Setkání s Adrienou Šimotovou a její výtvarnou i literární tvorbou.
Scénář, kamera a režie J. Brabec.

Adriena Šimotová (1926) je uměleckou individualitou, která se výrazně podílela na obohacení obrazu české výtvarné scény 2. poloviny 20. století. Absolvovala studia na grafických školách (1941-1945) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945-1950). V průběhu studií se spřátelila s umělci podobného smýšlení, kteří spolu s ní vytvořili jádro budoucí skupiny UB 12 - české varianty euroamerického hnutí Nové figurace. Od 2. poloviny 60. let 20. století zobrazovala lidskou figuru. Na obrazové ploše vyprávěla minipříběhy lidského světa. Účastnila se skupinových výstav a pořádala první samostatné výstavy. Toto poměrně krátké vyrovnané a klidné období bylo přerušeno na konci 60. a počátku 70. let vnějšími událostmi. Zákaz uměleckých skupin, počátek normalizace a ztráta nejbližšího člověka hluboce zasáhly do jejího života. Osobní prožitky přenášela do umění, které nabývalo na existenciální intenzitě. Malbu na sololitu a po ní následující textilní koláž nahradila papírem, který protrhávala a napadala ostrými předměty a který se jí stal prostředkem, jímž začala zasahovat do prostoru. Od existenciálních radikálních projevů docházela k intenzivnějšímu hlubšímu zkoumání vlastního nitra. Přes niternost dospívala k poznávání vnějšího, obecného. Protože tato niternost vyžaduje jiný druh vizuality, snažila se i ona ve své tvorbě dostat za oblast zraku. Objevila hmat jako nejzákladnější lidský smysl, který nás spojuje s realitou. Od poloviny 80. let zkoumala taktilní kvality světa i možnosti komunikace na této základní úrovni. Na lidské tělo a předměty jím dotýkané přikládala vrstvy papíru, tvarovala dlaněmi a prsty mnohovrstevnou realitu. Hmatem se pokoušela zachytit a poznat nejen materiální, ale stále více i nemateriální složky dotýkaných osob a objektů. V průběhu 90. let zachycovala pomíjivost skutečnosti prosypáváním a roztíráním jemných barevných pigmentů, které vytvářejí subtilní rozostřené podoby a tvary.

Napište nám