Místa očima producenta, režiséra a scenáristy
Ondřej Štindl vlastně vždycky píše žánrové filmy. Pouta byla mafiánský thriller o pokusu uniknout z chapadel zločinného systému (tajné policie v Československu 80. let). Místa jsou western, příběh z doby „tenkrát“, je to mýtus o konci časů bez pravidel, vyprávění o dospívání hrdinů i společnosti. Pro westerny je typická romantika, napětí, osudová láska, pochyby hlavního hrdiny a srážka s nezvratnou změnou světa kolem něj. Polovina devadesátých let minulého století ve střední Evropě bylo takové období divokého Východu – všechno bylo možné, opatrně se zaváděla pravidla, pocit nekonečných možností a svobody začal narážet na nutnost řádu. V Místech dojde i na tasení zbraní, melancholické jízdy krajinou, krásku v nesnázích, chlapácké pití a nakonec i na střet muže proti muži. Hlavní hrdina Míst řeší dilema mezi touhou navždy svobodně brouzdat krajem a zodpovědností spojenou s dospíváním.
Pro mě jsou Místa především příběhem o mladých lidech, kteří vstupují do světa dospělých – a ten bývá často plný sobectví, podrazů a krutosti, o čemž se naši hrdinové záhy přesvědčí na vlastní kůži.
Mám radost, že mezi herci funguje vzájemná chemie, nebylo pro mě důležité jenom vybrat dobré herce, ale hlavně sehranou partičku. Neokoukaní herci jsou takový můj trademark a doufám, že se to po Poutech povedlo i v novém filmu. Představitel hlavní role Vladimír Polívka si mě získal velmi neobvyklou kombinací citlivosti až jakési zranitelnosti a zároveň divokosti, „šoumenstvím“, smyslem pro humor a velmi poctivou přípravou. Nicméně to nejdůležitější má dobrý herec vždycky v očích.
Přál jsem si napsat něco, co by mohlo zajímat moje děti. Devadesátky prostě tak vyšly a nakonec tam vlastně tolik nejsou. Popravdě jsem se vyhnul příběhu ze současnosti, abych nemusel trefovat, jak se dneska na gymplech mluví. Oni jsou totiž jen dva typy filmů o dospívajících – mladí o mladých a staří o mladých. Jinak 90. léta pro mě byla – asi jako všechny plus mínus mojí generace – zásadní doba. Já si tehdy spolu s tisíci Pražáků-vrstevníků naplňoval sen o tom, jak to město změníme v dějiště nekončícího mejdanu, což se do značné míry povedlo. V té euforii byl ale už tehdy znát docela silný temný proud. Počítám, že většina lidí mojí generace měla kamarády, kteří na ten výbuch nevázanosti hodně doplatili. A proč Sudety? Mezi tématy filmu je i to, jaký vliv na život hrdinů má historie, bez ohledu na to, že o ní nic nevědí. A v kraji, kde jsme natáčeli, je ta historie hodně vyhrocená a je taky hodně vidět. Navíc ta kombinace kouřících komínů, velkých továren a romantických kopců nad vinoucí se řekou jak z obrazu Caspara Davida Friedricha je v něčem strašně silná.