnání, nikoliv však k plnohodnotnému návratu původní pozice v rámci společnosti. Přesto se příslušníci prastarých šlechtických rodů těší opět úctě, a i když se jen někteří z nich uplatňují v politickém dění, rozhodně je nevnímáme pouze jako správce majetku po předcích. Jako by tradice a kontinuita, kterou šlechtické rody představují, ani po desetiletích potlačování neztratila nic na svém významu.

Málokoho napadne, že i dnes mezi námi žijí potomci prvního českého královského a knížecího rodu Přemyslovců. Krev prvních českých panovníků koluje v žilách představitelů šesti předních šlechtických rodů – Černínů, Kinských, Lobkowiczů, Schwarzenbergů, Šternberků a Waldsteinů. Jako by v sobě měli – prostřednictvím svých předků – zakódovanou historickou zkušenost, kterou nemá a nemůže mít každý. Rozdíl mezi starým šlechtickým a běžným občanským rodem nespočívá v genetickém stáří – z tohoto pohledu jsme si přirozeně všichni rovni – ale právě v tom, že šlechtic své předky zná. Zná je proto, že byli odedávna lidmi známými, proslulými, slavnými, ať už v dobrém či zlém.

I díky tomu se můžeme zamyslet společně s nimi nad hodnotami, které dnešní době zdánlivě nic neříkají, aniž by pozbyly svůj odvěký význam. Mravní a morální zodpovědnost vůči vlastnímu původu, schopnost zobecnit děje dávno minulé pro současnost, přirozená hrdost či odpovědnost ke svěřenému majetku – právě tyto ctnosti rezonují při setkání se současnými českými aristokraty a je na našem zvážení, zda jsou v dnešních dnech těžko naplnitelným ideálem či přežitkem, který však nepřestává fascinovat.