Synův pokoj

Režisérovi Nannimu Morettimu (1953) se v Itálii přezdívá evropský Woody Allen. Vyznačuje se smyslem pro upřímnost a ironii, s níž portrétuje sebe a svou generaci, jeho tvorba je reflexí aktuálních problémů italské společnosti, jeho autorským filmům je vlastní moralizující tón a autenticita, nechybí jim neotřelý slovní a situační humor. Kromě toho, že je svrchovaným tvůrcem a protagonistou vlastních filmů, hraje občas i v dílech jiných režisérů.

Ve svém devátém filmu Synův pokoj z roku 2001 se Moretti poprvé vzdal námětu svázaného s politickou realitou Itálie a v roli scenáristy, režiséra, producenta a herce zpracoval téma smrti blízkého člověka a následků, jež má tragická událost na ostatní členy rodiny. Psychoanalytik se zavedenou praxí Giovanni Sermonti, jehož hraje sám Moretti, je hlavou harmonické rodiny, žijící poklidným životem. Manželka Paola (Laura Moranteová) je redaktorkou v prosperujícím nakladatelství, syn Andrea a dcera Irene navštěvují gymnázium a ve volném čase se věnují sportu. Rodina žije ve štěstí a vzájemné lásce, běžné problémy zvládá s přehledem a tolerancí. Jednoho dne si však Andrea vyrazí s přáteli na moře a domů se už nikdy nevrátí. Synova tragická smrt zcela ochromí život rodiny i jejích jednotlivých členů. Jak se má psychiatr, který denně pomáhá svým pacientům, vyrovnat s vlastním traumatem, když si navíc tragédii nesmyslně vyčítá? Jak má léčit, když není schopen pomoci ani svým nejbližším? A tak ztrácí pacienty, manželka se mu odcizí a dcera přestane komunikovat s okolím. Východisko z rodinné krize nabídne v závěru filmu nečekaná náhoda, která zažehne světélko na konci tunelu. Přichází smíření s osudem a odhodlání žít dál. Synův pokoj vyniká civilností projevu jednotlivých herců, celkovým nepatetickým laděním scén. Nelehké téma postrádá v Morettiho podání nabízející se melodramatičnost, tvůrci se věnují jemné psychologické drobnokresbě, při níž používají až minimalistických prostředků. Divák tak chvílemi získává pocit, jakoby se prostřednictvím kamery slavného Giuseppa Lanciho ocitl přímo v domácnosti běžné rodiny, v níž vlastně ani nikdo nehraje. Výsledný dojem umocňuje i hudba Nicoly Piovaniho a Michaela Nymana (skladba Water Dances z alba Making a Splash). V roce 2001 získal Nanni Moretti za film Synův pokoj Zlatou palmu na 54. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. V tomtéž roce byl film v Itálii oceněn třemi Donatellovými Davidy, místními obdobami Oscarů, včetně ceny pro nejlepší film roku.