Válka sice skončila, ale na domácí frontě ještě zdaleka nezavládl mír. Britský film o nesnadném hledání společné řeči (2001). Hrají: S. Lancashireová, S. Coleová, A. Lukis, R. Leachová, J. Foxová, K. Wraggová a další. Režie Simon Massey

Virginie Dickinsonová, přezdívaná Zrzka, byla jedním z tisíců dětí, které na počátku druhé světové války opouštěly břehy rodné Anglie, aby našly dočasný bezpečný domov v Americe. Každý chtěl tenkrát věřit tomu, že to odloučení bude trvat jen pár měsíců, nanejvýš rok. Jenže válka udělala všem čáru přes rozpočet. A tak se teď vrací domů jiná Zrzka než ta, která odsud před léty odjížděla. A dvanáctiletá samostatná, sebevědomá, americkým volnomyšlenkářstvím poznamenaná slečna se těžko smiřuje s tím, že se na ni matka pořád dívá jako na malou holčičku. Jenže i z té matky udělala válečná léta jiného člověka. Úspěšná a schopná žena, která za války pracovala všude, kde jí bylo zapotřebí, se už nemůže – a ani nechce – opět stát tou poslušnou, ušlápnutou putičkou, jakou byla kdysi. I když to od ní její manžel a její tchýně očekávají. Ale svět se změnil a Peggy i Zrzka si to dobře uvědomují. Musí k němu jen najít společný klíč…

Britská spisovatelka Michelle Magorianová věnuje ve svém díle pozornost tématu, kterým se dlouho nikdo nezabýval: osudům dětí, které byly za války odloučeny od svých rodin. Ať už se jejich dočasným „bezpečným“ domovem stal anglický venkov (jako tomu bylo v knize a poté i filmu Dobrou noc, pane Tome! – viděli jsme i na obrazovce ČT) či vzdálená Amerika – což je případ románu Back Home.

„Všechno to začalo,“ říká o tom, „když jsem náhodou uviděla starou fotografii malých „evakuantů“ na palubě obřího zaoceánského parníku. Obrázku těch dětí, stojících tam tak opuštěně, jsem se dlouho nemohla zbavit, až jsem to nakonec vzdala a začala jsem psát příběh o tom, co se s nimi stane po jejich návratu.“

Ten se pro mnohé z nich stal skutečně klíčovým životním momentem, neboť po letech odloučení a života v tak odlišném prostředí se nesmírně těžko navazovaly zpřetrhané kontakty a vazby. Řadě z nich, jak dnes přiznávají, se to nepovedlo vůbec a celý život prožili s pocitem jakéhosi vykořenění.

Napište nám