Rozhovor s Andreou Sedláčkovou

Nakolik je příběh filmu Můj otec a ostatní muži autobiografický?

Samozřejmě, že psaní a režírování tohoto filmu bylo usnadněno skutečností, že i mně bylo kolem dvaceti v době, kdy se film odehrává - tedy v roce 1988 a 89, a stejně jako hlavní hrdinka jsem emigrovala do Francie. To jsou takové styčné body, na nichž se však nedá postavit příběh, mohou se z nich jen odvíjet různé pocity. Některé postavy byly inspirovány osudy lidí z mého blízkého i velmi vzdáleného okolí, ale většina zápletek je čistou fikcí. Bohužel nevedu život, podle něhož by se daly psát scénáře, ale jsem vždy potěšena, když si lidé myslí, že jde o film autobiografický, protože předpokládám, že v tom případě postavy, situace a dialogy vypadají autenticky.

Můj otec a ostatní muži není vaším prvním filmem, který se zabývá trojúhelníkem otec-dcera-politika. Televizní film Ze života pubescentky, jenž jste natočila v roce 1999, byl také postaven na konfliktu mezi tehdy dospívající dcerou a rozvádějícími se rodiči a atmosféra doby hrála v tomto filmu jednu z hlavních rolí.

Tyto dva filmy mají společného především to, že hlavní hrdinka hledá sama sebe v kontextu doby, která ovlivňuje jednání její i ostatních protagonistů a v případě Mého otce jde o dobu navíc historicky zlomovou, tedy o to více je konflikt vyhraněnější. Ale jinak ano, film Můj otec a ostatní muži je takovým volným pokračováním Ze života pubescentky, jenž původně mělo být pokračováním se vším všudy. Proto se i hlavní hrdinka v obou filmech jmenuje Renata Soukupová a otec je zaměstnancem ministerstva vnitra. Jenže, jak jsem scénář Mého otce psala, tak se mi v pozitivním slova smyslu vymykal z ruky - začal žít svým vlastním životem. Tady mohu jako příklad uvést roli matky, jež byla v Pubescentce daleko důležitější než postava otce (hrála ji Ivana Chýlková). Tato postava jako by náhle překážela vývoji filmu, nebyla prostě potřebná proto se z otce stal vdovec. A také postava Renaty začala mít jiný charakter a už ji - podle mého názoru - nemohla hrát výborná Anička Duchaňová z Pubescentky, protože najednou šlo o úplně jiný typ ženy. A co se týká samotného otce, náhle jsem potřebovala spíš životem zlomeného komunistu - idealistu, než energického svůdce žen jakým byl Boris Rösner v TV filmu Ze života pubescentky.

Začala jste si tedy představovat nové herce pro hlavní hrdiny již během psaní scénáře?

Ne, nikoho konkrétního jsem si nepředstavovala. Některé role jsem obsadila snadno, jako roli Standy, jehož hraje Ivan Trojan, protože se nám myslím oběma dobře pracovalo na filmu Musím tě svést a Ivan se na roli Standy výborně hodil, či roli disidenta Holého, jehož představuje Oldřich Kaiser, který podle mě může hrát skvěle v podstatě vždy a všechno. Co se týká titulní role otce, byla jsem velmi vděčná Ladislavovi Mrkvičkovi, že roli přijal, protože měl velké morální zábrany hrát takzvaného vnitráka. Říkal, že za komunistů komunisty nikdy nehrál a teď má začít?
Ale na hlavní role Renaty, její kamarádky a několika mužů jsem dělala poměrně dlouhý casting, což je podle mého názoru velmi důležitou součástí režijní práce, protože během castingu si člověk jednak ověří, zda jsou scény ze scénáře hratelné a taky pozná, zda má herec něco společného s postavou či ne. Dobrá spolupráce při castingu ulehčuje práci při natáčení. Možná to vypadá legračně říkat, že jsem dělala dlouhý casting a nakonec obsadila současné hvězdy jako je Táňa Vilhelmová a Áňa Geislerová či David Matásek. Ale právě oni nakonec hrají ty role, protože je považuji za nejlepší a ne proto, že jsou nejznámějšími.

Jedním z hlavních témat filmu je generační problém mezi dětmi a rodiči za komunismu, blíží se něčím Váš film Pupendu?

Je to zvláštní, že jak já, tak moji spolužáci z gymnázia a později z FAMU, Petr Jarchovský a Honza Hřebejk, jsme psali a následovně natáčeli naše filmy ve stejnou dobu - v létě 2002. Ostatně, oběma filmům bylo souzeno, že povodeň spláchla valnou část těžce nalezených reálií - natáčet Prahu socialistického realismu je dnes čím dál tím složitější.

Asi jsme se ocitli ve stejné době s identickým pocitem, že musíme zrekapitulovat dospívání a vyjádřit názor právě na onen generační konflikt, který jsme tehdy intenzívně prožívali - máme se stydět za naše rodiče, že nejsou těmi hrdiny, za které bychom je chtěli mít? Jak to udělat, abychom se jim v budoucnu nepodobali? Jak vůbec naložit s životem za komunismu?

Naštěstí dějiny umožnily naší generaci nekolaborovat, nehrbit se, nelhat, ale myslím, že všechny výše popsané otázky v nás zůstaly a proto jsme chtěli o tomto tématu točit.

Kromě té potřeby bilancovat jsme možná měli obdobnou chuť vyprávět některé věci, jež už dnešní generace nezná - že se jezdilo do zahraničí na doložku, kterou nebylo jednoduché obdržet, že se lidé ženili, aby mohli žít v cizině, že se za čtení a půjčování určitých knih mohlo jít do vězení.

Jací jsou muži z vašeho filmu?

Různí. Snažila jsem se, aby každá mužská postava reprezentovala jeden typ mužství, na který žena může narazit. Každý by měl představovat odlišný prototyp vztahů, akcí a reakcí, každý má v sobě něco pozitivního a něco negativního, každý z nich klade Renatě jiné otázky o životě.

Otec - Ladislav Mrkvička - si nechává vymalovat portrét své dcery, má tento obraz nějakou symbolickou hodnotu?

Jedním z témat, o nichž jsem chtěla ve filmu hovořit, byla snaha většiny dětí podobat se v první fázi života tomu, jak je rodiče chtějí mít a v druhé fázi se rozhodně nepodobat ideálům svých rodičů ani rodičům samotným.

Renatin portrét – tedy to, jak si otec Renatu ideálně představuje a jenž prezentuje stvoření, jemuž by se i Renata někdy chtěla podobat - je nakonec to jediné, co otci zbude, když Renata emigruje. A protože je to portrét velmi nevyvedený, vypráví i sám o sobě o celém jejich vztahu.

Jinak i Renatina emigrace je svým způsobem symbolická, Renata musí urazit tisíc kilometrů, aby si k ní otec mohl najít cestu a Renata k němu, aby mu mohla prominout. Myslím, že jedním z dalších skrytých témat je právě téma prominutí našim rodičům, že nejsou takoví, jaké bychom si je představovali, a jak je někdy těžké vědět, v co člověk věří a nevěří, a když už to víme, tak se také podle toho chovat.

Postava Renaty je svým způsobem kontrastní - Renata je sice na první pohled aktivní stvoření, ale její život je především sérií reakcí.

Což souvisí s chutí udělat film o tom, jak organizujeme a ovlivňujeme sami svůj život, svůj osud, jak dalece jsme jeho strůjci. Podle mého názoru většinou pouze nevědomky reagujeme, ale na druhou stranu si sami vybíráme, na co budeme reagovat – což je v životě nejdůležitější. Proto právě u nás mohl komunismus tak dobře existovat, jelikož se většina lidí tvářila, že si ho jakoby vlastně nevšimla.

Jak si rozumí scenáristka a režisérka?

Naštěstí docela dobře. Ale má to své nevýhody, být oběma v jedné osobě, protože když se něco nevyvede, tak vím, že si za to mohu jen já sama a nemám to na koho svést.

Připravujete pokračování Ze života pubescentky a Můj otec a ostatní muži?

Ano, ráda bych popsala třetí periodu Renatina života – po pubertě a dospívání by mě bavilo natočit film o dospělosti v raném kapitalismu v Čechách.

Máte i jiné projekty?

V této době mám rozepsané dva scénáře. Kdybych měla ve zkratce popsat, o co v nich jde, řekla bych, že jeden je o ženě, která marně hledá lásku, a druhý o muži, jenž marně hledá lásku. Možná by bylo dobré, kdyby se ty dva scénáře vzájemně potkaly?