Stalag 17

Filmy z prostředí zajateckého tábora se po druhé světové válce staly oblíbeným podžánrem mezi válečnými snímky. Stačí připomenout díla jako Most přes řeku Kwai (1957; r. David Lean), Velký útěk (1963; r. John Sturges), Král Krysa (1965; r. Bryan Forbes) či nejnovější Hartova válka (2002; r. Gregory Hoblit).

Prvním z nich byl ovšem Stalag 17 z roku 1952 (nepočítáme-li samozřejmě Renoirovu Velkou iluzi, zasazenou ovšem do první světové války), který se stal pro podobné snímky mnohdy nedostižným vzorem.

Wilder napsal scénář s Edwinem Blumem podle úspěšné broadwayské hry autorů Donalda Bevana a Edmunda Trzcinského (ten si ve filmu také zahrál malou roli).

Pro hlavní roli neúnavného kšeftaře J. J. Seftona měl Wilder vyhlédnutého Charltona Hestona. S tím, jak v dalších verzích scénáře rostl Seftonův cynismus, přestal se herec na tuto úlohu hodit.

Další oslovený, Kirk Douglas, odmítl.

A tak tuhle šťavnatou roli nakonec dostal William Holden (který už byl skvělý ve Wilderově Sunset Blvd.) a odnesl si za ni Oscara.

Výraznou postavu komandanta von Scherbacha ztělesnil slavný režisér rakouského původu Otto Preminger.

Komické odlehčení obstarává dvojice Robert Strauss („Zvíře“ Kasava) a Harvey Lembeck (Shapiro), která účinkovala už v broadwayské divadelní inscenaci.

K přesvědčivost přispělo i to, že Wilder natáčel scény v chronologickém pořadí. Jeho schopnost mísit drama s komedií v tomto filmu dospěla ke svému prvnímu vrcholu. Snímek nedělá z Němců prvoplánové padouchy nebo pitomce, jak se to stalo v odvozeném TV seriálu Hoganovi hrdinové či jak to známe z populárních francouzských válečných veseloher, a proto je nejen zábavný, ale i mimořádně působivý (viz klíčová scéna odhalení donašeče, podmalovaná zlidovělou pochodovou písní z občanské války When Johnny Comes Marching Home).

Kromě Holdenova oscarového vítězství Stalag 17 ještě získal dvě nominace, a sice Billy Wilder za režii a Robert Strauss za vedlejší herecký výkon.