Jsme tím nejneuvěřitelnějším tvorem, který kdy na této planetě nabral dech. Tajemství najdeme uvnitř našeho těla. Cyklus BBC

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Asi tři týdny po početí začal rozvíjet náš mozek. Byl to počátek neobyčejné proměny, během níž se z malé hrstky mozkových buněk vytvořila uvnitř naší hlavy dokonalá, vzájemně propojená síť sta miliard neuronů. Období, během něhož dochází k této proměně, nazýváme dětství.

Vidění

Klikněte pro větší obrázek Všechno začalo dávno před naším narozením. V děloze nám každou sekundu přibylo 8000 nových neuronů. V době, kdy jsme se chystali na porod, byly už všechny mozkové buňky pro náš budoucí život na místě. Mozek po porodu je zaplavován novými vjemy. Chladem v místnosti. Pachem otce. A hlavně novými, podivnými obrazy, které zachycují oči. Čočky umístěné uprostřed očí nedokážou zaostřovat moc dlouho. Přesto novorozenci umí už po několika hodinách rozpoznat matčinu tvář.

Na zadní stěně oka je rozprostřena červená sítnice. Zvenčí na ni dopadá světlo, které vytváří na jejím povrchu obrazy. Paprsky pronikají do hustého porostu 125 milionů buněk citlivých na světlo, které se nazývají tyčinky. Každá z nich zachycuje drobounkou část celkového obrazu. Tento fragment posílá dál do mozku, v němž se spojí dohromady s ostatními jako skládačka. Tyčinky umožňují sledovat rychle se pohybující objekty. Vedle toho slouží k vidění za tmy. Pracovat začaly už v době, kdy bylo dítě v děloze. Tyčinky jsou tak citlivé, že dokážou zachytit slabounké světlo procházející matčiným břichem. Mohly tak společně s mozkem trénovat černobílé vidění už několik měsíců před narozením.

Klikněte pro větší obrázek Za dne je světelná intenzita až milionkrát vyšší. Noční vidění není potřeba a na scénu vstupuje další druh světločivných buněk: čípky. Naše vnímání světla je oproti většině savců mnohem pestřejší, protože lidské čípky na rozdíl od jejich nerozlišují jen dvě barvy, ale tři. V jedné části sítnice jsou nahromaděné tak hustě, že způsobují její vyboulení. Vystupující místo se rok od roku zvyšuje, až vznikne struktura připomínající sopku. Její vývoj se ukončuje ve čtyřech letech. Fovea centralis. Je to jediná část oka s křišťálově jasným viděním. Díky velkému nahromadění čípků můžeme s její pomocí vnímat miliony odlišných barevných odstínů.

Složitost a krása lidského oka by ale nebyly ničím bez našeho mozku. Každou minutu asi dvacetkrát mrkneme. Jedno mrknutí netrvá déle než půl sekundy. Kdybychom je ale spojili všechna dohromady, každý den bychom prožili víc než hodinu potmě. Mozek naštěstí tyto mezery dokáže tak dobře vykompenzovat, že o nich ani nevíme. Oči jsou v podstatě prodloužením mozku. Jsou tak přizpůsobivé, že jsme schopní se naučit dobře vidět i v místech, kde normální lidské oko skoro nevidí.

Chůze

Klikněte pro větší obrázek Mozek tříměsíčního dítěte je ale ve všech směrech prakticky bezmocný. I když už dokáže nařídit ústům, aby sála, sám se živit neumí. Není schopen udržet tělesnou teplotu. Dokonce ani neumí rozhodnout, kdy bude dítě vykonávat potřebu. Mozek je stále ještě ve výstavbě. Kousek po kousku se v něm utváří nová osobnost. V šesti měsících si dítě myslí, že když někoho nevidí, zcela zmizel ze světa. O tři měsíce později se mozek naučil, že když je nějaký objekt schovaný, ještě to neznamená, že zmizel. Nejdelší spoje, které mozek kdy vytvoří, probíhají mezi hlavou a prsty na nohou. Propojení mezi mozkem a špičkami chodidel je úplně hotové až ve třech letech. Ale už dlouho předtím mozek nedokáže odolat puzení udělat svůj první velký krok a pokusit se chodit.

Udržování rovnováhy a koordinace pohybů je tak složité, že oblasti, které jsou pro tyto úkoly v mozku vyčleněné, obsahují tolik buněk jako celý jeho zbytek. Než ale vydržíme nějakou dobu stát, náš mozek se musí naučit používat jednu zvláštní část těla. Podivné dutiny se nacházejí hluboko uvnitř hlavy. Jsou součástí labyrintu tvořeného zakroucenými chodbičkami zcela naplněnými tekutinou. Nazývají se polokruhovité kanálky a jsou celkem tři. Uvnitř každého kanálku je sedlovitá vyvýšenina zvaná krista. Její stěny jsou hustě pokryté drobounkými vláskovými buňkami.

Klikněte pro větší obrázek Toto vnitřní moře ale nikdy nezůstává klidné dlouho. Když pohneme hlavou, vznikne vlna, která se šíří kanálkem, kde narazí na kristu. Proudící tekutina rozhýbe zakončení vláskových buněk na jejích stěnách. Vlásky se ohýbají a vytvářejí jednotlivé elektrické impulzy. Jejich spojením vznikne silný signál. Aktivity, k nimž dochází v polokruhovitých kanálcích, jsou podkladem našeho šestého smyslu, který nám umožňuje udržovat rovnováhu. Abychom mohli chodit, mozek musí vědět, kdy se nakláníme na jednu stranu. Aby mohl vydat organismu instrukce, jak vrátit tělo zpátky do rovnovážného stavu. Celá tato akce musí proběhnout během zlomku sekundy. Není proto divu, že začátky bývají těžké.

Hmat

Do konce prvního roku života mozek vytvoří víc než 500 bilionů spojů. Takové množství bohatě stačí na zvládnutí všeho, co život přinese. Když se dítě postaví a jeho mozek začne zkoumat okolní svět z vyvýšené pozice, má to okamžité a většinou úchvatné dopady. V důsledku chůze se uvolní dva velice schopné nástroje, kterými nás obdařila příroda, ruce. Schopnosti lidské ruky jsou dány kombinací síly a citlivosti. Na konci každého prstu je nejhustější seskupení nervových receptorů na našem těle. Do mozku z nich přicházejí informace o teplotě, tlaku a vibracích všeho, čeho se dotkneme. Bříška prstů jsou tak citlivá, že dokážou rozlišit hrbolky nebo hrudky o průměru necelé setiny milimetru. Naše ruce pomáhají mozku vystoupit z těla ven a změnit svět. Lidský druh je díky nim jediný, který dokázal vybudovat civilizaci.

Sluch

Klikněte pro větší obrázek Vzpřímený postoj a chůze nám uvolnily ruce. Poté následoval další důležitý milník našeho vývoje: získali jsme schopnost vyhrazenou pouze člověku. Naučili jsme se mluvit. Mluvení je ale jen jedna část procesu. Aby se slova přenesla od jednoho člověka ke druhému, musí se dostat hluboko dovnitř jeho těla. Zvuky spouštějí uvnitř našeho ucha složitý řetězec událostí. Přicházejí ve formě tlakových vln, které rozechvějí ušní bubínek. Na druhé straně bubínku se tyto vibrace přenášejí na vzájemně propojené kosti. Přenesené pohyby končí na nejmenší kosti našeho těla zvané třmínek. Ten je menší než zrnko rýže. Tyto kosti nám umožňují slyšet. Když je zvuk příliš hlasitý, speciální sval odtáhne třmínek od nejcitlivější části. Na malou chvilku trochu ohluchneme, ochráníme tím ale zbytek ucha.

Třmínek je napojený na dutinu vyplněnou tekutinou, které říkáme hlemýžď. Přicházející zvukové vlny rozechvívají drobounké vláskové buňky, které jsou vlastními sluchovými receptory. Ty na zvuky z vnějšího světa doslova tancují. Receptorů je okolo 30 tisíc. Každý zachytává jinou část zvuku a odesílá ji rovnou do mozku. Hlemýžď je nejcitlivější na lidský hlas. Jemně naladěné uši a neobyčejně všestranný hlas umožnily lidstvu vytvořit 7000 různých jazyků. Každý z nás se během svého vývoje naučí za rok víc než tisíc nových slov. Před třináctým rokem máme v pracovním slovníku něco přes deset tisíc slov.

Dospívající mozek

Klikněte pro větší obrázek Kolem třináctého roku začne dospívat náš mozek. Tento proces je ale poněkud neobvyklý. Do svého dvacátého roku přijdeme o 40 procent spojů, které jsme si vytvořili do třinácti let. Oblasti s velkou hustotou spojů jsou nahrazovány oblastmi, které jich obsahují mnohem méně. Mozek se tímto způsobem zbavuje spojů, které nepotřebuje. Vědci se domnívají, že to vede k efektivnějšímu a rychlejšímu myšlení. Mozek ale prochází během puberty ještě podivnější změnou. Zdá se, jako by se vydal nesprávnou cestou, začíná víc riskovat a je lehkomyslný. Jedním z důvodů je skutečnost, že mozek produkuje látku podporující riskantní chování.

Kdykoli člověk zariskuje, dospívající mozek ho odmění intenzivnějším pocitem slasti. Proč jsou ale dospívající jedinci uzpůsobeni tak, aby víc riskovali? Podle jedné teorie nás to má přimět vyzkoušet co nejvíc nových věcí, než se v dospělosti uklidníme. Od chvíle, kdy jsme se stali malinkým embryem, starostlivě pečujeme o své mozkové buňky. Postupně jich nashromáždíme tolik, že svým počtem mohou směle konkurovat stovce miliard hvězd tvořících naši galaxii. Charakter této obrovské sítě je formován kaleidoskopem obrazů, zvuků a pocitů, které jsme prožili. Teď, po dvaceti letech, je konečně hotová. Stali jsme se pyšnými majiteli dospělého mozku. Až donedávna se vědci domnívali, že je to konec příběhu. Že od této chvíle náš mozek pomalu, ale jistě slábne a chátrá. Dnes ale už víme, že si nádhernou dětskou schopnost učit se uchovává po celý život.

Originální názevInside the Human Body
Stopáž51 minut
Rok výroby 2012
 )D( ST
ŽánrDokument