Zdá se, že osídlení této planety je pro lidstvo historickou nutností. Nová řada amerického cyklu

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Po rudé planetě, pojmenované po bohu války, se dnes projíždějí robotická vozítka agentury NASA. Blíží se však už doba, kdy budou nahrazena lety s lidskou posádkou. První lidé na Marsu se stanou průkopníky a připraví cestu k trvalému osídlení planety. Vědci a inženýři už navrhují vše potřebné pro přežití lidí, kteří tam budou žít. Ale i přes všechnu špičkovou techniku bude život v cizím světě, alespoň v prvních stoletích, neustálým bojem o přežití.

Podoba kolonizace

Vesmír II.: Kolonizace MarsuPředstavme si, že je počátek 23. století a lidé se na Marsu už zabydleli. Nebylo to snadné. Na Marsu jsou stále jen vetřelci a rozzlobená Rudá planeta jim vyhlásila válku. Její přirozené zbraně – spalující záření, velice řídká atmosféra a prudké písečné bouře – jsou zárukou, že lidé zde budou svádět nepřetržitý boj o přežití. Proč se tedy vůbec obtěžovat? Proč prostě nezůstat v bezpečí planety Země? Mars je náš nejbližší soused. Je to planeta, která je v dobrém i ve zlém nejvíc podobná naší milované Zemi. A je to planeta, která nám poskytuje nejvíc možností. Dny dlouhé téměř 25 hodin a podobná skladba ročních období předurčují čtvrtou nejbližší planetu od Slunce, aby na ni lidé zamířili hledat svůj druhý domov. Ale to není všechno. Na Marsu jsou zdroje, které budoucí kolonizaci velice usnadní.

Jedním z prvních úkolů astronautů bude zajistit zdroj energie. A jeden jim doslova leží u nohou. Ve stále zmrzlé půdě neboli permafrostu je zmrzlá voda. Po vyčištění bude pitná. Ale můžeme ji také rozložit na kyslík a vodík a vyrobit raketové palivo nebo palivové články, které pak budou zásobovat energií naši kolonii na Marsu. Kolonie bude zázrakem stavební techniky. Existuje několik možných pojetí, jak postavit trvalé sídlo na Marsu, včetně využití podzemí. Někteří vědci pro hypotetickou kolonii 23. století zvolili budovu ve tvaru kupole. Kupole jsou ideální stavby pro extrémní podmínky, třeba v poušti nebo právě na Marsu. Objekt ve tvaru kupole vytváří největší uzavřený prostor a konstrukce přitom nevyžaduje velké množství materiálu. Jsou také velice odolné. Základem bude centrální kupole, jakési dominantní centrum města, a k němu budou přiléhat menší kupole jako paprsky kola.

Vesmír II.: Kolonizace MarsuPovrch Marsu je sterilní, doslova vybělený prudkým slunečním zářením, protože Mars nemá žádnou ochrannou ozonovou vrstvu. Sklolaminátové a skleněné plochy bude třeba zpevnit, abychom získali stavbu, která má natolik pevnou konstrukci, že bude schopná odolat na Rudé planetě divokým písečným bouřím a prudce klesajícím teplotám. Teplota a tlak uvnitř kupole budou muset být přísně regulovány. Kdyby teplota příliš stoupla, mohlo by dojít k explozi v důsledku stoupajícího tlaku vzduchu, jako když příliš nafouknete dětský balónek. Základna by byla navržena tak, aby se dala rozšiřovat a mohla poskytnout přístřeší stále se zvyšujícímu počtu obyvatel. Avšak i přes impozantní vzhled stavby se budou naši kolonisté každé ráno probouzet do nesporně spartánských podmínek. Život na Marsu je velice stresující. Obytný prostor je velice malý a velmi strohý. Představte si, že tam žijete spoustu let. Působí to velice klaustrofobicky a je to něco naprosto jiného než na Zemi. Nemůžete se jen tak projít po trávě a zadívat se do korun stromů a do oblak. Je to však vyváženo velkolepě – životem pod karmínově zbarvenou oblohou.

Samostatný ekosystém

Vesmír II.: Kolonizace MarsuMars je vzdálen od Slunce asi jednu a půl astronomické jednotky. Vzdálenost Země – Slunce je jedna astronomická jednotka. Na Marsu je tlumené světlo a obloha není modrá. Je načervenalá, což způsobuje obsah železa v prachu, který se vznáší ve výšce, a neustále tam vane vítr. Aby se lidé cítili v tomto nepřátelském světě více jako doma, budou v kupoli umělé ekosystémy. Rostliny však nebudou jen na okrasu. Budou mít životně důležitou funkci vytvářet a udržovat prostředí s uzavřeným koloběhem látek. Z rostlin budeme získávat nejen potravu, ale i kyslík k dýchání, a rostliny budou zase absorbovat oxid uhličitý. Z tohoto pohledu je to obdivuhodná symbióza mezi lidmi a rostlinami. Tento vztah se bude projevovat ve všech aspektech života na Marsu. Stejně jako v nějakém akváriu na Zemi se budou recyklovat všechny zdroje a nic nepřijde nazmar. Představme si, že bychom na Zemi uzavřeli nějaké akvárium s rybami a řasami. Mohl by začít fungovat cyklus, při němž by se odpad měnil na obnovitelný zdroj – oxid uhličitý a kyslík a také výživu. Ryby se živí řasami, vylučují pevný odpad a ten se odbourává bakteriemi ve vodě a vzniká tak potrava pro řasy.

Na rozdíl od cyklu v akváriu, nelze v kosmu zajistit přísun čerstvé mořské vody a vzduchu. Naši potomci, kteří budou žít v kosmu, budou muset být schopni vytvořit soběstačné prostředí, ekosystémy, které recyklují vodu i vzduch. Pokud to zvládnou, bude se jim dařit tak dobře, jako rybám v našem akváriu. Koncem minulého století vědci začali zkoumat, zda by lidé mohli přežít izolovaně od vnějšího světa v uměle vytvořeném prostředí, které funguje na principu uzavřeného ekologického systému. Tento záměr byl testován v arizonské poušti nedaleko Tucsonu v zařízení nazvaném Biosféra II. Byl to zkušební provoz pro soběstačné kolonie na cizí planetě, ale pokus sloužil i pro jiné účely. Biosféra II je rozsáhlé zařízení s regulovatelnými podmínkami životního prostředí, které je zcela odděleno od vnějšího prostředí, a jeho vnitřní prostředí může být ovlivňováno tak, že v něm mohou fungovat různé klimatické systémy a různé biomy.

Vesmír II.: Kolonizace MarsuBiosféra II je soubor pěti různých ekosystémů neboli biomů, každý z jiného koutu Země. Je tam poušť, mokřad, travnatá savana, tropický deštný les, a dokonce i miniaturní moře. První výzkumníci zahájili svůj dlouhodobý pobyt v izolaci od vnějšího světa v roce 1991. Členové týmu však brzy narazili na vážné problémy. Po nějaké době se jim začal zhoršovat úsudek, a dokonce se rozštěpili na soupeřící skupinky. Celý projekt byl tak v ohrožení, dokud se nezjistilo, že agresivní chování bylo způsobeno nedostatkem kyslíku. Ten byl zaviněn zdánlivě nevýznamným detailem. Beton uvnitř konstrukce nebyl správně vyzrálý. Chemické procesy, které ve zrajícím betonu probíhají i roky, pohlcovaly mnohem více kyslíku, než mohly rostliny obnovit. Podíl kyslíku ve vzduchu poklesl na úroveň, jaká se vyskytuje ve výškách 6000 metrů nad mořem. I horolezce trápí v takových výškách podobné vedlejší účinky. Nakonec musel být do objektu zaveden přívod čerstvého vzduchu. Takové řešení by však na Marsu nebylo možné a přehlédnutí malé chyby, jako je špatně vyzrálý beton, by mohlo být osudné.

Výpravy mimo kolonii

Vesmír II.: Kolonizace MarsuI když má uzavřený ekologický systém jistá nebezpečí, byla by kupole tím nejbezpečnějším místem na Marsu. Občas by však dobyvatelé Marsu museli její bezpečí opustit a vydat se ven. Když na Marsu vychází slunce, vyráží několik obyvatel z kupole ven plnit průzkumné a další úkoly. Po pustých, rezavě načervenalých pláních Rudé planety se přepravují speciálním vozítkem. Aby mohli efektivně plnit své úkoly, nemůžou se po planetě pohybovat jen pěšky. Když na Marsu přistaneme na určitém místě, tak je prozkoumáme, ale tím se toho o planetě jako celku asi moc nedozvíme. Určitě tedy musíme být mobilní a mít možnost cestovat na velké vzdálenosti. Měsíční vozidlo, které používali kosmonauté při výpravách Apollo, bylo vysoce specializované terénní vozítko. Lunární vozítko skvěle posloužilo svému účelu. Dva kosmonauti se mohli pohybovat po měsíčním povrchu, aniž by se unavili chůzí, a prozkoumat tak větší prostor. Zároveň to však bylo řešení použitelné jen pro krátkodobé mise. Na Marsu bude však třeba prozkoumat mnohem větší území.

Inženýři NASA proto vyvinuli a postavili nejnovější model terénního vozu Chariot. Pozlacené futuristicky vyhlížející vesmírné vozítko má spoustu konstrukčních prvků a jízdních vlastností, které umožňují bezpečný pohyb v neznámém terénu. Každé kolo se může otočit o 360 stupňů, takže můžeme pohodlně jezdit všemi směry. Tato všestrannost umožňuje zdolat většinu terénních překážek a má i další výhody. Skafandry nejsou ve střední části kolem břicha příliš ohebné. Takže jezdit vsedě by v nich bylo velmi nepohodlné. Sestrojili tedy vertikální rozhraní člověk-stroj. Mars je velice rozhlehlá planeta a při průzkumu jejích odlehlejších částí by vědci jistě rádi cestovali pohodlněji. Určitě by během cesty měli na sobě raději kombinézy, než aby celé hodiny trávili v nepoddajných skafandrech. To by bylo možné, pokud by se v něm vytvořil atmosférický tlak podobný tomu, co je na Zemi.

Vesmír II.: Kolonizace MarsuA tady přichází na scénu nový typ vozítka s přetlakovou kabinou, takzvané SPR neboli Small Pressurized Rover. Je to kombinace skafandru a sportovního vozu. A má skvělé manévrovací schopnosti. Základem je podvozek z Chariotu. V zadní části vozidla by byl ložný prostor jako v dodávce. Mohl by se na něm tedy vozit náklad. Stroj je možné vybavit pro práci v terénu různými doplňkovými zařízeními. K zadní části lze například připojit radlici buldozeru nebo nakladač s navijákem a jiné nástroje. Tento stroj je jen o něco větší než lunární vozidlo a jeho nejvyšší rychlost je kolem deseti kilometrů za hodinu. Vozidlo SPR by mělo sloužit při výpravách, trvajících až dva týdny, během kterých by dokázalo ujet vzdálenost více než 800 kilometrů.

Vědecký pracovník Amosova výzkumného střediska NASA, doktor Pascal Lee, zkouší jiné vozidlo pro Mars. Při jeho navrhování spojil síly s Nickem Baggarlym, výkonným ředitelem zážitkové cestovní agentury „Cesta kolem světa“. Takováto vozidla jsou fantastická, protože je můžete využít pro simulovanou jízdu, jako byste cestovali po jiné planetě. Vozidlo se připravuje pro expedici do Grónska a později k Jižnímu pólu. Bude v něm místo pro vybavení a zásoby, které budou lidé potřebovat pro výzkum Měsíce či Marsu. Inženýrům a vědcům z NASA to poskytuje určitou reálnou představu, jakým směrem by se měl vývoj vozidla pro výzkum Marsu ubírat. Mars je prašná planeta. Všude je písek a drobné kamínky. A právě to ohrožuje kolová vozidla s pohyblivými součástmi, protože se mechanismus může snadno zadřít. Nebezpečné je, když se vozidlo převrátí. Pokud se to stane, tak si musíte v terénu poradit sami. Opravovat vozidlo v terénu je obtížné i za těch nejlepších podmínek. Ale v kosmu nesmíte udělat chybu. Když dojde k havárii nebo k nějakému problému, je pomoc daleko, pokud by se vůbec k vám mohla dostat. Mimo vozidlo nelze dýchat, takže prostě nemůžete jen tak vystoupit a začít je opravovat. Můžete přijít i o zásobu vzduchu. Systém zajišťující životní funkce vám umožní přežít pouhých několik hodin. Čeká vás smrt udušením. NASA naštěstí našla řešení. Poměrně malá a lehká vozítka, která mohou být vypravena dvě. Pracují tedy na principu týmové akce, kdy jsou v každém vozidle dva astronauti. Pokud se něco stane, mohou se všichni čtyři směstnat do jednoho vozidla a vrátit se na základnu.

Záludnosti skafandru

Vesmír II.: Kolonizace MarsuObyvatelé kolonie na Marsu budou mít nejen stylový dopravní prostředek, ale také nevšední skafandry od špičkových návrhářů, ve kterých budou vypadat jako superhrdinové. Ale i tak pokud se nebudou zdržovat uvnitř bezpečí kupole, museli by spoléhat na přetlakovou kabinu nebo být uvězněni v neforemných skafandrech. Když máte za sebou čtyři vycházky do kosmu a trávíte ve skafandru 24 hodin, tak na vás ztuhne. Obleky jsou natlakované jako fotbalový míč. Takže pokaždé, když chcete sevřít a otevřít ruku, musíte překonávat tlak, a to může být velice únavné. Ve skafandru může dojít i k poškození prstů a dalším traumatům. Skafandr musí chránit křehkou lidskou schránku před četnými kosmickými hrozbami. Ve skafandru je nutné udržovat vnitřní přetlak, zajistit dodávku kyslíku a řídit teplotu a vlhkost. Skafandr musí kromě zajištění základních potřeb poskytovat také neustálou ochranu před nemilosrdným vesmírem. Mars má v arzenálu smrtících zbraní jednu, která hrozí velice často – déšť mikrometeoritů. Stačí maličký úlomek a udělá ve skafandru díru, což by vedlo ke strašlivé smrti. Aby byli kosmonauti na této zrádné planetě v bezpečí, musí mít skafandry izolační vrstvy z neoprénu a kevlaru. Protože součástí skafandru musí být systém zabezpečení životních podmínek, jsou obleky objemné a člověk je v nich dost nemotorný. Trvá až tři hodiny, než se astronaut na Mezinárodní vesmírné stanici do takového skafandru oblékne. V tom je zahrnuta i doba třiceti minut, po kterou astronauti dýchají čistý kyslík.

Vesmír II.: Kolonizace MarsuOdborníci z Massachusettského technologického institutu vyvíjejí nový, mnohem efektivnější skafandr, který vypadá jako vystřižený z komiksu. Skafandr budoucnosti musí být sestrojen tak, aby se v něm astronauti mohli pohodlně pohybovat a pracovat. Lidé v novém typu skafandru, takzvaném bio-obleku, budou jako špičkoví atleti. Na Marsu bude třeba se shýbat nebo klekat, předklánět se, hledat třeba zkameněliny a známky života. Čili první zásadou kladenou na bio-oblek je, aby v něm byli astronauti co nejvíce pohybliví a přitom spotřebovali co nejméně energie. To je mechanická záležitost. Pomoci může vyztužený materiál s tvarovou pamětí, oblek se utahuje kolem těla. Je to taková druhá kůže. Nový oblek je mnohem komfortnější než současné nepraktické skafandry. Pevná skořepina kryjící tělo je spojena s batohem, v němž je uložen systém zabezpečení životních podmínek.

Hledí přilby bude stejně jako u dnešních skafandrů pozlacené, aby ochránilo astronauty před oslepujícím slunečním světlem. Přilba bude mít v hledí displej, na němž budou promítány podstatné informace. Astronauti budou mít veškeré údaje ve svém zorném poli. Svoje fyziologické hodnoty – tep, krevní tlak, ale také potřebná navigační data a trojrozměrnou topografickou mapu. Konstruktéři se obvykle zabývají pouze tím, aby byly skafandry bezpečné a funkční. Návrháři bio-obleku však také chtěli, aby měl jejich výtvor i estetickou hodnotu.

Technické vybavení

Vesmír II.: Kolonizace MarsuObyvatelé budoucí kolonie na Marsu mohou být oblečeni jako superhrdinové, avšak všemocní nebudou. Někdy se budou muset spolehnout na pomoc robotů, jako je Robonaut. Robonaut je automatizovaný pomocník, slučuje v sobě důvtipnost lidského ducha a mechanickou sílu. Je založen na principu komunikačního nástroje, nazývaného telemanipulace. Je to něco jako vodění loutky, ale na mnohem složitější úrovni. Člověk si nasadí helmu virtuální reality a ovládá robota. Jeho pohyby se zobrazují přímo do kamer v hlavě robota, který pak kopíruje pohyby člověka. Tímto způsobem je možné vykonávat spoustu úkolů. Kamery na hlavě Robonauta jsou chráněny přilbou. Robot může pracovat také samostatně na základě umělé inteligence a vykonávat naprogramované zadání. Robonauti by měli nahradit lidi v plnění nebezpečných úkolů, takže je důležité, aby jejich velikost a proporce byly v náležitém souladu. Robonaut má pomáhat lidem provádět lidské činnosti. Mají-li pracovat se stejným nářadím, ve stejném prostředí, tak je určitě přínosné, aby měli přibližně stejně velké části těla jako lidé. Robonaut by mohl vykonávat i rutinní a vyčerpávající úkoly. Vedle nebezpečných prací je roboty nejlepší využít pro činnosti, které prostě roboti provádějí lépe než člověk.

Robonaut však nebude pouhým technickým pomocníkem. Jeho schopnosti mohou být pro úspěch výpravy mnohem víc důležité. Robotům by vědci rádi svěřili i roli jakési předsunuté hlídky, která by varovala před nebezpečím. Prováděli by také skutečně důkladný průzkum na místech, která jsou z vědeckého hlediska zajímavá. Stejně jako terénní vozidlo je i Robonaut poháněn solární baterií. Zajistit dodávku energie pro roboty je poměrně snadné, v případě lidských osadníků to není ani zdaleka tak jednoduchý úkol.

Zahradničení na Rudé planetě

Vesmír II.: Kolonizace MarsuNeohroženým kolonistům Marsu může zajišťování i těch nejzákladnějších potřeb působit skličující starosti. Dodávat ze Země zásoby lidem na Marsu bude vždy drahé a relativně nespolehlivé. Vezměme si jen to, co je základní potřebou pro všechny – jídlo. Kolonisté budou žít ve stálém stínu hrozby hladu. Dopravit kilogram jakéhokoli materiálu ze Země na Mars by mohlo stát nejméně čtvrt milionu dolarů. Ať už jde o cokoli – o jídlo, o vodu nebo o vzduch. Vzhledem k takovým finančním nákladům na přepravu několika tun polotovarů potravin, si budou muset průkopníci na Marsu také něco vypěstovat sami.

Ovšem zahradničit na Marsu není tak jednoduché jako vložit semínko do půdy na Zemi a pozorovat, jak roste. Povrch Marsu je pokryt takzvaným regolitem, neúrodnou a nesoudržnou horninou. Navíc i sebemenší znečištění půdy nějakou toxickou příměsí by mohlo v krátkosti úrodu zničit a způsobit zánik celé kolonie. Lidé proto určitě nebudou moci pěstovat rostliny, pocházející ze Země, někde na záhoncích. U nás na Zemi existují dva způsoby pěstování rostlin. Buď venku na poli, anebo ve sklenících. Skleníky, jak je známe my, stojí na pevné zemi, využívají přirozené sluneční záření a fungují po celý rok, aniž by byly obavy, že je zasáhnou meteority nebo ionizující záření z vesmíru. Na Marsu budou jako skleníky fungovat pěstírny s umělým prostředím. Rostliny tam budou mít zajištěno pět základních faktorů, které potřebují ke svému růstu. Potřebují světlo, potřebují určitou teplotu, potřebují vodu, potřebují živiny a potřebují vzduch, přesněji oxid uhličitý a kyslík. Takže když jim vytvoříme přirozené prostředí, mohou růst po celý rok.

Vesmír II.: Kolonizace MarsuZ větší části budou rostliny na Marsu pěstovány hydroponicky, tedy bez půdy, v živných roztocích rozpuštěných ve vodě. Vedle světla rostliny ke zdravému růstu potřebují i prostor, a to oboje bude nedostatkové. Dnešní výzkumníci řeší problém s osvětlením pěstíren pomocí elektroluminiscenčních diod známých pod zkratkou LED, jejichž pásmo spektra záření stimuluje růst rostlin. Přirozené světlo na Marsu bude dostačující pro pěstování rostlin určených pouze k produkci kyslíku, avšak v pěstírnách, kde se budou vyrábět potraviny pro obyvatele kolonie, budou potřeba LED diody. A je tu další potíž, která by mohla působit problémy. Na Zemi opyluje rostliny hmyz. Znamená to tedy, že si astronauti s sebou povezou do vesmíru včely? Pro včely by bylo skutečně obtížně orientovat se v tak odlišných podmínkách, protože na Zemi se řídí ultrafialovým světlem ze slunečního záření a využívají spoustu dalších vodítek, která na Marsu neexistují. Malý vynález však dělá divy. Vědci mají k dispozici vibrační tyčinky, které rozkmitají vzduch a pyl se tak dostane z jednoho květu na druhý.

Dá se předpokládat, že kosmonauty, kteří budou žít na jiné planetě, bude péče o rostliny bavit. Je tu však ještě jeden důležitý aspekt, který na Zemi podmiňuje růst rostlin a který na Marsu neexistuje. Dnešní technika jej zatím nedokáže nahradit. Na Marsu je nízká gravitace, pouze třetina pozemské, a to by mělo vliv na růst rostlin. Na Zemi odvádí gravitace vodu od kořenů rostlin a umožňuje jim tak absorbovat kyslík. Při nižší gravitaci by voda proudila pomaleji a nasáklé kořeny by nemohly absorbovat živiny ani vzduch. Rostliny by zřejmě byly slabší. A jaké druhy by naši vesmírní zahradníci pěstovali? Například rajčata, brambory a salát. Představme si, co by za použití dostupných přísad bylo možné najít v takové standardní restauraci na Marsu na jídelníčku. K snídani byste si mohli dát míchaná vejce a celozrnné pečivo. K obědu sendvič se sójovou nebo žampionovou pomazánkou a misku čerstvých jahod. K večeři pak těstoviny s omáčkou a salát, a nakonec sladký batátový dezert. Život na Marsu by byl přísně vegetariánský, masožravci v posádce by měli smůlu. Asi by nebyl problém vézt nějaká zvířata s sebou, ale hrozilo by, že k nim lidé natolik přilnou, že by je nakonec nedokázali zabít a sníst.

Těžba surovin v pásu planetek

Náklady na dlouhodobou expedici k Marsu by dosahovaly astronomické výše. A přitom největší zdroje tam leží takřka za humny. V blízkosti Marsu se nachází hojnost mimořádně cenných surovin. Nejvíce meteoritů, které na Zemi nalézáme, pochází z pásu planetek v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Vědci zjistili, že zhruba z 85 % se skládají z křemíku, mají tedy podobné složení jako zemská kůra. Dalších přibližně pět procent tvoří železo. A to je možné využít k výrobě oceli, k výstavbě budov a měst pro celé civilizace. Využití planetek by usnadnilo problémy s vybudování základny na Marsu. Suroviny z planetek by se zpracovaly a mohly by být použity ke stavbě nových zařízení a vesmírných lodí i k údržbě a obnově starších konstrukcí. Bylo by mrhání dovážet suroviny z pásu planetek na Zemi. Je mnohem lepší zpracovat je pro použití na Marsu přímo na místě.

Vesmír II.: Kolonizace MarsuJsou tu také finanční důvody, proč těžit tyto vesmírné zdroje surovin. Z planetky o průměru jednoho kilometru by se odhadem získalo množství oceli, jaké se na celém světě vyrobí za jeden rok. Dále celosvětová produkce zlata a stříbra za deset let a celosvětová produkce platiny za tisíc let. Takže tam leží bohatství, pokud se na to díváte z této stránky. Planetka o průměru jednoho kilometru by měla hmotnost asi dvě miliardy tun. To je ekvivalent dvaceti tisíc letadlových lodí třídy Nimitz. Planetka této velikosti by mohla obsahovat nikl, kobalt a platinu v přibližné hodnotě 150 miliard dolarů. A to mluvíme o celkem malé planetce. Některé giganty dosahují velikosti trpasličích planet. S těžbou surovin z planetek samozřejmě nemáme žádné zkušenosti. Ale už nyní existují některé použitelné metody, a vědci se domnívají, že to nebude tak těžké. Jednou z možností je využít laserové paprsky, kterými lze horniny planetek řezat.

Těžba takového množství materiálu v kosmickém prostoru však nebude v žádném případě snadná. Například v okolí Jupiteru je nebezpečí zvýšené radiace. Zejména proto, že Jupiter sám emituje obrovské množství záření. Jednou z možností, jak postupovat při těžbě, je umístit lidi, obsluhující těžební techniku, pod povrch planetky. Mohli by žít přímo uvnitř planetky. Tam by byli chráněni před všemi nežádoucími vlivy kosmického prostoru. Tohle přesně by však byla práce, kterou by mohli vykonávat roboti. Pás planetek je hodně daleko, tak proč tam neposlat roboty místo lidí? Jsou relativně levní. Nevyžadují žádné životní podmínky a nemusejí se vrátit zpět. Astronauti tedy budou určitě pracovat ruku v ruce s roboty, aby se snížilo riziko na minimum a šance na přežití byly co nejvyšší.

V každém ohledu bude život na Marsu mimořádným zážitkem. Ráno vstanete – budete spát o hodinu déle. Z postele doslova vyskočíte, protože na Marsu je nižší gravitace. Pak se obléknete a vydáte se ven, za svými povinnostmi. Třeba zkontrolovat roboty, vykonávající životně důležité práce. A pak cestou zpět domů se zastavíte na nějakém hřebeni a pohlédnete na kaňony v údolí. Zvednete hlavu k obloze nad Marsem, kde se vám za místního svítání naskytne ohromující pohled na třpytící se hvězdy. Průzkum Marsu bude fantastické dobrodružství. Ta krajina je nepředstavitelně krásná a pro nás je to něco naprosto nezvyklého. Každým směrem se dají prozkoumat tisíce a tisíce kilometrů terénu. Vědci si tam budou muset připadat jako ve fantastické říši divů. Kolonie na Marsu existuje zatím jen v našich představách, i když založených na nejnovějších poznatcích vědy. Budeme-li jako lidstvo postupovat racionálně společně, naše sny o 23. století se mohou stát realitou.

Originální názevLiving In Space
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument