Kosmický výtah by mohl být snem každého astronauta. Ale stejně tak se může stát i jeho noční můrou. Nová řada amerického cyklu

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Ve vesmíru přichází nebezpečí odkudkoliv. Meteoroidy z hlubin vesmíru… Neviditelné ale smrtící záblesky sluneční radiace… Mohutné sesuvy půdy či otřesy z hlubin… Proč je požár na oběžné dráze nebezpečnější než na Zemi? Co se stane člověku vystavenému krutým extrémům volného kosmu?

Kosmický výtah

Výtah do vesmíru (zdroj: NASA)Je rok 2030. Posádka astronautů pouze stiskne knoflík v kosmickém výtahu a ten ji dopraví k lodi, která už čeká na oběžné dráze. Jsou vděční, že nemusejí podstoupit riziko „řízené exploze rakety“ při jejím startu. Už dnes vyrábíme vlákna z uhlíkových nanotrubic, která jsou pevnější než ocel. A věřte nebo ne, jsou schopná udržet kosmický výtah ukotvený ve vesmíru. Takže byste mohli doslova vyšplhat do nebes. Lano dlouhé skoro 100 000 kilometrů je upevněno na kotvící stanici, která obíhá kolem Země stejnou úhlovou rychlostí, jakou se planeta otáčí. Podobně jako geostacionární družice visí vzhledem k povrchu nad jedním místem. Kosmický výtah by mohl být snem každého astronauta. Ale může se stát i noční můrou.

Kosmický výtah musí být upevněn k zemi. Ale co se stane, když přijde ničivá bouře a kotvící prvky se náhle zpřetrhají? Lano výtahu je stále připojeno ke kosmickému segmentu. Začne se divoce vlnit a může zasáhnout objekty vzdálené stovky kilometrů v libovolném směru. Může se také stát, že problémy s řídícím počítačem nebo korekčními motory způsobí odtržení kosmického segmentu a uvolnění horní části lana. Pokud by k tomu došlo při cestě posádky výtahem, byla by to jistě poslední jízda jejich života. Lano o délce 100 000 kilometrů se řítí k Zemi. Je dost dlouhé, aby se omotalo kolem planety skoro třikrát. Způsobilo by škody na opravdu rozsáhlém území. Nebude to katastrofa jen pro přímé účastníky. Kinetická energie takového švihnutí atmosférou může ohrozit i letadla. Takže i toto řešení bude obsahovat jisté neodmyslitelné riziko. Stejně jako kterékoli jiné.

Nebezpečné záření

Sluneční bouře (zdroj: NASA)To je ale pouze jedna z možných katastrof, kterým budou čelit budoucí průzkumníci vesmíru. Život ve vesmíru nebude bez rizika. Kolonie na povrchu Měsíce či Marsu budou vystaveny hrozbám ze všech stran. Ale především shora, odkud mohou přijít náhlé záblesky smrtící radiace. Až se budeme procházet po povrchu Měsíce, naší prvořadou starostí by měly být sluneční erupce. Protony přicházející ze slunečního vzplanutí mohou kosmonauty zabít. Za posledních několik desetiletí se odehrála řada silných erupcí. Pokud by při nich astronauté pracovali na povrchu Měsíce nebo v otevřeném kosmickém prostoru, zahynuli by. Na povrchu Země jsme před těmito částicemi v bezpečí. Atmosféra a magnetosféra naší planety tvoří přirozený ochranný štít, který propustí jen zlomek nebezpečné radiace. Ale na povrchu Měsíce či Marsu jsme jejím účinkům vystaveni přímo.

Měsíc nemá ani atmosféru, ani magnetické pole. Mars má jen řídkou atmosféru a velmi slabé magnetické pole. NASA bere nebezpečí slunečních erupcí opravdu vážně. V minulosti totiž v jejich důsledku málem přišla o posádku kosmické lodi Apollo. V srpnu 1972 došlo k opravdu mohutné erupci následované intenzivní sluneční bouří. Naštěstí se to stalo právě mezi výpravou Apollo 16, která skončila v dubnu, a Apollo 17, následující v prosinci. Pokud by k něčemu takovému došlo během pobytu na povrchu Měsíce, mohlo to celou posádku zabít. Následky by byly podobné jako v Hirošimě a Nagasaki. Lidé, kteří nezemřeli při samotné explozi atomové bomby, byli během několika sekund zasaženi extrémní dávkou radiace. Kosmonaut by v takové situaci měl opravdu velmi málo času na jakoukoli reakci. Proud smrtících částic, procházející jeho tělem, by během okamžiku zahubil všechny buňky. Není tedy divu, že vesmírní kolonisté budou muset být neustále ve střehu.Budou potřebovat družice, které budou neustále monitorovat dění na Slunci, a budou ihned informovat, pokud dojde k erupci. Světlu ze Slunce trvá jen osm minut, než dorazí k Měsíci. A jen o málo později přilétnou částice. Aby se dostali do bezpečného úkrytu, budou mít jen několik minut, maximálně půl hodiny. A taková bouře může trvat i několik dní.

Ohrožení vesmírných kolonií

Možný výzkum na Marsu (zdroj: NASA)Jednou z možností je život pod zemí. Nesmíme se ale nechat oklamat vzhledem povrchu, který vypadá pevně a bezpečně. Měsíc i Mars jsou stále do jisté míry aktivní tělesa, a mohou na nich probíhat podobné katastrofy jako tady na Zemi. Na Marsu navíc zuří prachové bouře. Pod zemí ale hrozí otřesy. Měsíc ani Mars sice nemají tektonické desky, které způsobují většinu zemětřesení a vulkanických erupcí na Zemi a nejsou zde ani známky aktivního vulkanismu. Mají však žhavé jádro, a jak se teplo prodírá z nitra, povrch se začne otřásat. A tam kde dochází k zemětřesení, obvykle následuje i další typ katastrofy. Vědci nedávno na Marsu zaznamenali kamerami na družicích sesuv půdy. Takže vědí, že k nim dochází. Ale předpovědět něco takového je velmi složité. Nejsou si jisti, co způsobilo sesuv půdy, pozorovaný v roce 2008 nedaleko severního pólu Marsu, v oblasti bohaté na led. Proto předpokládají, že většinu sesunutého materiálu tvořil právě led. Ale je to zároveň místo, kde by mohla být umístěna kolonie. Aby využila možnosti získat lehce pitnou vodu. I vzdálený otřes může vyvolat sesuv v těsné blízkosti kolonie. A co když linie zlomu probíhá přímo pod budovami?

Protože hmotnost je při letech do vesmíru velmi omezující faktor, mohly by odlehčené budovy kosmické kolonie být poměrně zranitelné. Především jejich vnější plášť. Poškození vnějšího ochranného pláště kolonie se rychle projeví ztrátou vnitřní atmosféry. Pokud se rychle neoblečete do záchranných skafandrů, takovou dekompresi nepřežijete. Smrt ale nemusí být při náhlé ztrátě atmosférického tlaku a kyslíku v kolonii nevyhnutelná. Na Marsu sice existuje jen tenká a navíc nedýchatelná atmosféra, tvořená převážně oxidem uhličitým. A na povrchu Měsíce panuje vakuum kosmického prostoru. Jak ale vědci vědí na základě nehod v průmyslových vakuových komorách tady na Zemi, stále je šance přežít. Při pobytu ve vakuu se rychle projeví nedostatek kyslíku – hypoxie. Hladina dusíku v krvi se prudce zvýší a tkáně si s ní už neporadí. Začnou vznikat bublinky, což vyvolá dekompresní – kesonovou nemoc. Pokud zadržíte dech, můžou vaše plíce v důsledku přetlaku prasknout. Roztrhnou se do krevního řečiště, což může způsobit embolii. Takže je zde celá řada faktorů, které mohou ve vakuu kosmického prostoru způsobit smrt. Ale asi minutové působení účinků vakua se dá přežít.

Takto by mohla vypadat kolonie na Měsíci (zdroj: NASA)Navíc tam panují extrémní rozdíly teplot. Teplota na Měsíci se pohybuje mezi +150 stupni Celsia na Slunci až po -200 ve stínu. Na Marsu teploty klesají až na -90 stupňů, ale když máte štěstí, můžete na rovníku zažít příjemný letní den s teplotami kolem nuly. Vyjít si však na procházku bez skafandru by byl v nedýchatelné atmosféře opravdu hloupý nápad. Další nebezpečí pro povrchové základny, se kterým se budou muset kolonisté vyrovnat, přichází z vesmíru. Jsou to meteoroidy. Letmý pohled na povrch Měsíce posetý krátery je výmluvný. Není tam žádná atmosféra. Jste přímo vystaveni všemu, co přilétá z vesmíru. Na Marsu sice řídká atmosféra je, ale zdaleka vás nechrání tak, jako ta na Zemi. I na Marsu jsme vystaveni tělesům přilétajícím z vesmíru. Mikrometeoroidy o velikosti zlomků milimetru vás mohou zasáhnout kdykoliv a zcela bez varování. Pokud váš ochranný oblek zasáhne na Marsu zrnko prachu, přilétající z vesmíru, máte vážný problém. Okamžitě dojde ke ztrátě tlaku, a to může znamenat rychlou smrt. Při velkém počtu lidí, pracujících na povrchu Měsíce či Marsu, se to opravdu může stát. Je to podobné jako zásah blesku – velmi málo pravděpodobná událost s fatálními následky. Meteoroidy mohou rovněž udělat díru v plášti samotné kolonie.

Stejně jako kosmická stanice, budou i kolonie sestaveny nejspíše z několika modulů či sekcí. A kolonisté, podobně jako posádka kosmické stanice, v případě nebezpečí prostě opustí a uzavřou některé segmenty obývaného komplexu. Větší meteoroidy bude snad možné sledovat, takže kolonisté budou vědět, že přilétají. Ale samotná evakuace by nemusela stačit. Nedaleký dopad objektu může způsobit rázovou vlnu nebezpečnou na kilometry daleko. Srážka s meteoroidem o průměru tří metrů vyvolá explozi ekvivalentní šesti až osmi kilotunám TNT. Kolonii mohou nenávratně poškodit i jen letící trosky. A po přímém zásahu by sotva bylo znát, že zde kdysi nějaká kolonie stála. Je nepravděpodobné, že by se kolonisté usadili nedaleko některého z marsovských vulkánů. A na povrchu Měsíce se pravděpodobně žádná vulkanická aktivita neodehrála dvě miliardy let. Ale i prastaré vulkanické útvary mohou znamenat vážný problém pro posádku povrchového vozidla. Jak na Měsíci, tak na Marsu nacházíme důkazy o existenci lávových toků. Takže lze očekávat, že se tam vyskytují i vulkanické jeskyně.

Požár ve vesmíru

Život na oběžné dráze – v kosmické stanici nebo na palubě raketoplánů – nás už naučil mnoho o nástrahách vesmíru. Nepřítelem číslo jedna je oheň. Oheň ve vesmíru je tak nebezpečný proto, že atmosféra v kosmické lodi obsahuje výrazně vyšší podíl kyslíku, než na Zemi. V prostoru pro posádku je mnoho elektronických přístrojů, které produkují teplo. Mohou v nich vznikat i jiskry. A to je nebezpečná kombinace. Inženýři naštěstí vymysleli způsob, jak posádce ulehčit zvládnutí ohně i v místech, kde za kontrolními panely vedou kilometry kabelů. Panely mají na různých místech malé otvory, které tam jsou právě pro případ požáru. Pokud za panelem hoří oheň, vsunete hadici hasicího přístroje do otvoru a oheň uhasíte.

Orbitální stanice Mir (zdroj: NASA)Andrew Thomas ví o ohni ve vesmíru své. V roce 1998 pobýval americký na palubě kosmické stanice Mir spolu se dvěma ruskými kosmonauty. Filtry zařízení na čištění vzduchu odstraňují z prostoru pro posádku vydechovaný oxid uhličitý a jiné škodliviny. A právě při jeho údržbě vypukl požár. Všechen kouř se vyvalil přímo do kabiny a v okamžiku byla jedna část Miru plná dýmu. Zařízení pro cirkulaci atmosféry kouř rozfoukalo i do dalších sekcí stanice, takže do dvou hodin byly všechny prostory zcela zakouřené. Nezbývalo jim než čekat, až se vzduch vyčistí a dekontaminuje. Trvalo to asi dva dny. U všech se projevily známky otravy. Při takto vysoké koncentraci oxidu uhelnatého je vám nevolno a máte velké bolesti hlavy.

Požár ve vesmíru je mnohem vážnější nejen proto, že nemůžete otevřít okno nebo zavolat hasiče. Oheň se v kosmické lodi ve stavu beztíže chová úplně jinak. Na Zemi plamen míří nahoru, protože vztlak nutí ohřátý vzduch v okolí plamene stoupat. Ve stavu beztíže ale není žádné „nahoru“, horký plyn se pouze rozpíná, takže plamen hoří ve tvaru koule. Detektory kouře umístěné na stropě, jak je to běžné na Zemi, ve vesmíru prostě nebudou pracovat správně. Místo toho se umisťují za malá sací zařízení, která přivádějí vzduch, částice kouře či jedovatých látek přímo k detektoru. Profesor Fernandez-Pello, který působí ve Speciální laboratoři pro výzkum hoření při univerzitě v Barcley, provedl řadu experimentů na palubě letounu KC-135, který opakovaně vytvářel několikasekundový stav beztíže. Teoreticky by oheň ve stavu beztíže neměl hořet tak intenzivně právě proto, že horký plyn zde nestoupá. Díky tomu má oheň slabší přívod vzduchu s vyšším obsahem kyslíku.

Objevili však, že realita uvnitř kosmické lodi je mnohem nebezpečnější. Klimatizace na palubě vytváří neustálé slabé proudění. A tento vánek přináší ohni čerstvý vzduch obsahující kyslík. Při nedostatečném proudění ve stavu beztíže navíc nedochází k tak rychlému odvádění tepla jako na Zemi. Takový požár tak dosahuje vyšší teploty a je nebezpečnější než na Zemi. A na palubě kosmické lodi Ares-Orion, která by v nedaleké budoucnosti měla nahradit vysloužilé raketoplány, bude oheň ještě větším bezpečnostním rizikem. Rozhodli se snížit tlak v kabině a zvýšit obsah kyslíku v atmosféře. Tím ale zkrátili čas, který kosmonauté potřebují pro přípravu, když chtějí opustit palubu kosmické lodi. V prostředí, navrženém pro příští generaci kosmických lodí, dojde k zažehnutí požáru asi o 20 procent rychleji než dnes. Vysoký obsah kyslíku a slabé proudění vzduchu znamená, že zahořet může prakticky cokoliv, i kov. Podle toho nejčernějšího scénáře nebude posádka kosmické stanice schopna oheň uhasit. Rozhoří se příliš rychle a nebude možné jej uzavřít v některém odděleném modulu. I když by si lidé stihli nasadit záchranné kyslíkové masky, obrovský žár by je pravděpodobně zabil. A i kdyby byli schopni plameny přežít, filtrační systém bude kompletně zahlcený. Budou čekat na smrt udušením v zamořeném prostředí. Pokud se oheň vymkne kontrole, má posádka jedinou šanci na přežití. Musí opustit loď a vrátit se na Zemi v záchranném modulu. A to také bylo klíčem k přežití posádky Apollo 13.

Socha Johna L. „Jacka“ Swigerta, člena mise Apollo 13 (zdroj: NASA)11. dubna 1970 odstartovala tříčlenná posádka Apollo 13 k letu na Měsíc. O dva dny později náhle explodovala nádrž s kyslíkem. Výbuch způsobil ztrátu velké části kyslíku a poškodil elektronický systém servisní sekce lodi. Posádka musela přežít ve stísněném prostoru lunárního modulu. K nehodě Apollo 13 došlo v podstatě ve vhodný okamžik – když byli na cestě k Měsíci – takže mohli lunární modul použít jako záchranný člun a vrátit se v něm zpět na Zemi. Pokud by ke stejnému problému došlo až po přistání na Měsíci, během návratu na Zemi, Lowell, Sweickart a Haise by nemohli dělat vůbec nic. Zemřeli by. Nebezpečí požáru je extrémně vysoké ve skafandru. Během pracovních vycházek do volného prostou musí být ve skafandru velmi nízký tlak, jinak by byl zcela neohebný. Pokud by byl uvnitř skafandru tlak stejný jako na povrchu Země, byl nafouklý jako balón. Nemohli byste se ani hnout. V řídké atmosféře, při srovnatelném tlaku jako je na vrcholu osmitisícovky, však kosmonauté musejí dýchat čistý kyslík. A ten je vysoce hořlavý.

Nebezpečí v kosmickém prostoru

Alexej Leonov (zdroj: Wikimedia)Pobyt mimo loď ve volném kosmickém prostoru je nebezpečný i z mnoha jiných důvodů. Vůbec první kosmická vycházka v historii skončila málem katastrofou. První kosmickou vycházku uskutečnil v roce 1965 Alexej Leonov. Ale ve snaze pokořit Američany se Sověti při dosažení tohoto úspěchu dopustili chyb, které ohrozily život kosmonauta. Jeho skafandr se nafoukl tak, že vypadal jako maskot firmy Michelin. V důsledku tlaku vnitřní atmosféry ve vakuu kosmického prostoru se nedalo v obleku téměř hýbat. Kosmická loď Sojuz, ve které Leonov letěl, byla příliš malá, a její palubní otvor ještě mnohem menší. To byl problém. Kosmonaut nakonec musel vypustit část vzduchu a skafandr trochu odfouknout, aby se vůbec protáhl otvorem zpátky do lodi. Dnes by vám určitě přiznal, že si vůbec nebyl jistý, že se to povede. Kosmonaut, který podobně jako Leonov musí upustit vzduch ze skafandru, jen aby se mohl pohybovat, je v podobné situaci jako potápěč, který se musí vynořit z hloubky příliš rychle. V krvi vzniknou bublinky dusíku, což je nejen bolestivé, ale může vás to i zabít. Během kosmické vycházky i banální věci, jako špatně ukotvené lano nebo náhodný zážeh motoru, mohou přivodit katastrofu. Pobyt mimo kosmickou loď v otevřeném prostoru je ta nejnebezpečnější činnost, jakou astronaut na oběžné dráze musí dělat. Jeden špatný pohyb jej může odsoudit k smrti.

Něco takového se stalo na ruské kosmické stanici. Jeden z členů posádky nebyl připoután k lodi. Sledoval z přechodové komory ostatní a najednou začal odlétat pryč. Naštěstí ho kolega uviděl a zachytil. Kdo není upoután k lodi a je ve volném kosmickém prostoru bez reaktivního systému umožňujícího návrat, by se mohl doslova ztratit ve vesmíru. Ale i u pomocného motoru hrozí, že selže. Nebo mu může dojít palivo. Astronaut pak prostě odlétne pryč do prostoru. Mezinárodní kosmická stanice ISS není schopna někoho zachytit. A i kdyby u ní byl například raketoplán, jeho příprava k záchranné misi by trvala příliš dlouho. V tom nejhorším případě by astronautovi zbýval kyslík na několik hodin života. V neporušeném skafandru není problém s tlakem. Ale buď mu dojde kyslík, nebo přestane pracovat zařízení na odstraňování vydechovaného oxidu uhličitého. Tak jako tak se udusí a jeho tělo zůstane poletovat v hlubinách vesmíru.

Astronaut Bruce McCandless II ve volném prostoru (zdroj: NASA)Astronauty ve volném prostoru ohrožují i malé meteoroidy. A nejen je, dokonce i samotné kosmické lodě. A na nízké oběžné dráze kolem Země nás ohrožuje i naše vlastní kosmické smetí. Vzhledem k astronautům se úlomky mohou pohybovat rychlostí téměř deseti kilometrů za sekundu. A při této rychlosti jsou smrtelně nebezpečná i tělíska o průměru jednoho milimetru. Mikrometeoroid se pohybuje vesmírem podobně jako golfový míček. S tím rozdílem, že je výrazně menší a letí mnohem vyšší rychlostí. Proto je také jeho náraz devastující. Když zasáhne skafandr, udělá v něm díru. Nemáte žádnou možnost ji ucpat, zalepit nebo opravit. Pokud s vámi není kolega, pravděpodobně vás to bude stát život. Ze skafandru poměrně rychle unikne veškerý vzduch. Vaše krev začne vřít a vy zemřete. Ve volném kosmickém prostoru to nezávisí jen na teplotě. Může za to náhlý extrémní pokles tlaku. Není přesné říkat, že krev začne vřít. Kapaliny ve vašem těle začnou přecházet do plynného skupenství. Jak otvorem uniká vzduch, ve všech kapalinách našeho těla začnou vznikat bubliny. Ve slinách, vnitřních tekutinách i v krvi. A jak se krev mění v plyn, není už schopná přenášet kyslík do mozku, ani nikam jinam. Mozek přestane pracovat během patnácti sekund a upadnete do bezvědomí. Krátce na to přestanou fungovat všechny ostatní buňky v těle. Svou úlohu zde mohou sehrát rovněž teplotní extrémy. Na osvětlené části skafandru je teplota plus 200 stupňů, zatímco ve stínu rychle klesne na mínus 200 stupňů Celsia.

Některé kosmické kolize však způsobili sami lidé. Je známo, že 70 procent nehod v letectví je způsobeno lidským faktorem. Takže vás nepřekvapí, že lidé hrají svou roli i při kosmických nehodách. V roce 1997 nastaly potíže při navádění bezpilotní zásobovací lodi ke spojovacímu uzlu ruské kosmické stanice Mir. K nehodě došlo proto, že člen posádky nebyl dostatečně trénován na tento manévr. Když to oznámil pozemnímu řídícímu středisku, řekli mu, že to musí udělat. Došlo ke střetu a následovala ztráta tlaku v kabině. Stanice začala neřízeně rotovat. Takže i drobné potíže, jako nestandardní průběh setkávacího manévru, mohou mít katastrofální následky. Nehody ve vesmíru jsou však zatím nesrovnatelné s těmi, které se odehrály při startu nebo návratu z oběžné dráhy. Dalo by se říct, že prvních a posledních 80 kilometrů jsou ty nejkritičtější při každé misi. Jasným důkazem jsou dvě tragédie raketoplánů. Start Challangeru v roce 1986 a návrat Columbie v roce 2003. Pokud se však jednou chceme vydat za hranice Sluneční soustavy, bude potřeba značně vylepšit naše kosmické rakety.

Dlouhé vesmírné lety

Jednou z nejlákavějších a zároveň nejnebezpečnějších možností pohonu raket je antihmota. Ve velkých urychlovačích se vědcům podařilo na krátkou dobu připravit malé množství antihmoty. Ta je tvořena částicemi s opačnými vlastnostmi, než je v našem světě obvyklé. Například antielektrony – pozitrony – mají kladný náboj a antiprotony záporný. Když se setkají částice hmoty a antihmoty, dojde k uvolnění značného množství energie. Motor na antihmotu přemění hmotu stoprocentně na energii. V případě atomové bomby je to jedno procento. Jen jedno procento hmoty atomové bomby se při výbuchu přemění na energii. V motoru na antihmotu se přeměňuje sto procent hmoty. To je pohonný systém pro příští století. Ale je tady jeden problém. Lžička antihmoty by nás mohla přenést přes celou Sluneční soustavu. Ale stejné množství může rovněž zničit veliké město. A jakmile je kosmická loď daleko ve vesmíru, i malá nehoda může znamenat hranici mezi životem a smrtí. Až se osmělíme letět k Marsu, či dokonce dál, cestování vesmírem potrvá čím dál tím déle. Zvyšuje se tak riziko, že zůstaneme ztraceni ve vesmíru. Co kdyby při letu k Marsu došlo k zásahu kyslíkových nádrží meteoroidem? Co když vám prostě dochází vzduch? Nemůžete dělat vůbec nic. Pouze se ctí zemřít.

Přistávací modul rakety Sojuz (foto: Kmiecik, zdroj: Wikimedia)Další možnou příčinou katastrofy, především při dlouhodobém letu, je něco, co mnozí lidé přehlížejí. Zapomínáme na jednu důležitou věc. Na naše kolegy kosmonauty. Pokud jste uzavřeni v omezeném prostoru, rok při cestě na Mars, nebo celá léta na výpravě do hlubokého vesmíru, můžete se doslova zbláznit. Kolega vám může jít opravdu na nervy a v určité chvíli ho prostě budete chtít uškrtit. Přestože se o tom příliš nemluví, členové různých posádek v minulosti měli problém spolu vyjít. A mělo to i nebezpečné následky. Přinejmenším jedna posádka ruské kosmické stanice spolu nevycházela a došlo asi i na pěsti. Stres se na dlouhé misi projeví v plné síle. A každý, kdo si myslí, že jeho se to netýká, klame sám sebe. A aby to bylo ještě zajímavější, po mimořádně nepřesném přistání v roce 1965 mívali ruští kosmonauté jako bezpečnostní opatření na palubě lodi dokonce střelné zbraně. Posádka přistála v hlubokých sibiřských lesích a strávila tam asi tři dny. Než byli zachráněni, museli čelit útokům vlků. Proto se Sověti rozhodli, že v každé kabině kosmické lodi Sojuz bude pro podobné případy střelná zbraň. Proslýchá se, že i dnes jsou ve výbavě záchranných balíčků ruční střelné zbraně. Nikdo to nechce oficiálně potvrdit, ale ani vyvrátit. Riziko, že by na palubě mohly být zbraně, je v souvislosti s vypjatými emocemi obzvláště znepokojující.

Existuje skutečný případ letového specialisty při letu raketoplánu, jehož experiment selhal. Připravoval ten pokus celá léta, a když selhal, vážně hovořil o sebevraždě. Zbylí členové posádky střežili palubní průlez, a to nejen kvůli jeho bezpečnosti, ale i své vlastní. Po všech lekcích cestování vesmírem, které lidé dosud absolvovali, je jedna věc jasná. Nic nemůže zcela vyloučit budoucí katastrofy. Pokud budeme pokračovat v pilotovaných letech do vesmíru, budeme muset určitou míru rizika akceptovat, protože je to zkrátka nebezpečný podnik. Riziko můžeme jen omezovat. Stejně jako je jisté, že příští katastrofy přijdou, můžeme si být při dobývání vesmíru jisti ještě jednou věcí. Objevování a průzkum máme prostě v genech. A nebylo to dobré jen při naší evoluci, když jsme objevili nové způsoby, jak se rozšířit a kolonizovat další území. Je to otázka lidského ducha. Chtít vědět, co je tam venku. Místa, kde jsme dosud nebyli, nejsou nedosažitelná. A privilegium stát se prvním člověkem, který prozkoumal nový terén, to je něco fantastického.

Originální názevSpace Disasters
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument