Za třídílnou televizní minisérií Válečná generace stojí producent Nico Hofman se svou společností teamWorks, která se specializuje na ambiciózní televizní projekty, z větší části pak na historické látky. Vysokou laťku kombinace atraktivního konceptu a profesionálního formálního zpracování nastavila již první produkce společnosti, film Tunel z roku 2001 o reálném plánu na útěk pod Berlínskou zdí. V nadcházejících letech teamWorks produkovala další televizní filmy o klíčových okamžicích moderních německých dějin. Filmografie společnosti tak obsahuje řadu žánrově různorodých titulů zabývajících se tématem rozdělení Německa a morálních konfliktů, které s sebou nesl každodenní život za komunismu, jako Vzdušný most (2005), Prolomit zeď (2008), Věž (2012) či Bornholmská ulice (2014). Vedle toho produkovala také projekty jako Hindenburg (2011) o katastrofě titulní vzducholodi, Mnichov 72 – Atentát (2012), který představuje první německou dramatizaci teroristického útoku během letní olympiády v Mnichově, či bravurní Mogadišu (2008), rekonstrukci únosu letadla Landshut. Tématu druhé světové války se společnost věnovala již v dvoudílných filmech Drážďany (2006), Pochod milionů (2007) a Zkáza lodi Laconia (2010). V prvních dvou z nich se nicméně zaměřovala na útrapy civilistů, až v pojednání o lidskosti kapitána německé ponorky, který rozhodl zachránit civilisty z potopené spojenecké lodi, se poprvé otevřelo téma konfliktu morálky versus válečné ideologie.

Uvedení Válečné generace (v původním názvu Naše matky, naši otcové) vyvolalo v Německu smíšené reakce. Zatímco jedni chválili snahu tvůrců zobrazit na druhou světovou válku z pohledu obyčejných Němců, na druhé straně se ozývaly zásadní výtky vůči alibismu projektu. Pravdou zůstává, že hlavní postavy jsou vyobrazeny jako oběti ideologie, které se ocitly ve víru událostí, na něž neměly vlastní vliv, a jejich vina pak spočívá pouze v mladické naivitě. Projekt odhlíží od hrůz, které němečtí vojáci páchali při svém postupu na východní frontě, a namísto toho ukazuje jako vykonavatele zvěrstev lokální kolaboranty. Největší kritika přišla z Polska vůči vyobrazení polského odboje. Vedle řady historických nepřesností v kostýmech a taktice partyzánů se terčem protestů, ba dokonce i žalob stala jejich otevřená xenofobie – právě Poláci zde jako jediní, na rozdíl od všech německých figur, vystupují otevřeně protižidovsky. Ačkoli řadu z těchto výtek lze relativizovat historickými fakty, ve výsledku, jak trefně poznamenala recenze v New York Times, Válečná generace není tolik obrazem druhé světové války, ale spíše odráží její reflexi na straně generace, která ji nezažila, ani se nemusela vyrovnávat s vinou svých rodičů. Přesvědčuje své diváky, že obyčejní Němci nebyli zas tak odlišní od ostatních a také si zaslouží své emotivní válečné melodrama.