O poslání cyklu

Paměť stromů není a nikdy nechtěla být klasickým botanickým vzdělávacím cyklem. To by bylo příliš jednoduché a stromy mají na víc! Marii Hruškové a Bedřichu Ludvíkovi šlo o něco jiného. Představovali si, jak nějaký náhodný televizní divák zahlédne nějaký náhodný útržek dílu a pak, třeba i o mnoho dní později, se cestou z práce zastaví na okamžik u stromu, který až doposud celá léta míjel bez povšimnutí. Zastaví se a zůstane stát a bude na strom zírat a nebude vědět proč. Ale neodejde, nesklopí hlavu, dál bude na strom hledět a pomalu si uvědomovat, že si ho nikdy nevšiml a že je ten strom vlastně zajímavý. Možná si ani nevzpomene, že vlastně nedávno viděl v televizi cosi o stromech, ale napadne ho, že vlastně ani neví, jak se takový strom jmenuje, že je to hrozné, jak stárne a ztrácí vnímavost k věcem, které dnes a denně potkává a že s tím musí něco udělat.

Tak to by byla ideální reakce ideálního, metafyzikou nezasaženého, v marx-leninském materialismu vychovávaného, většinového, televizního diváka.

Tím, že nás stromy přesahují jak rozměry, tak věkem, dovedou v životech zažehnout plamínek metafyziky, se vším tím "haraburdím" transcendence, "zorného úhlu věčnosti", nadčasovosti, "vědomí souvislosti". Marie Hrušková a Bedřich Ludvík "filosofují stromy". Snad jejich jediným divákem, který pochopí jejich úmysly, nebude bývalý premiér Miloš Zeman.

Autoři cyklu Paměť stromů by byli rádi, kdyby jejich seriál vzbudil alespoň takovou odezvu jakou vzbudil cyklus o rozhlednách. Aby se diváci nejen pokochali pohledem na krásu starých památných stromů a české krajiny, ale aby vzali památné stromy, které je zaujaly jako možný cíl svých cest.