František Čáp: chvíle rozhodnutí

František Čáp byl významný český filmový režisér a scenárista s pohnutým životním osudem, do jehož filmografie patří několik dnes již klasických děl české kinematografie. Například Noční motýl, Bíla tma nebo Muži bez křídel, za které získal v roce 1946 cenu na festivalu v Cannes. Po svém nuceném odchodu z Československa žil a pracoval převážně ve Slovinsku, kde je jeho tvorba dodnes považována za jeden z důležitých základních kamenů slovinské kinematografie. Stejně tak byla úspěšná i jeho tvorba německých filmů. V tomto dokumentárním portrétu se autoři pokusili Františka Čápa zobrazit nejen jako úspěšného režiséra, ale zároveň i jako velice osamělého a nešťastného člověka, jehož rozpolcenost mezi vlastí a jakýmsi vnitřním exilem, se odráží už v jeho dvou posledních českých filmech. Alespoň na první pohled o něm nelze hovořit jako o geniálním režisérovi, ovšem nepochybně jako o neuvěřitelném estétovi a bravurním řemeslníkovi. Filmy, které natočil na území bývalé Jugoslávie, byť pro německou produkční společnost Bavaria Filmkunst, nejsou pouze řemeslně dobře zvládnutá dramata či komedie, nýbrž také sémanticky a obsahově hodnotná díla, v nichž nám mezi řádky mimo jiné sděluje, že “sexualita nemůže být oddělena od ideologie, neboť jsou obě podřízeny vratkosti epistemologie a antagonismu.” (Jovanović, N., 2012). Tato myšlenka má vzhledem k Čápovu životu takříkajíc klíčový význam, jelikož mu bylo kvůli jeho sexuální orientaci, resp. postoji společnosti vůči ní, zabráněno v určité době věnovat se filmové profesi. Konec svého života prožil F. Čáp v ústraní jako nešťastný člověk, majitel slepičí farmy, odříznutý od filmového světa, homosexuál, který několik posledních let strávil v manželském svazku s Idou Petronio, jež mu pomohla v jeho žalostných existenčních podmínkách a umožnila přinejmenším důstojně skonat.