Oskar Nedbal: vzestupy a pády

Málokterý český muzikant měl svůj život tak plný oslnivých úspěchů, světového výsluní, obdivování a na druhé straně i zášti, podlých útoků a nenávisti jako Oskar Nedbal (*26. 3. 1874 – †24. 12. 1930). Sledovat jeho umělecké a životní osudy, to je dramatická linka, mířící strmě nahoru, po které následuje bod zlomu a stejně tak nečekaný pozvolný pád, končící sebevraždou skokem z okna záhřebské opery. Je to však i svědectví o době, o opravdu záludném využívání nízkých útoků, zahalených do národnostních třenic a půtek rozpadajícího se Rakouska-Uherska a vzniku nového státu – Československa.

Tento skvělý dirigent, vždy a všude po světě propagující českou tvorbu, zakladatel a violista proslulého Českého kvarteta, dirigent České filharmonie, později zakladatel a šéfdirigent prestižního vídeňského orchestru Tonkünstlerorchester, zažil na vrcholu své kariéry ve Vídni od nacionalisticky smýšlejících žurnalistů stále sílící kampaň. Trnem v oku jim bylo jeho „češství“ a propagování děl autorů „nespolehlivého a zrádného českého národa“. Po vzniku Československa odchází Nedbal do Prahy a tam je naopak označován za zrádce, za Rakušana, za odrodilce, bohužel i lidmi, kterým k jejich slávě hodně dopomohl. Byl tak příliš český pro Vídeň a nově příliš rakouský pro Prahu. Chtivými sháněči nových postů a výhodných míst v novém státě je pak vyhnán do Bratislavy, kde začíná jeho poslední smutná životní etapa korunována záhřebskou sebevraždou…

Oskar Nedbal – to je ale především autor dodnes oceňované skladatelské tvorby, které se vlastně věnoval jen ve chvílích volna – uveďme alespoň Polskou krev, Vinobraní a nesmrtelné balety Pohádka o Honzovi či Z pohádky do pohádky. Vždyť jenom tato díla – odmyslíme-li si jeho světovou dirigentskou činnost – mu zaručila nesmrtelnost. Připomeneme si ale i jeho přímou, důvěřivou povahu, dobrosrdečnost, lásku k životu i jeho mnohdy nelehký soukromý život tvůrce, pro kterého byla hudba vším.