Rozhovor s Mallory, protagonistkou dokumentu
Režisérka Helena Třeštíková říká, že váš příběh je sice dramatický, ale je příkladem toho, že když se chce, tak lze změnit téměř cokoliv. Můžete to potvrdit, nebo to nevidíte tak černobíle?
Popravdě to vidím stejně, i když bych dodala, že vše je postavené na vůli dotyčného člověka připravit se na střety ze strany lidí, pro které jste pořád jenom fetka, ač abstinující, ze strany úřadů a institucí, které jsou ne vždy vstřícné, na rány osudu, které člověk neumí předvídat. Zvyknout si na fakt, že máte před sebou každodenní boj sama se sebou a že nesmíte polevit.
Souhlasila jste s natáčením hned a nelitovala jste někdy toho rozhodnutí?
Samozřejmě že mne to v první chvíli zaskočilo, proč zrovna já? Po krátkém rozhovoru s Helenou jsem však dospěla k názoru, že do toho chci rozhodně jít, a tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, proč taky, vždyť ten dokument může spoustě lidí, kteří stojí na rozcestí či už se vydali na novou cestu, pomoci, být jim jakýmsi kompasem ve chvíli, kdy budou váhat a pochybovat o své síle dotáhnout vše do konce.
Jste prý ojedinělým případem matky, která se poddala drogám, ale hned po porodu nastoupila na cestu odvykání, prošla programem Sananimu pro závislé matky s dětmi a dodnes je čistá. Kde jsi v sobě našla sílu? Existuje v tomto směru nějaká rada pro mámy, nastávající mámy nebo i otce, kteří se potýkají s nějakými závislostmi a chtěli by s nimi skoncovat?
Tak nemyslím si, že jsem první nebo jediná matka, která se odléčila a je dodnes čistá. Ale myslím si, že jsem byla pro všechny ze Sananimu trochu tvrdým oříškem. Ženská, která se rozhodne po dvaceti letech léčit, je dost nejistá sázka do loterie. Což pro mne byla tak trochu výzva. Nestavěla jsem svoji abstinenci na synovi, ale na sobě… pokud budu čistá já, bude v pohodě i můj syn. A co se hnacího motoru týče? Narodila jsem se ve znamení Berana, takže jsem tvrdohlavá, a co víc, mám sklony k pýše a v tuhle chvíli jsem ji využila ve svůj prospěch. A rada pro ty, kdo se potýkají se závislostí? Snad jen tolik, že si člověk nikdy nesmí nalhávat, že to zvládne sám, nesmí se bát přiznat slabost a klopýtnutí, musí mluvit o tom, co v něm opravdu je, a ne říkat, co si myslí, že chtějí slyšet skupina a terapeuti. A především neusnout na vavřínech, když dokončí léčbu, ty pravé zkoušky čekají venku, v reálném životě… a popravdě nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí a zametenou cestičkou…
Ve filmu vzpomínáte na dávné setkání s Jiřím Bartoškou na Karlově mostě… Jakou sehrál ve vašem životě roli?
Jo, na to se nedá zapomenout, bylo to jednou v noci, procházela jsem Karlův most jako každý večer a somrovala jsem od kolemjdoucích peníze na jídlo, na ubytovnu, na drogy. Byla jsem už tehdy tak v sedmém měsíci. Zprvu jsem si myslela, že je to nějaký podroušený turista, neboť jeho krok byl poměrně rozevlátý, ale když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to pan Bartoška. Zastavila jsem ho a požádala o nějaké peníze. Ptal se mě, na co je chci. Tak jsem mu ve zkratce pověděla svůj příběh. Začali jsme si spolu povídat, mluvil se mnou hezky, neodsuzoval mě a řekl mi, že pokud myslím svoje rozhodnutí vážně a opravdu hodlám svůj život změnit, ať se za ním, až vyabstinuju a odléčím se, zastavím, a pokud bude něco potřeba, pomůže mi a podpoří mě. Pak mi dal peníze (mnohem víc než pár drobných) a každý jsme šli svou cestou. Až dlouho poté jsem si vlastně uvědomila, jak stěžejní pro mne setkání s tímto úžasným člověkem bylo. Když jsem již ukončila doléčování a šla do azylového domu, jednou se mi ozval a pozval mě k sobě do kanceláře na pokec. Další rozmluva, která zamíchala mým životem. Díky jeho slovům, radám a podpoře v mém odhodlání dodělat si vzdělání v sociálním směru a dosáhnout naplnění svého plánu pomáhat ostatním, jsem začala studovat dálkově Evangelickou akademii.
Přestože jste se vymanila z drog, bylo těžké najít místo ve společnosti, v jeden okamžik jste skončila na ulici… Bydlela jste po ubytovnách, v autě, přesto jste ale pracovala, komunikovala s úřady a snažila se znovu začít bydlet se synem Kryštofem, který zatím musel pobývat v psychiatrické léčebně. Kde se stala chyba a proč se vám nepodařilo získat sociální bydlení?
Návrat do společnosti byl opravdu chvílemi drsný, v komunitě a doléčováku mě naučili zvládat chutě, stres při výchově dítěte, každodennímu pravidelnému rytmu, vždy tam byl někdo, komu jsem se mohla svěřit a kdo věděl, co mám za sebou… Venku v realitě to bylo bohužel jiné, spousta překážek, samota, nedůvěra okolí… veliké úsilí a minimální výsledek. Chceš sociální byt? Musíš mít stálý příjem ze zaměstnání… Jak si mohu sehnat zaměstnání s malým dítětem a bez střechy nad hlavou…? Poslední kapkou byl pokus získat holobyt v komplexu pro neplatiče, kámen úrazu ovšem tkvěl ve faktu, že jsem nebyla neplatič. Prostě začarovaný kruh. Nakonec jsem si sehnala práci v baru a můj šéf mi nabídl byt hned vedle. Štěstí v podobě střechy nad hlavou, vykoupené nájmem ve výši mého platu. Takže z práce jsem chodila bez výplaty, jen s tím, co mi dali hosté v podobě dýšek za příjemnou obsluhu.
Co vám život na ulici vzal? Nebo vám něco i dal?
Co mi vzal? To se musím zamyslet… na to negativní se snadno zapomíná. A co mi dal? Nejspíš mě naučil, že pokud nepohnu zadkem, nikam se nepohnu a už vůbec ne dopředu, že mi nikdo zadarmo a bez vlastního přičinění nic nedá, že každá ta facka, kterou jsem při své cestě utržila, byla vlastně darem a posunem do nové etapy. Také mi ukázal meze, které už nikdy nehodlám překročit.
Když se člověk dívá na tento dokument, vidí, že jste nikdy neměla nouzi o muže a dlouhodobé vztahy, které občas končily dramaticky. Vybíráte si stále stejné typy mužů? Je pro vás důležité žít „ve dvou“?
Jóó, já a mužský, to je kapitola sama o sobě. Ano, nejspíše ano, vybírám si pořád stejné typy mužů, i když po každém krachu sama sobě přísahám, že příště to bude jiné. A co se týče důležitosti života ve „dvou“, důležitý je, ale ráda bych spíše život „ve třech“.
Každého určitě zaujme, že jste svými těžkými životními zkušenostmi nezahořkla, ale naopak jste se dala na cestu pomoci lidem, kteří se nacházejí v nouzi. Jak jste přišla na to, že byste mohla někomu pomáhat?
Napadlo mě to už ve fázi doléčování, chtěla jsem pomáhat – až si budu jistá sama sebou – jako ex-user terapeut závislým maminám ve fázi doléčování, předat jim své zkušenosti. Tak nějak vrátit světu tu možnost vstát z popela. K uskutečnění svého plánu jsem si potřebovala dodělat vzdělání. A tak jsem začala navštěvovat Evangelickou akademii. Postupem času jsem zjistila, že míst v sociálním sektoru, kde je potřeba pomoci, je mnohem více, ať už se jedná o práci se seniory, či dětmi v nízkoprahovém denním centru, či o práci mezi bezdomovci.
Při studiu Sociální činnosti na Evangelické akademii jste působila na praxi u Asistence, která pomáhá lidem s tělesným postižením. Máte za sebou práci v Jedličkově ústavu a nakonec působíte v této oblasti jako dobrovolnice. Co vám tato práce dává?
Tady není ani tak důležitý, co dává práce mně, jako to, co dávám já jí, a věřte, že je šílený zjistit, že člověk něco dá a tisíckrát víc dostane zpátky. Jak se zastydí sám před sebou se svými pidi problémy. Stala jsem se nohama a rukama těch lidí, díky tomu, že s nimi trávím čas, jim umožňuji být venku, dělat věci, co mají rádi, překonávat bariéry, které jim naše společnost svojí laxností a společenskou slepotou staví do cesty. Díky tzv. podpoře státu si nemohou pokaždé dovolit placeného asistenta a v tu chvíli nastupuje dobrovolník. A já jsem se v tom našla…
Jste člověk, který žije ze dne na den, nebo plánujete? Máte nějaké plány v tuhle chvíli?
Jak kdy a jak v čem, můj život mne naučil, že dlouhodobé plány jsou zapeklité, a já jsem člověk, který špatně snáší prohru. Řekla bych, že můj dlouhodobý plán je splnit spoustu těch krátkodobých… Teď je pro mne asi nejdůležitější přežít synkovu pubertu a dodělat školu. A ty ostatní plány se týkají spíše osobního života a ty nehodlám zveřejňovat… snad trochu z pověrčivosti.
Co byste vzkázala divákům tohoto dokumentu?
Asi bych jim vzkázala jen jedno… Věřte sami v sebe, i když věci kolem vás občas vypadají beznadějně… a bojujte, nikdo jiný to za vás neudělá.