Marián Geišberg: Pro mě je rocker rockerů Mick Jagger!
V roli rockového zpěváka působíte opravdu přesvědčivě. Jak jste se na ni připravoval?
Na chalupě v Novej Bošáci jsem hulákal spolu s ranními ptáky, skákal po loukách, až se krávy podivovaly, se sluchátky s písničkami od Ponorky. Ale možná ještě dřív, když jsme v krytu na sídlišti na Myjavě, kde jsem bydlel, napsali na zeď „Rollings Stounes“, zapojili lampová rádia, udeřili do strun a svobodně zakřičeli, protože pionýrské nástupy nás přestaly bavit. Na gymnáziu jsme potom založili skupinu Phantazmaticum a začali jsme skládat písně o lásce, drogách a nedorozuměních. Vymetali jsme festivaly a málem jsme nahráli desku. Kdyby se klavírista líp učil zeměpis a neměl z něho čtyřku, tak by ho rodiče pustili na nahrávání. Takhle jsem ten sen o slávě prožil jenom já, v Alicině filmu.
Zahrál jste si frontmana kapely a zažil jste si i skok do publika… Splnil jste si dětský sen?
Jak říkám, přál bych to i svým spolužákům. Tehdy. Dnes všichni víme, co jsou to iluze. Tehdy jsme takhle naživo viděli, řekněme, Petra Nováka, Sodomu, Vargu, Radima Hladíka a mnoho jiných. Ale hlavně ty venku, které jsme poslouchali v rádiu Luxembourg a později v pořadu Třináct na houpačce.
Měl jste nějaký předobraz – skutečného rockera – který Vás inspiroval?
Pro mě je hlavní rocker rockerů Mick Jagger.
Hudbě se věnujete také v civilu jako folkový písničkář. Jaký máte vztah k hudebnímu žánru, který ve filmu hraje kapela Smoke? Máte nějaké oblíbené rockové kapely, zpěváky, nebo konkrétní písně?
Jak to postupně přicházelo: Beatles, Rolling Stones, Blue Effect, Dežo Ursíny, Marián Varga a Collégium Musicum, Pražský výběr, toho dobrého bylo hodně, nedá se to vyjmenovat. Dnes je to už jednodušší. S Krylem, Vladimírem Mertou, Hutkou, Lutkou, Nosem a Nohavicou jsem začal v hudbě poslouchat filozofii, poezii, revoltu jiného druhu. Formulovali politikum. Sám jsem začal psát jiné písně, ale ono to souvisí i s bigbeatem. Žánr je nepodstatný. Důležité je, jestli se vás to dotkne. Škatulky jsou na odkládání a třídění, abyste se v tom později vyznali. Proč a jak je důležitější.
Jak se liší publikum, které chodí na Vaše skutečné koncerty, od toho, před kterým ve filmu vystupuje kapela Smoke?
Tak jako Smoke hráli leckde, i já jsem hrál na bizarních místech. Vždy je to o hledání cesty a tak trochu o penězích. Když dojde k porozumění sobě a publiku a porozumění navzájem, vždy jsou to svaté chvíle. Podle toho buď hrajete dál a publikum přijde, nebo se to rozšteluje a něco nefunguje. Tehdy je třeba sejít z cesty a hledat dál.
Jak jste se cítil coby hvězda rockového koncertu před rozvášněnými fanynkami?
Lidé milují iluze. Není to nic proti ničemu. Umím si představit, jaké by to bylo, kdyby to bylo. Je třeba si vždy uvědomit, že scénář napsala Alice Nellis. Dobře se vám sní, když vám s láskou ustelou, zazpívají ukolébavku a drží vás za ruku. Ideální je, když nezazvoní budík.
Kvůli roli ve filmu Revival jste prý dokonce před natáčením hubnul. Můžete prozradit nějaký dietní trik?
Mezi námi. Žádný trik na hubnutí neexistuje. Nežerte. To je to tajemství. Stačí po šesté hodině. Ostatní jsou bludy. Pivo se dá.
Váš hrdina v Revivalu je ze všech členů kapely největší extrovert, showman, místy až exhibicionista, chlapík sršící vtípky a vulgarismy… byla Vám tahle poloha vlastní, nebo jde jen o velmi přesvědčivý herecký výkon?
Všechno nosíme v sobě. Dá jen velkou námahu, aby to v civilním životě na nás nebylo vidět. Někomu to zabere celý život, takže když umírá, není si jistý, kým vlastně. Někteří zemřou a nikdy to nezjistí. Odnesou si to do hrobu. Potom živí musí držet stráž u hrobu a psát o tom knihy pro budoucí generace, protože lidé jsou nevěřící a pochybují. Ale i tak se to provalí. Často se potom stává, že žijí zbytečně.
Váš hrdina si ale po většinu filmu také udržuje jisté tajemství, které se odhalí až krátce před koncem. Ovlivňovalo Vás v jednotlivých scénách?
To by mi u Alice neprošlo, hrát na začátku výsledek. Viděl jsem divadla, kde v prvním dějství bylo jasné, kdo je vrah. A to není ono.
Jak se Vám spolupracovalo s představiteli ostatních členů kapely Smoke – Karlem Heřmánkem, Bolkem Polívkou a Miroslavem Krobotem?
Se všemi jsem pracoval poprvé, i když jsem je všechny znal. Z toho pramenila zvědavost, tréma, očekávání, ale i pocit radost. Mirek toho moc nenamluví, stále na něco myslí, stále pracuje, ale naštěstí kouří, skoro víc než já, takže tabák sbližuje. Byl jsem v jeho divadle, i jsme tam natáčeli. Je třeba něco víc? Bolek je dobrý vypravěč, protože sám umí naslouchat, a proto je i vtipný. Umí mluvit, i když mlčí. Karla neznám jen jako ředitele divadla, ale především jako herce, když přišel z Ústí. Měl jsem obavy z přílišného respektu, ale rozehnal mi je, miluje chalupu. Všichni mají rádi víno, pivo a rozhovory. Jsou to profíci a ke srandě je blizoučko. To se od prvního dne pracovalo dobře. No a potom Alice…
Není nezvyklé, když žena – navíc krátce před porodem – režíruje tak ryze mužský příběh?
Tak a toto je obdivuhodné. Možná námět na scénář. Kolik toho žena umí vydržet. Napadne vás sobecky, jak jste na tom vy, když ona drží zástavu a stále to zvládá. Je těhotná a jsou tři hodiny ráno. To zavazuje. Je to navíc jemná psycholožka. Udržuje klid a dobrou náladu. Skoro pořád se směje a nemonfondíruje. Stále k věci. Tedy vynikající dramaturgyně se srdcem režisérky, skvělá dvojka s Matějem, jejím mužem. Vyzařovala z nich jistota. Skvělá práce. Teď k námětu. Co se to děje, že žena rozumí mužům lépe, než si možná rozumějí sami? Jde o námět, nejde o sociologický výzkum.
Jak vypadala spolupráce s Janem Ponocným, který složil pro film hudbu a navíc si zahrál roli bubeníka?
Navštěvovali jsme se před natáčením u něj na chalupě, manželka nám vařila, seděli jsme ve studiu. Dlužím mu flašku slivovice za to, že se mi věnoval. Hrál jako Bůh. I na bicí, i slepce. Někdy to přeháněl, že byl slepý i mimo natáčení a dělal si z nás slepecké vtípky. Začali jsme si zvykat, že doopravdy nevidí. Ale když jsem zahrál špatný akord, najednou viděl.
Kterou písničku z repertoáru Smoke jste si nejvíce oblíbil?
Iraniel gerl.
Umíte si představit, že by kapela Smoke naživo vystoupila před skutečným publikem?
Nežertujte o tom! Možná, kdybychom rok trénovali… nežertujte!