Diagnóza Brodský

V pražské hudební kavárně Carpe Diem, kde byl tehdy hudebním dramaturgem Marek Brodský, mě v roce 2008 spíš akademicky napadlo Markovi navrhnout natočit o jeho dosavadním pozoruhodném životě tzv. sběrný dokument. Nepočítal jsem s jeho souhlasem. Proto mě překvapilo jeho spontánní a vstřícné: "Tak jo." Od té doby mě svým spontánním "tak jo" překvapil víckrát. Tak jsme postupně natočili třeba jeho třetí bolavý rozvod, odpoledne po rozvodu i stěžejní rozhovor našeho dokumentu. Na několik let mě rodina Brodských vzala mezi sebe. Maminka Bíba (nar. 1922), Markova druhá žena Káča a matka jeho jediné dcery Báry, jeho současná partnerka Magda, ale hlavně jeho poctivě až filosoficky prostořeká dcera Bára (zároveň vnučka Vlastimila Brodského), mně s ohromující důvěrou řekly při rozhovorech na kameru "kde co". Neřekly nic, co by řekly poprvé, nic co by od ostatních rodinných příslušníků už mnohokrát neslyšely, ale až do našeho rozmlouvání před kamerou mluvily o rodinných věcech s různými přestávkami celých padesát let pouze mezi sebou v soukromí. A tak se pak stalo, že když jsem uspořádal pro všechny účinkující projekci hotového dokumentu, že se všechny dámy rozkošně, ale doslova zhádaly. Marek na poslední chvíli projekci odmítl shlédnout, jak sám pravil, neměl dostatek odvahy. Možná cítil, že toho před kamerou řekl mnoho. Dámy ale film shlédly, a přesto že ani jedna neřekla žádnou lež, žádnou pomluvu ani mystifikaci, neunesly všechny ty pravdy na ploše padesáti minut dokumentu. Na původní spontánní Markův souhlas jsem pak trpělivě čekal téměř dva roky. Je pochopitelné, že rodina dodnes necítí základní poselství, které dokument divákovi přinese, protože všechno vyřčené se každého z nich bezprostředně dotýká. Avšak poselství dokumentu "Diagnóza Brodský" je jednoznačné. Jsem si jistý, že si ho každý divák uvědomí, že po shlédnutí filmu popřemýšlí i o svém vlastním životě a svých vztazích, přesto že detaily a trable Markova života nebudou přesným obtiskem divákových zkušeností.