Kandahár
Polodokumentární snímek slavného íránského režiséra vznikl, podobně jako několik jiných jeho filmů, jako reakce na podnět ze skutečného života. Hlavní hrdinka filmu Kandahár, Niloufar Pazíraová, kanadská novinářka afghánského původu, se na režiséra obrátila s prosbou, aby jí pomohl dostat se do Afghánistánu za přítelkyní, která hodlala spáchat sebevraždu. Makhmalbafa její důvod zaujal natolik, že se rozhodl ji na její pouti doprovodit. Což mu také otevřelo prostor podat filmovou zprávu o životě obyčejných lidí uvězněných vládou Talibanu a sužovaných hladem, bídou a důsledky válek v zemi vyprahlých hor. Zajímavé na tom je, že film byl natočen před útoky na WTC v New Yorku a tedy i před americkou invazí do Afghánistánu, kdy se tato země stala předmětem zájmu zpravodajských agentur celého světa.
Příběh filmu je jakýmsi polodokumentárním a polofiktivním příběhem strastiplné cesty mladé ženy, přejmenované na Nafas, za záchranou své sestry. Nafas skrytá pod burkou (tradičním muslimským hávem, skrývajícím postavy žen doslova od hlavy až k patě, včetně obličejů) putuje pěšky i na voze, jako osamělá žena v islámské zemi odkázaná na mužské průvodce. Kromě nebezpečí, hrozících jí od lidí, infekcí a nášlapných min, bojuje i s časem, který nezadržitelně spěje k okamžiku, který si její sestra stanovila pro svou dobrovolnou smrt. Vyprahlá afghánská země, pokrytá pískem, s kontaminovanou vodou v nemnoha veřejných studních, palčivé slunce, žádné cesty ani dopravní prostředky, nebezpečí talibanských hlídek, ale i obyčejných lupičů, to je prostor, který musí na své pouti překonat od íránských hranic až ke Kandaháru. Kdo se chce a umí dívat, pochopí z Makhmalbafovy výpovědi mnoho o této zemi, zapomenuté lidmi i božskou spravedlností. Pochopí, že Kandahár není na Marsu, ale na této planetě, kterou obýváme i my. Možná, že mnohé z našich všedních starostí se alespoň na chvíli zazdají nicotné.