Tereza Brdečková pro nás ve svém cyklu Ještě jsem tady zachytila hlasy a osobnosti lidí, jejichž význam chceme uchovat v paměti národa (2002). Režie Z. Tyc

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázekDeset let po rozpadu Československa cítíme povinnost naslouchat také Slovákům, kteří pro nás i dnes zůstávají spíše spoluobčany než sousedy.

Spisovatel, scenárista a výtvarník Albertu Marenčin je světoběžník s kosmopolitním cítěním a zároveň symbol moderních slovenských dějin. Je to především člověk veřejně činný, skutečný svědek doby.

Narodil se v protestantské mlynářské rodině na Šaríši a jeho prostředí představovalo jazykový babylon. Do školy začal chodit s dětmi, které doma mluvily maďarsky, romsky, jidiš či šaríšským nářečím. Bible a dětské knihy u Marenčinů byly české. Někteří členové jeho rodiny pobývali v různých obdobích v Americe. Způsob života byl venkovský, ale atmosféra v rodině i přátelském okolí byla západně demokratická, což určilo celý jeho život. Rodiče podporovali všechny jeho zájmy, učil se malovat, hodně četl.

Gymnázium studoval v Prešově - jako velmi mladý se začal zajímat o politiku a měl levicové názory. Pod vlivem četby André Gidea ale odmítal Stalinovu neomylnost a věděl o procesech. Zároveň se zajímal o umění, maloval a lepil surrealistické koláže - aktivním surrealistou je dodnes.

Za války studoval v Bratislavě slovenštinu a francouzštinu. V roce 1944 se připojil ke slovenskému národnímu povstání jako člen partyzánské skupiny.

Po válce odjel do Paříže, seznámil se s Bretonem a francouzskými surrealisty, žil bohatý umělecký život a francouzský vliv spoluurčoval i jeho další literární a výtvarnou činnost.V Paříži zůstal do července 1948, po dlouhém váhání se nakonec vrátil na Slovensko a začal pracovat ve znárodněném Slovenském filmu.

Trvalo ale deset let, než se konečně stal vedoucím První tvůrčí skupiny, která prosadila slovenskou novou vlnu. Albert Marenčin je autorem řady scénářů, mimo jiné k filmu Píseň o sivém holubovi Stana Barabáše. Jako šéfdramaturg doslova vytvořil tvář moderního slovenského filmu, když přizval ke spolupráci D. Tatarku, L. Dohnala, Š. Uhera, E. Havettu, J. Jakubiska a další. Stál také v pozadí spolupráce s Alainem Robbe Grilletem (Muž který lže) a s francouzskými koproducenty.

Sovětská okupace a čistky znamenaly konec jeho filmové dráhy. Z Koliby musel odejít, ale azyl v galerii výtvarného umění znamenal pro jednoho z nejvýznamnějších slovenských intelektuálů naštěstí spíše příjemná léta. Nalezl zde kromě obživy především čas na literaturu, vrátil se ke kolážím, k surrealismu, jímž žil od mladých let.

Roku 1989 se dožil jako vyrovnaný a spokojený člověk, který dělal co mohl, co šlo, a za čím si mohl stát. Tento významný představitel moderní slovenské kultury si za všech okolností dokázal nalézt úctyhodnou cestu prospěšnou ostatním a vzrušující pro sebe sama. Těší ho setkání se zajímavými lidmi, patří ke staré dobré generaci, která se ještě učila samostatně a kriticky myslet, naslouchat a mluvit v kavárnách a na ulici, a nikoliv v manažerských kursech. Jeho postřehy o shodách a rozdílech mezi Čechy a Slováky jsou platné a zajímavé. A člověka napadá, jak mnoho vědí Slováci o nás, a jak málo často víme my o nich.

Stopáž28 minut
Rok výroby 2002
 ST 4:3